Většina ekonomů nedokáže předpovídat ? nanční krize, ale podobně jako lékaři viditelně zlepšují životy mnoha lidí
Od globální finanční krize a recese v letech 2007 až 2009 se kritika ekonomické profese stupňuje. Neschopnost téměř všech profesionálních ekonomů předpovědět tuto epizodu – jejíž dozvuky stále přetrvávají – vedla řadu lidí k otázce, zda obor ekonomie přispívá společnosti něčím podstatným. K čemu jsou ekonomové vůbec dobří, pokud nedokážou předpovědět věc, která je tak důležitá pro blaho lidí?
Pravdou je, že ekonomové nebyli s to předem odhadnout většinu velkých krizí uplynulého století, včetně prudkého poklesu v letech 1920 až 1921, dvou po sobě jdoucích recesí v letech 1980 až 1982 a především velké hospodářské krize po krachu na burze v roce 1929. Když jsem pátral ve zpravodajských archivech za období jednoho roku před začátkem těchto recesí, nenašel jsem prakticky žádné varování ekonomů před blížící se těžkou krizí. Místo toho noviny zdůrazňovaly názory podnikatelských špiček nebo politiků, kteří měli sklon být velmi optimističtí.
NUDNÝ, OSAMĚLÝ HLAS Informace, která se nejvíce blížila skutečnému varování, se objevila před poklesem v letech 1980 až 1982. Šéf Federálního rezervního systému Paul A. Volcker oznámil v roce 1979 společnému hospodářskému výboru amerického Kongresu, že Spojené státy se potýkají s „nepříjemnými ekonomickými okolnostmi“ a „potřebují obtížná rozhodnutí, zdrženlivost, a dokonce i oběti“. Vidina, že Fed bude muset drasticky zasáhnout, aby zmírnil prudce rostoucí inflaci spolu s dopady ropné krize z roku 1979, výrazně zvýšila pravděpodobnost vážné recese.
Kdykoli se ovšem v minulém století objevila na obzoru krize, zavládl mezi ekonomy všeobecný konsenzus, že tomu tak není. Pokud jsem mohl dohledat, téměř žádný příslušník ekonomické profese – ba ani velikáni typu Johna Maynarda Keynese, Friedricha Hayeka či Irvinga Fishera – nevystoupil s veřejným prohlášením, v němž by předpověděl velkou hospodářskou krizi.
Světlou výjimkou byl švédský ekonom Gustav Cassel. V sérii přednášek na Kolumbijské univerzitě varoval v roce 1928 před „vleklou a celosvětovou depresí“. Jeho spíše technická diskuse však nevyvolala mezi ekonomy žádný nový konsenzus a média nejevila patrné známky znepokojení.
Zajímavé je, že dobové zpravodajství přináší jen málo svědectví o veřejném rozhořčení na ekonomy poté, co v roce 1929 přišla pohroma. Proč má tedy neschopnost předpovědět zatím poslední krizi pro ekonomickou profesi tak odlišné důsledky? Proč – na rozdíl od předchozích prognostických selhání – vyvolala takovou nedůvěru v ekonomy?
Jedním z důvodů může být pocit, že mnoho ekonomů samolibě podporovalo „hypotézu efektivních trhů“ – tedy názor, který zdánlivě vylučuje kolaps cen aktiv. V přesvědčení, že trhy vždy vědí všechno nejlépe, zlehčovali tito ekonomové varování několika málo smrtelníků (včetně mě) před nadhodnocením kapitálu a nemovitostí. A když se pak oba trhy dramaticky zhroutily, dostala důvěryhodnost ekonomické profese přímý zásah.
Tato kritika je však nefér. Lékařům také nevyčítáme, že nedokážou předvídat všechny naše choroby. Naše neduhy jsou do značné míry nahodilé, a i když lékaři nejsou schopni říct, které z nich nás budou příští rok sužovat, a neumějí ani eliminovat veškeré naše utrpení, jakmile nás tyto neduhy potkají, přesto jsme jim vděční za pomoc, kterou nám poskytnout dokážou.
BILIONOVÁ PROFESE Robert Litan z Brookingsova institutu ve své nové knize Ekonomové za bilion dolarů tvrdí, že ekonomická profese „vytvořila Spojeným státům a zbytku světa příjmy a bohatství v hodnotě bilionů dolarů“. Na tak relativně nepočetnou profesi to zní jako hezký příspěvek, zvláště když provedeme jednoduchý matematický výpočet. Například Americká ekonomická asociace má pouze 20 tisíc členů; pokud tito lidé vytvořili příjmy a bohatství v hodnotě řekněme dvou bilionů dolarů, pak se to rovná částce zhruba 100 milionů dolarů na jednoho ekonoma.
Cynik by se mohl zeptat: Když jsou ekonomové tak chytří, proč to nejsou nejbohatší lidé na světě? Odpověď je prostá: Většina ekonomických myšlenek je veřejným statkem, který si autoři nemohou nechat patentovat nebo jej jinak vlastnit. Pouhá skutečnost, že mnoho ekonomů není bohatých, ještě neznamená, že neobohatili řadu jiných lidí.
Na Litanově knize je zábavné, že autor podrobně popisuje spoustu chytrých drobných nápadů, jak lépe řídit firmu či ekonomiku.
Tyto myšlenky jsou z kategorie mechanismů optimálního oceňování a marketingu, regulace monopolů, správy přírodních zdrojů, poskytování veřejných statků a financí.
Kniha Lepší život prostřednictvím ekonomie, kterou v roce 2010 editoval John Siegfried, zase zdůrazňuje reálný dopad následujících inovací: emisního obchodování, daňového kreditu z dosaženého příjmu, nízkých obchodních cel, programů „od dávek k práci“, efektivnější měnové politiky, dražeb licencí na využívání kmitočtových pásem, deregulace dopravního sektoru, algoritmů odloženého přiřazování, osvícené antimonopolní politiky, dobrovolné vojenské služby a chytrého využívání defaultních opcí k podpoře úspor na penzi.
Inovace popsané v Litanově i Siegfriedově knize ukazují, že ekonomická profese vytvořila enormní množství hodnotné práce. Ano, většina ekonomů nedokáže předpovídat finanční krize – stejně jako lékaři nedokážou odhadnout vznik nemoci. Podobně jako oni však také ekonomové viditelně zlepšují životy všech lidí.
Plošná kritika ekonomů je nefér. Lékařům také nevyčítáme, že nedokážou předpovědět všechny naše choroby.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
O autorovi| ROBERT J. SHILLER, nositel Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 2013, profesor ekonomie na Yaleov univerzit a spolutv rce CaseovaShillerova indexu cen amerických nemovitostí; nedávno vy lo t etí vydání jeho knihy Irrational Exuberance (Iracionální hojnost) z roku 2000
