Ministerstvo práce a sociálních věcí chystá v rámci reformy veřejných financí zasáhnout proti zneuživatelům různých dávek. Opatření by se mělo týkat především mladých absolventů, kteří nenastoupili do žádného zaměstnání, a dlouhodobě nezaměstnaných. Stát by neměl podporovat ty, kteří se ze subjektivních důvodů nezapojují do pracovního procesu.
To se týká především čerstvých absolventů škol. Podmínit vyplácení podpory v nezaměstnanosti odpracováním přinejmenším ročním pracovním úvazkem je logické. Proč by měl od státu brát peníze kdokoli, kdo do systému zatím nepřinesl ani korunu? Nemluvě o tom, že mnozí z oněch padesáti tisíc čerstvě nezaměstnaných absolventů bydlí ještě u rodičů, takže nenesou ani zdaleka takové životní náklady jako mnozí starší spoluobčané. Až potud je tedy vládní, respektive Škromachovo stanovisko logické. Horší už je terapie, jakou vláda nabízí. Absolventi by totiž měli chodit na rekvalifikace či na povinnou praxi. To velmi připomíná nechvalně známé umístěnky. Nelze se ale divit. Minimální mzda s drastickými odvody, různé kolektivní smlouvy zaručující i rizikovějším skupinám zaměstnanců nejrůznější právní výsady - to vše je dostatečným varováním pro zaměstnavatele, aby nezaměstnávali mladé lidi, tedy lidi sice možná flexibilnější či vzdělanější, ale s větším fluktuačním potenciálem a bez životních zkušeností. Obdobné problémy, byť s trochu jinými předpoklady, jsou i s dlouhodoběji nezaměstnanými. Odhaduje se, že pětina až čtvrtina nezaměstnaných je zaměstnávána načerno, tedy že podle dosavadních pravidel nemá na dávky nárok. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto navrhuje, aby nezaměstnaní, kteří jsou bez práce více než rok, museli chodit zdarma na veřejně prospěšné práce, a to až osm hodin týdně. Jinak by o podporu přišli. To by mělo zamezit zaměstnávání načerno, a zároveň motivovat ke shánění práce. Pomiňme nyní skutečnost, že obce nejsou schopny často zajistit práci ani civilkářům, případně odsouzeným, a nyní by měly shánět práci dalším občanům, nota bene práci, jejíž ekonomický efekt může být často velmi pochybný. Zpřísnění může mít ovšem i důsledky, které se přímo či nepřímo dotýkají lidských práv. Již samotné zařazení mezi výše zmíněné dvě skupiny občanů může být pro nezaměstnané s vyšší kvalifikací vnímáno jako ponížení, jako společenská degradace. Přitom nezaměstnaní, kteří pracují načerno, si se svým zaměstnavatelem vždy dohodnou takový režim, aby jim doba obecně prospěšných prací nekolidovala s dobou melouchu. Pro chudáky, kteří však skutečně nemohou najít práci, tak mohou „veřejně prospěšné práce“ být synonymem pro státní donucovnu pro „osoby práce se štítící.“ Stát má pochopitelně právo na kontrolu toho, zda jsou peníze z veřejných zdrojů, které přerozděluje, konzumovány v souladu se zákonem. Na druhé straně by se ale neměl snížit k tomu, aby se kontrola vynaložených prostředků dotýkala samotných hranic lidské důstojnosti. Místo vymýšlení podobných krkolomností by měl podnikatelům co nejvíce zjednodušit život a snížit daně, aby mohli zaměstnávat co nejvíce občanů. Jenom tak přestane být problém nadměrných podpor v nezaměstnanosti opravdovým problémem.
