Ministr financí Jiří Rusnok se po roce probudil a zjistil, že vyhození šéfové Konsolidační banky to vůbec nemysleli špatně, když začali prodávat problematické pohledávky ve velkém. Finanční trh je opět vzrušen na nejvyšší míru, velké kšefty jsou na dohled. Lze jen litovat, že tím, kdo tratil na roku váhání a tratí na nekvalifikovaném přístupu k řešení transformačních dluhů, bude nejspíše opět daňový poplatník.
Smutek padá na čtenáře rozhovoru s šéfem KAMCO - korejské „konsolidačky“ - Cheon-Hong Kimem (str. 42). Srovnání kvalifikovaného a odpovědného řešení vážného problému jedné z nejvýkonnějších východoasijských ekonomik s naším postupem je tristní. A to hned od počátku, tedy od zvolené metody likvidace špatných aktiv. V Koreji je KAMCO odkupovala za tržní hodnotu od bank a stát jim pak doplnil kapitál. Další nakládání s aktivy velmi úspěšně fungovalo na průhledném ziskovém principu. I v Česku to tak mohlo být - jak si vzpomenou všichni, kdo zažili diskuse o české revitalizaci. Tak to předpokládalo i schválené vládní usnesení. Jenže tehdejší ministr financí Pavel Mertlík vedl těžký boj o racionalitu hospodářské politiky s vládní klikou Miroslava Grégra a byl pramálo úspěšný. Nakonec se od bank nakupovalo za nereálné ceny, aby se nemusel zvyšovat kapitál. Bylo to opravdu jednodušší, ale důsledkem jsou dnes zbytečné spory o to, zda se s aktivy hospodaří špatně, nebo ještě hůř.
Se záchranou bank navíc přišli ještě jejich minoritní akcionáři k majetkovému prospěchu v rozsahu miliard korun. V Koreji šel tenhle zisk z ozdravení bank do státní kapsy. Jenže naši ministři to přece nejsou žádní škrti, a na pár miliardách nesejde. Ne zcela optimální metoda navíc přinesla ještě jeden hořký plod. Důležitý argument pro Nomuru v její arbitráži s českým státem.
A když už bylo vše takto spytlíkováno, tak nastal čas orby. Nejprve byla paralyzována Revitalizační agentura, jichž mají v Koreji několik a pochvalují si, jak jim to šetří peníze. Pan Kim nedá na v Česku proklínané drahé zahraniční investiční poradce dopustit. Vydělali mu dvě miliardy dolarů.
Balíček se podařilo prodat jediný. Byl levný. Hodně levný. O něco málo levnější než první balíček v Koreji. Pak byl konec. Kamil Ziegler a po něm i Ladislav Řezníček opustili agenturu a na balíčky se začalo zapomínat. O připravované česko-korejské kolekci, která měla zvednout výnosnost, nemohlo být ani řeči. Po pravdě řečeno, v samotné Konsolidační bance mnoho pohledávek vhodných k vytvoření nového balíku nebylo. Jenže další aktiva se zatím po kusech prodávala z portfolia dceřinných společností Konsolidační banky, která se mezitím změnila v Českou konsolidační agenturu. Přišla dozorčí rada v podobě party smluvně opozičních poslanců. Ti okamžitě zkritizovali staré vedení a najali auditora, aby odhalil zaručené podvody při prodeji onoho pilotního balíku. Auditor skončil a žádné odhalení se nekonalo. Jen ministr přišel s úkolem udělat další balíky, protože silážování přijde i při nízkých úrokových sazbách na pěkné peníze. A nyní hurá na to! A aby se to nepletlo, tak na zkušenost, že dvacet miliard korun je směšně malý balíček a světoví investoři potřebují větší sousta, se raději vykašleme. Na co jsou nám zkušenosti úspěšných. Nakonec bez velkých investorů si to tady vyřídíme hezky podomácku, jak jsme zvyklí. K čemu je nám opravdový trh s pohledávkami. Ještě by se zjistilo, jakou mají doopravdy hodnotu.
