Téhle reformy škody nebude
Zdá se, že před zahájením reformy veřejných financí bude třeba, aby někteří čelní členové vlády prošli základním kursem čtení a počtů. Například místopředseda vlády pro rozvoj lidských zdrojů Petr Mareš (US-DEU) zjistil teprve minulý týden, že úsporná opatření postihnou i vědu a výzkum. Z jeho rozhořčeného příspěvku v pátečních Hospodářských novinách se zdá, že posledních několik měsíců strávil výzkumem vlivu mutací lišejníků na rozvoj laponské inteligence a nikdy neslyšel o seminářích v Kolodějích. Podobně jsou na tom patrně i další členové orgánu, jemuž je zvykem říkat česká vláda. Když takzvaní ministři ve středu slyšeli, co si před pár týdny sami odsouhlasili, osypali se silně svědící vyrážkou a rozhodli se vrátit znovu k jednacím stolům. V době páteční uzávěrky tohoto čísla nebylo jasné, nakolik je premiér Špidla dokázal v neděli umravnit.
Každopádně to, co se odehrálo minulý týden, je dost komické. Člověk by čekal, že doktor Mareš je schopen pochopit, že když hlasuje pro zachování pohřebného, nezbude asi než o těch pár miliard připravit někoho jiného, třeba vědce. Titulek svého komentáře Vraťme se k ruchadlu by proto měl nejspíše vztáhnout na svou vlastní osobu a skutečně si vyhlédnout nějakou úrodnější roli.
I Petra Buzková má dostatečné vzdělání na to, aby dokázala zvážit, zda je lepší trochu zvednout DPH či poškrtat nemocenskou, nebo vzít u úst vysoké školy o pět miliard. Zkrátka buď mám toho pečeného holoubka stále před sebou na talíři, nebo jsem ho snědl. Mnoha empirickými pokusy bylo dokázáno, že nelze stále mít k dispozici to, co již bylo požito. Zdá se proto celkem zbytečné tuto zkušenost ověřovat znovu.
Podstatou nynějšího překvapení členů vlády nad navrhovanými škrty je skutečnost, že koalicí schválené zásahy do systému veřejných financí jsou nedostatečné. Proto je třeba vše dohánět rozpočtovými úsporami ad hoc. K pochopení tohoto faktu není třeba zvláštní ekonomická erudice. Nemandatorní výdaje státního rozpočtu, tedy ony, které nejsou předepsány zákonem, činí něco kolem 180 miliard korun. Jestliže z této částky potřebuji ušetřit možná až 30 miliard, tak nemohu čekat, že to půjde bezbolestně. Je dokonce možné mít celkem oprávněné podezření, že to nejde ani s tou bolestí, a pokus o sestavení rozpočtu může docela dobře skončit neúspěchem.
Zkrátka to, co vydává premiér Vladimír Špidla za jedinou autentickou reformu českého fiskálu, je papírový čert, který nejspíše shoří v horkém letním dni. Tahle reforma dokázala takřka nemožné – nebýt razantní ani průchodná. Proto se nikdo nemusí bát toho, že reforma padne a tato vláda se odebere do věčných lovišť. Poslední zkušenosti sice přesvědčují, že každá změna bývá k horšímu, v tomto případě by však nejspíše šlo o výjimku potvrzující pravidlo.
Zdá se, že Vladimír Špidla má strach z toho, že by to mohlo pár lidem dojít, a tak minulý týden strašil tím, že když vláda padne, ekonomika se nedočká žádné reformy po nejbližší tři roky. Tomu ale může věřit nejspíše pouze Petr Mareš. Slovákům trvalo vystřižení reformy a předložení příslušných změn zákonů do parlamentu zhruba šest měsíců. Není důvod, proč by to tady mělo vypadat jinak. Jde přitom na rozdíl od českých pokusů o reformu skutečně razantní, měnící zásadním způsobem ekonomické prostředí v zemi k lepšímu.
Je otázkou, zda je v Česku politická síla, která má připravenou odpovídající koncepci potřebných reforem. ODS se opět vrací se svou rovnou daní a hlásá, že nás již brzy ohromí svým intelektuálním potenciálem. Můžeme být vzhledem ke zkušenostem nedůvěřiví, nicméně začátek nebyl špatný. ODS prohlásila, že podle jejích návrhů by měl být rozpočet do osmi let vyrovnaný. To je teze, od níž lze odvinout další diskusi, a na rozdíl od konceptů ČSSD má i ekonomickou logiku. Jestliže aktivitám, které provádím ve fiskální oblasti, chci říkat reformy, měl bych nejprve charakterizovat cílový stav, kterého chci dosáhnout. Tímto cílem může být pouze vyrovnané hospodaření státu zajištěné robustním fiskálním systémem natolik odolným vůči výkyvům ekonomického cyklu, že ani v době recese nestoupne deficit nad známá tři maastrichtská procenta. Definovat skutečný cíl reforem se Špidlova vláda neodvážila. Nemůže tedy ani tvrdit, že její cesta vůbec vede k nějakému přijatelnému cíli. Hodit ji přes palubu proto ani nemůže být považováno za nějaký hřích.
Je vcelku jedno, zda vládní balíček rozmetá levicové křídlo ČSSD tlačené odborářskými bossy, nebo Hana Marvanová z Unie svobody či podzimní lidovecký sjezd. V případě, že reforma projde a virtuálním účetnictvím vyspravený rozpočet na příští rok bude schválen, nebude to znamenat nic jiného, než že Vladimír Špidla udělá za nás všechny opravdu poslední krok do prázdna ekonomické propasti.
