S e n á t
Od chvíle, kdy ve Valdštejnském paláci slavnostní fanfáry zahájily ustavující schůzi druhé komory českého Parlamentu, uběhly dva roky. Přesto málokdo ví, k čemu senátoři jsou. Když se občanům něco nelíbí, píší na Hrad, nebo atakují radnici.
Senát od počátku provázel odpor hlavních politických stran a nakonec byl založen v podstatě jen proto, aby byla naplněna ústava. Lidé na to nezapomněli. Dodnes je horní komora v žebříčku oblíbenosti a hlavně užitečnosti institucí na poslední příčce. Senátorům se zatím nepodařilo přesvědčit občany, že tu jsou pro ně. Lidé je berou jako ty, co jsou v tom Senátu.
Senátor? Kdo to je?
Přestože kandidáti slibují voličům modré z nebe pro jejich region, faktické pravomoci senátorů jsou velmi omezené. V podstatě mohou jen zaručit, že pokud do horní komory přijde zákon schválený sněmovnou - a je proti zájmům volebního obvodu - zvedne ruku proti. Ani to však příliš neznamená. Senátorské veto totiž nemá vůbec žádnou váhu. Pokud horní komora zákon neschválí, vrací se zamítnutá norma znovu do Poslanecké sněmovny. A ta ji obvykle znovu schválí. Možnost dalšího odvolání neexistuje.
Senátorům tak zbývá jediné. Z titulu své funkce mohou při neformálních setkáních se členy vlády či státních úřadů upozorňovat na určité otázky a interpretovat zkušenosti lidí zdola. Nic víc. Takže sliby typu - zařídím novou silnici či budu u vás bojovat proti kriminalitě, jsou plané.
Zřejmě i proto si občané nezvykli navštěvovat senátorské kanceláře. A když už do ní přijdou, zcela zjevně nechápou, co tam vlastně mají chtít. „Chodí za mnou s problémy s křížkem po funuse, a domnívají se, že jim svou politickou váhou pomohu vyřešit problém, který již musí řešit jiné instituce, například soud, stěžuje si lidovecký senátor Jiří Brýdl. Lidé si podle něj často pletou roli senátora s ombudsmanem, nosí mu fascikly nekonečně se vlekoucích soudních sporů, žádají od něj právní poradenství.
Daleko častěji než k senátorům směřují prosby a žádosti občanů na hlavu komunálních politiků. Jejich role je jasná, nekomplikovaná a mají větší moc. To přiznává i senátor a svitavský starosta v jedné osobě Brýdl: „Jako senátor jsem se do povědomí tolik nedostal. Občané většinou vůbec nevědí, že za senátorem můžou přijít. Vědí jen to, že můžou napsat prezidentovi. Není ani divu. Ti, kteří k volbám nešli, svého senátora vůbec neznají.
Senátoři navíc po volbách z regionu většinou zmizí a komunální politika opět převáží. Je to možná i chyba občanů, že na senátory nevyvolávají dostatečně silný tlak. Někteří lidé dokonce ignorují senátora natolik, že se se starostmi vypraví rovnou do Poslanecké sněmovny. „Všiml jsem si, že když je na severní Moravě problém třeba se školami, přijdou ti lidé do Parlamentu. Region má problém, jdeme za poslanci. A senátoři jsou ve vatě, kroutí hlavou poslanec Unie svobody Petr Matějů.
Lobbing stále skrývaný
Daleko důležitější než pro občany je komunikace s politiky pro podnikatele a zástupce velkých firem. A zde by právě senátoři měli sehrát svou skutečnou úlohu - zajišťovat příznivé prostředí pro podnikání. Majitelé či představitelé společností tak mají možnost nepřímo vstupovat do legislativního procesu, od senátora také mohou získat cenné informace, které jsou pro jejich dlouhodobé plány, zejména v době směřování do Evropské unie, velmi důležité.
Tento způsob spolupráce se senátorem je zcela běžný například ve Spojených státech amerických, kde lobbistické kanceláře sídlí přímo v budově Kongresu. V České republice se však spíše rozšířil styl korupčního ovlivňování politiky. „Když chtějí podnikatelé něco prosadit, hledají spíše vedlejší cestičky, než aby šli přímou cestou přes svého senátora, připouští kandidát do horní komory a předseda ODA Daniel Kroupa. Potíž vidí zejména v tom, že senátoři zatím nedokázali podnikatele oslovit, a ti proto neměli čas si na ně zvyknout.
Problém je ale ještě někde jinde. Dokud bude u voličů převládat pocit, že je daleko jistější a rychlejší jít například za ministerským úředníkem s patřičně naplněnou obálkou, nebude mít lobbování u senátorů žádný smysl. Senátor vyvíjí pouze nepřímý tlak, trvá to dlouho a navíc na něj působí také řada dalších lidí, kteří zase prosazují své zájmy.
„U nás je bohužel možné a tolerované porušovat pravidla hry. Kontaktují se státní úředníci, a tím se stává lobbování velmi nebezpečným a přechází v korupci, potvrzuje sociolog Matějů z Unie svobody. Pokud se podle něj v této oblasti nepřitvrdí, nezbaví se lobbování negativního nádechu, který u nás má.
Někteří senátoři se ale roli jakéhosi přímého prostředníka mezi legislativou a podnikem brání. Stačilo by podle nich, aby začaly lépe fungovat hospodářské komory, které pak mohou přes senátora prosazovat zájmy svého odvětví. „Senátoři tu nejsou od toho, aby komunikovali s podnikem. Rozhodujeme ale o zákonech, které se podnikatelů týkají, a bylo by absurdní rozhodovat bez absolutní znalosti věci, souhlasí lidovecký senátor Jiří Brýdl.
Tlak zájmových skupin na Senát ale zřejmě nikdy nebude tak silný jako na poslance nebo ministerské úředníky. Poslanecká sněmovna je v zákonodárném procesu důležitější a ovlivňování státních institucí bude i nadále nejúčinnější a nejrozšířenější formou lobbingu.
Senátor by ale neměl rezignovat na komunikaci jak s podniky působícími v jeho regionu, tak s občany, kteří jej volí. První varování přijde v podobě senátorů, kterým se v nadcházejících volbách nepodaří obhájit kandidaturu.
