Zemi vyzbrojila Evropa, Amerika i Rusko. Zemi vyzbrojila Evropa, Amerika i Rusko
Zemi vyzbrojila Evropa, Amerika i Rusko. Teď se diví, že se jejich zbraně používají proti civilistům
Když plukovník Muammar Kaddáfí v roce 2003 překvapil svět prohlášením, že se změnil k lepšímu, otevřela se mu náruč Západu dokořán. Padly dokonce i nějaké polibky. Teď se pohoršení Evropané svatouškovsky rozčilovali, že režim Muammara Kaddáfího zabíjí odbojné Libyjce – bylo to ale zbraněmi, které mu sami ochotně dodávali.
Evropská unie vyhlásila embargo na dovoz vojenského materiálu do Libye, současně Británie, Francie a Německo požádaly Radu bezpečnosti, aby totéž zavedla celosvětově. Chvályhodné. Ovšem právě tyhle země patřily k těm, jež o Kaddáfího zbrojení pečovaly nejstarostlivěji.
Takový malý, téměř nenápadný příklad: Kaddáfího elitní oddíly zvláštního určení školili přímo na libyjské půdě opravdoví profesionálové z britských SAS a německých speciálních jednotek. Náplní byla samozřejmě protiteroristická činnost a průzkum. Tohle umění se dá ovšem využít nejen proti teroristům, ale i proti povstalcům. „Některé oběti, které přijdou o život při bojích v Libyi, zemřou přímo v důsledku tohoto chybného rozhodnutí,“ řekl bývalý příslušník SAS Robin Horsfall agentuře AP.
Ale jsou tady horší věci.
Kdo si omočil
Vrtulníky, z nichž Kaddáfího lidé ostřelovali demonstranty, jsou italské výroby. Ruční zbraně jsou rovněž italské nebo belgické. Vysílačky, jimiž spolu obránci režimu hovořili a koordinovali své akce, byly německé. Jen v roce 2009 dodala Evropská unie Libyi vojenské vybavení za půl miliardy dolarů. Není to zase tolik, ale při bližším pohledu je to hodně, protože jde o materiál s celkem jasným posláním. Libye neměla zájem jen o evropské stíhačky, raketové systémy nebo tanky. Kupovala na první pohled neškodné zboží jako slzný plyn, dělobuchy, plynové pušky. Člověk nemusí být armádní generál, aby mu došlo, k čemu to je dobré a proč to režim asi potřebuje mít ve skladech.
Například Británie loni dodala kromě jiného ostřelovací pušky, lehká pancéřovaná vozidla, slzný plyn a položku nazvanou politicky korektně „munice na kontrolu davu“. „Na co jsme si mysleli, že to bude Kaddáfího režim potřebovat?“ napsal známý komentátor Simon Jenkins v deníku The Guardian. „Mysleli jsme si snad, že s tím bude lovit krtky?“
Jen loni Británie vyvezla do Libye podobné zboží v hodnotě 55 milionů dolarů. Jiní však byli v Libyi ještě úspěšnější.
Itálie loni dodala letadla a vrtulníky za 160 milionů dolarů. Uprchlíci později líčili, jak se na ně z těchto strojů snášela zkáza. Italské obchody byly však pravděpodobně ještě o dalších 120 milionů větší. Druhými nejúspěšnějšími Evropany jsou totiž Malťané, kteří dodali ruční palné zbraně v téhle hodnotě. Teď to celkem logicky vysvětlují, že Italové převezli svůj export přes maltské přístavy, protože Malta žádné zbraně nevyrábí.
Německá kvalita
Na dalším místě jsou Němci. Jejich vojenské dodávky měly cenu asi 75 milionů dolarů. Většina exportu spadala podle unijního papírování do kolonky ML11, což znamená „vojenské elektronické vybavení“. Tam patří například elektronické rušičky. Když Kaddáfího režim blokoval mobilní spojení a globální poziční systém, aby znemožnil demonstrantům komunikaci, dělal to pravděpodobně díky německým dodávkám.
Ale dobře si nevedli jen členové Evropské unie. Největšími dodavateli Libye byli Rusové, teď měli například rozjednané zakázky za 1,5 miliardy dolarů. Od nich Kaddáfí bral tu skutečně těžkou techniku: letouny a tanky.
Želízka v ohni měla i Amerika. V roce 2006 vláda povolila dodávky za pouhé tři miliony, o dva roky později to bylo už skoro padesát milionů. Šlo o zhruba čtyři sta zásilek trhavin, letecké náhradní díly, vojenskou elektroniku a téměř tisíc optických zaměřovačů a naváděcích systémů. Média citovala nejmenovaného amerického vládního úředníka, který řekl, že Kongres naštěstí „zařízl“ licenci na dodávky obrněných transportérů a vrtulníků Chinook.
Mimochodem, Česko má ruce čisté proto, že se v Libyi neprosadilo. Vojenské obchody byly v řádu několika desítek milionů, šlo víceméně o auta. Minulý režim sice dodával Kaddáfímu tanky, letadla a rakety (a taky semtex neblahé paměti), postavil mu tankový opravárenský podnik a cvičil piloty, ale Libye za to dodnes dluží 4,5 miliardy korun.
Takový hodný terorista
Když autokratické režimy použijí v poslední křeči násilí proti demonstrujícím občanům, jako se to stalo v Tunisku, Egyptě a potom v daleko brutálnější formě v Libyi, západní vlády to obvykle schytají za to, že padlé vládce předtím podporovaly. I tahle kritika je dost svatouškovská. Například mezi Egyptem a Libyí byl dost zásadní rozdíl. Vlády musejí brát v úvahu, že politika se odehrává v reálném světě, a tak musejí přijímat za partnery i ty země, jež neodpovídají ideálním představám salonních aktivistů. Jenže zatímco Egypt byl spolehlivý spojenec, který svým způsobem kultivoval svoji část světa, Libye byla od počátku velmi problematická volba.
Kaddáfí se do učebnic zapíše jako příklad západního pokrytectví. Když začal zabíjet své vlastní občany, svět se tvářil, jako by to bylo obrovské překvapení. Jenže tohle přece nebylo poprvé, co Kaddáfí zabíjel Libyjce ve velkém a drtil odpor železnou pěstí. Už to tady bylo. Taky je zavíral, mučil a všelijak pronásledoval. Dokonce byl teroristou, který nechával vraždit lidi ze Západu. Dlouho byl kvůli tomu v klatbě.
Jenže když Amerika potřebovala ve válce s terorismem polepšeného arabského hříšníka, Kaddáfí chytře udělal dva kroky vpřed a všichni se najednou začali tvářit, že tady nikdy nebylo nic jako Lockerbie, že nezničil francouzské letadlo nad Saharou, že nedodával semtex a samopaly irským teroristům, že nevedl válku s Čadem a že není diktátor.
V zájmu ropy odpuštěno
Kaddáfí měl ropu a po letech sankcí a embarga zrezivělou zemi, kde čekaly zakázky. Dveře si u něj podávali světoví státníci anebo navštěvoval on je. Stanoval v Paříži u Sarkozyho, na slavný pětivteřinový stisk ruky za ním už v roce 2004 přijel Tony Blair, pak dorazil i Berlusconi, Schröder, Rusové a dokonce americká ministryně zahraničí Riceová.
Každý se přimlouval za své ropné společnosti, které chtěly těžit kvalitní libyjskou ropu (je mnohem lepší než ta z Perského zálivu). Británie kvůli tomu propustila i teroristu, který byl odsouzen za atentát nad skotským Lockerbie, kde v letadle i na zemi zahynuly těsně před Vánoci 1988 skoro tři stovky lidí.
Ale cynický nebyl jen Západ. Libye nedávno předsedala Valnému shromáždění OSN a je členem výboru OSN pro lidská práva. Dostala se tam díky zemím třetího světa, které si koupila svým vlivem a nepochybně i penězi.
Ale proč by to ty země neudělaly, když viděly, jak se s náhle andělským Kaddáfím bratříčkuje Západ. Všichni se tvářili, že zapomněli. Vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navi Pillayová nedávno vzpomínala, jak jí američtí diplomaté vysvětlili, že nemá ohledně lidských práv na Libyi tlačit. „Bylo to na konci působení prezidenta Bushe. Řekli mi, že Libye je v pořádku a že ji mám nechat na pokoji.“
A je to jen pár týdnů, co Kaddáfí v Tripolisu hostil summit EU s Africkou unií a před desítkami hlav států kráčel jako páv. Všichni dělali, že všechno je v pořádku, protože měl ropu. Teď ho nemají rádi, protože měl recidivu a začal dělat to, co dělal vždycky. Ale kdyby ho ještě před měsícem zabil infarkt, sjeli by se na jeho pohřeb s věnci.
A perlička na závěr: před několika dny se konal v Abú Zabí zbrojní veletrh IDEX, který je jednou z největších akcí svého druhu na světě. Do Spojených arabských emirátů se při této příležitosti sjíždějí zákazníci z celého Blízkého východu a zbrojní firmy z celého světa. Jen z Česka jich tam bylo zhruba dvacet. Není divu: točí se tam miliardy. Letos se však točily ještě víc, protože region je nestabilní, plný nových neznámých rizik. „Když vezmete v úvahu nynější situaci, je jasné, že obchody budou větší než jindy,“ řekl agentuře Reuters Theodore Karasik z dubajského Ústavu pro vojenské analýzy Blízkého východu.
Zdá se, že život jde dál.
