Kajman má hlad

ČSOB označila Stabilizační program ČNB za nezákonný

Přestože již před dvěma měsíci bylo dosaženo shody o principech převodu kajmanských struktur na stát, spory mezi Československou obchodní bankou (ČSOB) a Českou konsolidační agenturou (ČKA) pokračují. Banka používá k tlaku na stát všech dostupných prostředků. Patří mezi ně i probíhající soud mezi Českou finanční (ČF) a ČSOB v kauze dávno zkrachovalé Banky Haná. V této při je zpochybněn Stabilizační program ČNB na záchranu malých bank z druhé poloviny devadesátých let a pokud by Česká finanční prohrála hrozilo by státu, že bude vracet akcionářům vytunelovaných malých bank možná až desítky miliard korun.
Mluvčí ČSOB Milan Tománek k tomu uvádí, že jde o soudní spor zahájený bývalou IPB a je připravena dohoda o mimosoudním urovnání. To je sice pravda, ale dohoda o Bance Haná je součástí balíku vzájemných požadavků banky i státu, o nichž se stále vedou jednání.

Ve stopách IPB.

V tomto sporu jde o to, že Banka Haná (BH) se v roce 1997 účastnila Stabilizačního programu ČNB, který spočíval v tom, že stoprocentní dceřiná společnost ČNB Česká finanční odkoupila od banky nedobytné pohledávky za jejich nominální hodnotu s tím, že pokud se je ČF nepodaří vydobýt, odkoupí je Banka Haná po určité době zpět i s naběhlým úrokem za zhruba 5,5 miliardy korun. Cílem programu bylo dát malým bankám šanci najít si strategického partnera a spolu s ním vyřešit svoje potíže. Jenže krátce poté se Banka Haná stala součástí IP, a ta zhruba čtvrt roku před svým vlastník krachem jednostranně odstoupila od smluv o postoupení zmíněných pohledávek a odmítla zaplatit. Česká finanční potom IPB žalovala a ČSOB ve sporu pokračuje, přestože se se státem shodla na způsobu řešení, při němž by jí byla ztráta kompenzována. Ve výkazu Čisté hodnoty aktiv, který se sestavuje podle ocenění aktiv, jež si ČSOB ponechává, byla vytvořena rezerva na ztrátu z BH ve výši něco přes čtyři miliardy korun. Strany se však nedohodly na úročení pohledávky, a tak je spor u Městského soudu v Praze stále otevřen. ČSOB v této při převzala argumentaci IPB a její advokát Martin Hrodek zdůvodňuje odstoupení od smluv nezákonností Stabilizačního programu. Ve svém stanovisku doslova uvádí, že „Stabilizační program ČNB ve svém důsledku napomáhal bankám obcházet opatření téže ČNB, které mělo zajistit dobrý finanční stav bank, aniž by se jejich skutečný finanční stav jakkoli zlepšil. Problémy byly pouze odsunuty do budoucna“.
Z toho advokát vyvozuje, že uzavřené smlouvy „jsou v rozporu s dobrými mravy a obcházejí zákon, a jsou proto neplatné dle ustanovení § 39 Občanského zákoníku.
Hrodek má samozřejmě pravdu v tom, že Stabilizační program neřešil podstatu špatné situace bank. To ale nebylo jeho cílem. Program především dával čas na hledání schůdných řešení tak, aby nebyl celý sektor malých bank zasažen vlnou bankrotů, která by pak mohla ohrozit celý bankovní systém. Fakt, že program přežila pouze Expandia banka, nyní eBanka, nemění nic na tom, že v tomto směru program svou roli splnil. Přesto je rozhodnutí soudu nepředvídatelné a soudce skutečně může prohlásit stabilizační program za nezákonný. Potom by se i akcionáři dalších zkrachovalých bank mohli domáhat neplatnosti smluv o postoupení pohledávek a přinejmenším náhrady škody. Odškodnění by se mohli nakonec domáhat i klienti těchto bank, kteří v nich přišli o nepojištěné vklady.

Není úrok jako úrok.

Spor s Českou finanční je přitom jen jednou z otevřených otázek, které chce ČSOB se státem řešit. Mezi další patří například požadavek na uhrazení nákladů nuceného správce IPB. Podle zákona je správce placen z majetku spravované banky. V případě IPB však správce veškerý majetek převedl na ČSOB za jednu korunu, neboť znalci dospěli k názoru, že hodnota IPB byla záporná v rozsahu sedmdesáti miliard korun. Přitom správce musel platit znalce, právníky a další služby po dva roky trvání nucené správy. Celkem tato částka dosahuje téměř osmi set milionů korun. Za normálních okolností by náklady průběžně hradila ČNB. V transakčních smlouvách však byl zakotven mechanismus, podle něhož měla vše uhradit ČSOB, které by to následně kompenzovalo poměrně složitým způsobem ministerstvo financí. Toto řešení bylo zvoleno proto, aby byla vyrovnána s kauzou nijak nesouvisející pohledávka ČNB vůči ministerstvu financí z převodu části zlatých rezerv na Slovensko. Jenže Úřad pro ochranu hospodářské soutěže myšlenku nepochopil a kompenzaci za náklady na nuceného správce považoval za nepovolitelnou státní pomoc a zakázal ji zaplatit. ČSOB se nyní celkem právem domáhá úhrady. Jiné požadavky však nejsou už zdaleka jednoznačně. Jde například o to, že stát při odkupu aktiv z ČSOB používá jednoduché úročení. Každé aktivum se ocení účetní cenou, která se zvýší o úrok za dobu po kterou bylo konkrétní aktivum v bilanci ČSOB. Úrok byl nejprve stanoven jako tříměsíční sazba PRIBOR zvýšená o devadesát základních bodů, později navýšení kleslo na sedmadvacet bodů. ČSOB se dovolává zvyklostí finančních trhů, které používají složené úročení. Rozdíl v úrocích, které by tak měla ČSOB dostat, činí zhruba miliardu korun. Jenže ČKA, která aktiva odkupuje, jednoznačně tvrdí, že nejde o úročení úvěru, ale o úrok, který je použit při kalkulaci ceny aktiv, a proto je třeba vycházet z transakčních dokumentů, kde byl předpokládán jednoduchý úrok. Podobný sporných bodů je mnoho a jsou patrně reakcí na postup ČKA, která odmítla zaplatit úrok za kajmanské struktury za poslední rok, protože tvrdí, že ČSOB převod bezdůvodně zdržovala. Výše tohoto sporného úroku činí zhruba osm set milionů korun.

ČSOB je muzikant.

Nakonec ale úroky nejsou poslední kontroverzní otázkou týkající se kajmanských fondů. Jejich podílové listy mají být převedeny na ČKA, a ta by měla uplatnit právo na odkup. Kajmanské fondy by ale ČKA nezaplatily penězi, ale cennými papíry, které mají v portfoliu. Část aktiv by však měla ve fondech pod kontrolou ČSOB zůstat. A zde vznikají pochybnosti.
Pozoruhodný je zejména spor o veřejné odkupy, v němž jde o to, že Komise pro cenné papíry zahájila správní řízení s ČSOB, kajmanským fondem Tritton a dalšími společnostmi z této struktury, neboť se domnívá, že porušily svou povinnost nabídnout odkup menšinovým akcionářům poté, co dosáhly spolu se společnostmi jednajícími ve shodě majority v některých firmách. Všechna správní řízení se týkají událostí, k nimž došlo poté, co ČSOB převzala nad kajmany kontrolu. Maximální výše pokut a nákladů na povinné odkupy činí sedm set milionů korun. ČSOB požaduje, aby stát ponechal tuto částku v Trittonu jako rezervu, a nesl tak náklady vzniklé porušením zákona.
Ke zdůvodnění tohoto požadavku používá ČSOB neuvěřitelný argument, že neodpovídá za to, co učinily kajmanské fondy, protože je neovládá. ČSOB je přitom investičním manažerem fondů, drží hlasovací akcie a tvrdí, že je získala vlastním úsilím, a proto je nemůže vydat státu stejným způsobem jako majetek IPB. Za poslední tři roky na kajmanech podnikla podle vlastního uvážení a bez konzultace se státními orgány celou řadu zásadních transakcí.

Kouřové sklo

Další otevřenou otázkou je budoucnost Czech Glass Holdingu (CGH). Tuto firmu vytvořila ČSOB pro správu akciových podílů ve firmách podnikatelů Květa a Součka. Jde o podniky zabývající se výrobou a obchodem v oboru skla a porcelánu. ČSOB si ponechala úvěry poskytnuté IPB a zároveň poskytla nové financování spolu se skupinou dalších bank. Tato skupina a majoritní vlastníci nyní nesouhlasí s převodem minoritních podílů ve sklářských firmách a porcelánkách na stát. Jenže ze smluv uzavřených pod správou ČSOB vyplývá, že kajmanský fond Tritton je povinen zúčastnit se navyšování základního jmění v rámci sklářské skupiny. K tomuto účelu má být ponecháno na kajmanech dalších čtyři sta milionů korun státních peněz. Je možné, že firmy budou i po tomto navýšení potřebovat další kapitál, který bude muset ČKA dodat. Stát tak de facto přebírá riziko úvěrujících bank, aniž má momentálně možnost ověřit si životaschopnost celé sklářské skupiny. Není tak jasné, zda peníze investované do sklářství neskončí pouze jako splátky úvěrů úvěrujících bank a skupina přežije v současné podobě a akcie si zachovají svou hodnotu.
Ministerstvo financí momentálně připravuje návrh usnesení vlády, v němž by nějakým způsobem reagovalo na požadavky ČSOB. Kabinet by měl příslušný dokument projednat v druhé polovině července. Teprve potom budou moci být uzavřeny smlouvy o převodu majetku z kajmanských fondů na Českou konsolidační agenturu. Pokud by k přijetí usnesení nedošlo, musí ČKA na začátku srpna podat na ČSOB žalobu.