Pánbůh někde dává a jinde bere; v případě Kaliningradu dělá vydatně obojí najednou. Téměř milionová ruská exkláva o velikosti Středočeského kraje (plus Praha) vklíněná na břehu Baltského moře mezi Polsko a Litvu, je jediným územím, které bylo přímou součástí Hitlerovy třetí říše i Stalinova Sovětského svazu. Střet německé a ruské identity je pro místní zdrojem nekonečné zábavy.
Například loni se úřady kvůli fotbalovému mistrovství světa rozhodly pomalovat chruščovovské paneláky, aby připomínaly hanzovní architekturu německých přístavních měst (jež měly to štěstí, že si ji na rozdíl od Kaliningradu zachovaly).
Jindy se německý filozof, tamní rodák Immanuel Kant, dostal na druhé místo ankety o přejmenování tamního letiště Chrabrovo. „Psal nějaké nesrozumitelné knihy, které tady nikdo nečetl a číst nebude,“ hřímal před uzavřením loňského hlasování na Kantovu adresu šéf tamní posádky ruského válečného námořnictva viceadmirál Muchamečin, jenž držel palce jednomu z protikandidátů. (Nakonec vyhrála dcera Petra Velikého, imperátorka Alžběta.) Fakt, že skrznaskrz německý autor transcendentního idealismu dokázal v ruské anketě vystoupat tak vysoko, však sám o sobě byl téměř k neuvěření.
Příběh dvou zemí: zatímco Turkmenistán dusí temno, Uzbekistán se vydal cestou reforem
Bory došuměly
Rozpad Sovětského svazu dodal na prominenci jiné místní zvláštnosti, jíž je jantar. Před nějakými 40 až 50 miliony lety napadala v té oblasti do moře obrovská kvanta převážně borových lesů. Zatímco svět nahoře se zabýval - nikoli v tomto pořadí - sopkou Krakatoou, dobami ledovými, objevením ohně, yucatanským meteoritem, kousáním do zakázaných jablek a podobně, pryskyřice oněch borovic mezitím pomalu tvrdla. (Pomalu znamená fakt pomalu, když dnes dáte klenotníkovi kus jantaru mladší než milion let, budete pro smích.) Dnes ji lze po kouskách vyzvednout, obvykle z dvou- až desetimetrové hloubky, ať již ze suché země, nebo mořského dna. To už ovšem dospěla z obyčejné lepkavé pryskyřice v oslnivý jantar k nakousnutí čekající na svůj společenský debut.
Vtip je v tom, že ačkoli borovice rostou všude možně po světě, jantar lze získat jen na několika místech - a přes devadesát procent ho je právě v Kaliningradu, tedy přesněji na pobřeží Kaliningradské oblasti. To není málo, uvážíme-li, že globální jantarový trh obnáší přes miliardu dolarů ročně. Ceny navíc stoupají díky rostoucímu zájmu o jantarové šperky především v Číně. Je to velký byznys, a jak už to chodí, pro lidi žijící blízko velkému byznysu je to dobrá i zlá zpráva najednou.
Z přístavu pětitisícového městečka uprostřed jantaronosné zóny s příhodným názvem Jantarnyj vyplouvá denně ráno na dva tisíce člunů všelijaké velikosti i kvality, obvykle nafukovacích a právě tak velikých, aby unesly dva lidi. Jejich posádky mají na starost potápět se v okruhu zhruba půldruhého kilometru od břehu, pomocí improvizovaných kompresorů čeřit bahno a písek na mořském dně a ve vzniklém chaosu sbírat kousky jantaru. Při troše štěstí tak denně získáte pět až deset kilo jantaru. Podle jeho kvality a velikosti to může znamenat dva až tři tisíce dolarů měsíčně, tedy až desetinásobek tamního průměrného platu.
Hra s ďáblem
Přesnější slovo než sbírat, je odsávat. Nová technika, se kterou loni lovci - tak si tady prospektoři říkají - přišli, zaboří ústí hadice hluboko do dna a odsává, na co přijde. Není divu, že je to několikanásobně nebezpečnější než těžba na souši. Loni takto zemřelo nejméně dvanáct lidí, na které se tímto neortodoxním způsobem vykutaná jáma zřítila. „Ani to nesouvisí s tím, jestli máte zkušenosti, nebo ne,“ citoval ruský deník Kommersant Alexeje Zalivackého, starostu Jantarného, „je to hra s ďáblem a někdo prostě mizernou kartu dostat musí.“
Jestliže lovců samotných je na pobřeží Kaliningradské oblasti několik tisícovek, další početná komunita získává z jantaru obživu nepřímo. „Tady jede v jantaru každý,“ říká jeden ze známých hráčů na tamní lovecké scéně Alexej Krupňjakov. „Na Dálném východě jede každý v kaviáru. Tady na dálném západě máme namísto kaviáru jantar,“ řekl bývalý policista v únoru reportérovi listu Financial Times.
Krupňjakov k takovým lidem patří. Sám je dvojnásobným olympionikem v řeckořímském zápasu (z let 2004 a 2008) a má doma dvě bronzové medaile z mistrovství světa ve váze do 96 kilogramů. Pak přišel zákaz startu kvůli dopingu a celkem pětizápasové angažmá v poloorganizovaných jatkách jménem MMA. V roce 2014 se musel rozhodnout: buď se vrátit k policii za necelých 400 dolarů měsíčně, nebo si hledat práci jinde; v Jantarném je oficiálně padesátiprocentní nezaměstnanost.
Krupňjakov se tedy ponořil do jantarové scény. Sebral devět kamarádů-zápasníků a začal poskytovat „ochranu“ skupinám lovců ztvrdlé borové pryskyřice. Po takové službě je zde velká poptávka. Jednotlivé lovecké gangy soupeří mezi sebou všemi dostupnými prostředky. Všechny dohromady pak nahánějí policisté, buď aby potrestali nelegální těžbu, nebo zkasírovali svých pár procent.
Budete mít problém
Kdyby náhodou poptávka vadla, lze ji poměrně snadno oživit. Krupňjakova proslavila videonahrávka, na níž jeho parta zastaví několik lovců, kteří po dnu stráveném riskováním života ve vodě naložili svých zhruba deset kilo jantaru a chystali se odjet. „Vylezte ven,“ zavelel Krupňjakov, dodávaje svému pokynu na naléhavosti jemnými údery pažby samopalu na přední sklo loveckého vozu.
Následovala potyčka, při níž se sice nestřílelo, ale lovcům na fyzické pohodě nejspíš nepřidala. „Budete nám dávat deset tisíc rublů za osobu a měsíc a můžete si dělat, co chcete,“ vytasil se Krupňjakov s obchodním návrhem, „jestli se vám to nelíbí, budete mít problémy.“ V tu chvíli záznam končí. Jestli lovci souhlasili, nebo měli problémy, na poměrech okolo kaliningradského jantaru mnoho nemění. Stejně tak je v tom smyslu bezvýznamná následná Krupňjakovova obhajoba. Tvrdil, že si lovci předtím peníze vypůjčili a on se svou partou svalovců jen pomáhal zjednat spravedlnost. (Jeho případ se vyvíjí pikantně - zatímco několik jeho kolegů bylo kvůli incidentu odsouzeno, on sám dostal echo od kamarádů-policistů a spravedlnosti uniká.)
Ten obrázek nedává úplně smysl. Mladí muži jezdí riskovat život na moře, aby se pak dohadovali s gangstery o výpalné, když vedle - doslova vedle, přímo v Jantarném - stojí velký státní podnik KYaK (ruská zkratka pro jakýsi Kaliningradský jantarokombinát), který sídlí v bezprostřední blízkosti zdaleka největších světových zásob svého zdroje příjmů a přitom zmírá na úbytě. Někde něco nehraje.
Z četaře králem
Historie onoho neladu začíná u muže jménem Viktor Bogdan. Někdejší policejní četař se po pádu SSSR vypracoval v neoficiálního vládce jantarového kšeftu. Zařídil dělení zdrojů mezi státní podnik a „černé“ soukromé prospektory. Ti byli důležití, protože přes ně vedly cestičky k neoficiálnímu odbytu do Číny.
Někdy v roce 2012 se však komusi z vrchnosti zazdálo, že si Bogdan ponechává příliš velké sousto ze zisku. Rázem bylo na světě obvinění z daňových podvodů, útěk za hranice, zatčení v Polsku a následné propuštění na kauci; od přelomu let 2013-2014 Bogdana nikdo nikde neviděl. Buď leží na dně Visly, nebo na lehátku v Paraguayi, má se v Jantarném zato.
Co ale teď s tím zpropadeným jantarem? Vladimir Zarudnyj, bývalý šéf státní Korporace pro rozvoj Kaliningradské oblasti, má jasno. „Máme obrovské množství jantaru, ale nic z toho nemáme. Musíme poskytnout lidem možnost těžit jantar legálně a zajistit jim základní standard pracovních podmínek,“ citoval jej server intellinews.com.
Ale kdež. Stát a s ním KYaK se rozhodly pro postup právě opačný. V roce 2012 nařídil prezident Vladimir Putin dekretem modernizaci těžby jantaru a při té příležitosti z KYaKu nechal udělat akciovou společnost, již stoprocentně vlastní konglomerát Rostec. V jeho čele je Putinův kamarád a někdejší drážďanský soused Sergej Čemezov, řízením KYaKu byl na konci korporátní transformace v roce 2015 pověřen další exkágébák Michail Zacepin.
Nové vedení KYaKu prosadilo u politických špiček Kaliningradské oblasti zákon, jenž zvedl pokutu za ilegální těžbu na zemi z pěti tisíc rublů (plus minus 1600 korun) na stonásobek. „Ekonomicky vzato jsme nezákonnou těžbu jantaru znemožnili,“ libuje si guvernér Anton Alichanov, jehož Putin do funkce dosadil v roce 2016, „poté, co asi 30 lidí dostalo pokuty podle nové sazby, se všichni nezákonní lovci rozhodli raději přesunout na moře.“
Logika počínání KYaKu je perverzní, ale srozumitelná. Firma provozuje dva obrovské doly a veškerá další, drobnější naleziště ignoruje. Výsledkem je, že ročně vytěží okolo 400 tun jantaru. Černá těžba mívala na kontě také 300 až 400 tun ročně, ale poté, co byla vyhnána na moře, je citelně nižší (oficiální statistiky k tomu pochopitelně neexistují). Je ovšem kvalitnější než ta oficiální. KYaK dodává zpracovatelům pouze prach a drobné kousky jantaru, kdežto černí lovci přicházejí s většími kusy.
Ruka ruku myje
KYaK by mohl investovat, modernizovat, pokusit se těžit z drobných nalezišť a vůbec se snažit objem i kvalitu své těžby pozvednout. Nicméně tak nečiní, ať už je to z neschopnosti, nebo kvůli vědomí neotřesitelné pozice na trhu. Namísto toho svoji pozici chrání represemi. Ty hrají dvojí roli. Zaprvé drží na uzdě neoficiální konkurenty KYaKu, což pomáhá držet cenu jantaru pěkně vysoko; zadruhé, jako vždy v takové situaci sílí korupční tlak.
Když reportéři americké televize NBC loni zpovídali některé z lovců, které represe připravily o živobytí, dozvěděli se mimo jiné, že „policajti najednou přitvrdili, už po nás chtějí třicet procent“. Nevíme, jak vysoko do policejních struktur takto vybrané peníze vzlínají. Ale vypadá to tak, že se současným stavem jsou spokojeni strážci zákona, politici i vedení KYaKu. Vladimir Putin má další věrné spojence v byznysu i politice. A doplácejí na to jen čínští kupci, kteří dostávají jantar dráže, a samozřejmě lovci, kteří podstupují vyšší riziko za méně peněz.
Starosta Zalivackij má na stole dva symboly Kaliningradu v jednom, jantarovou sošku Immanuela Kanta. Více pravdy však jako by měl viceadmirál Muchamečin. Nikdo z těch, kteří o místních osudech rozhodují, ty jeho nesrozumitelné knihy o mravních zákonech doopravdy nečte.
Dále čtěte:
Miliardáři v čele znesvářených států: Porošenko je bohatší než Putin, ale pouze oficiálně
Zvětralé šampaňské na Krymu. Podnikání na staronově ruském poloostrově je rok od roku obtížnější
Cvičiště Ukrajina. Země slouží Rusům jako testovací polygon pro kyberválku
Forrest Ihorovič Gumpenko. V ukrajinských volbách jde výhradně o peníze
