Vláda a SPT Telecom
Choroba, kterou sociálnědemokratická vláda zavlekla do státem ovládaných firem, připomíná dřevomorku. Místo aby manažeři připravovali firmy na privatizaci a posilovali je před otevřením trhu, opevňují své pozice a hledají politickou oporu. Boju je se v zákulisí a dobré jsou všechny zbraně. Vývoj v Telecomu i v Českých radiokomunikacích je toho velmi názorným příkladem.
Právě Telecom je jistě i zásluhou zahraničního investora technologicky dokonale vybaven; české sítě patří mezi nejmodernější v Evropě. Ve službách však firma nesnese srovnání třeba s Maďary, natož s vyspělými zeměmi. Místo dohánění této ztráty, která může být už za rok při liberalizaci telekomunikačního trhu hodně drahá, bují ve firmě poziční boj všech proti všem.
Příčina je snadno odhalitelná. Před půlrokem se vláda rozhodla aktivně vykonávat svá vlastnická práva. Je naprosto zřejmé, že zde není místo pro odbornost. Vše záleží na správných politických kontaktech, na umění být ve správnou chvíli na správném místě. Copak na tom politikům z ČSSD a ODS záleží, zda dnešního monopolistu po otevření trhu vymaže či nevymaže kon kurence? Podstatné je mít své lidi v představenstvu a dozorčí radě. O to jde zájmovým skupinám sociálních demokratů a Ivan Langer z ODS nemůže při boji o koryta v duchu opoziční smlouvy chybět. Kromě nich vykrystalizova la i samostatně politikařící parta z Fondu národního majetku. Tučné sousto v podobě privatizace majetku za sedmdesát až sto miliard korun za nějakou tu rvačku stojí.
Dá se předpovědět: dokud se telekomunikační firmy neocitnou v privátních rukou, personální turbulence budou na denním pořádku. Být ve statutárních orgánech firmy, jejíž obrat se počítá na desítky miliard a zisky na miliardy, je snem většiny st átních úředníků. V tomto směru nebyly lepší vlády předešlé a nebudou ani ty, které přijdou po ČSSD. Je totiž vždy jednodušší být do funkce jmenován svým stranickým kolegou či přítelem než projít řádným konkursem a svou nepostradatelnost do kazovat nikoli servilitou vůči ministrům, ale prací.
Proto také s privatizací podle čelných politiků není co spěchat. Jistěže by bylo ekonomicky výhodnější prodat telekomunikační monopol co nejrychleji a za co nejvíce. To je však v rozporu se zájmem mnoha vlivných usilujících o to, aby participovali na úspěšném prodeji jedné z nejvýznamnějších českých firem.
Příznačnou ukázkou politicko-úřednické žravosti je vývoj v Českých radiokomunikacích, kde roste počet dobře placených členů ve statutárních orgánech, ale málokoho zajímá, co bude s firmou dál. Zahraniční investor, aby se vyhnul zkušenosti TelS ource, založil pro své hlavní podnikání na telekomunikačním trhu se státní firmou společný podnik. Až se rozjede, budou České radiokomunikace komukoli jinému než TeleDanmarku neprodejné. Do té doby však bude vyplacen balík tantiém a členové orgánů mohou vyjednávat o ceně své spolupráce. Zahraniční partner je na podobná vyjednávání připraven. Ví, že dos áhne svého. Nabírá lidi, chystá služby, o nichž se dnešním uživatelům telefonů může jenom zdát…
Jenže SPT Telecom více zajímají mocenské boje.
Navíc mnozí jejich účastníci ani nevědí, za koho bojují. Nelze si myslet, že Telecom zůstane českým ostrůvkem uprostřed globálních telekomunikací. Možná dříve, než se nadějeme, se může ocitnout v náruči podstatně silnějších světových hráčů, než jak ým je nynější strategický partner, konsorcium TelSource. Zda to bude sousední Deutsche Telekom či třeba americká AT&T, nedávno spojená s Microsoftem, toť otázka. Jisté je, že v dnešním světě si nemůže být ani nizozemská KPN, lídr strategického konsorcia TelSource, jista svou autonomií.
Je otázkou, zda to má být vláda či až budoucí zcela privátní vlastník, kdo by měl rozhodnout o tom, pod jakou sféru vlivu se české telekomunikační firmy dostanou. Ale rozhodně by se takové rozhodování nemělo odehrávat v šeru stranických sekret ariátů, daleko od světla, po němž volá světová investorská veřejnost v případě České republiky marně už mnoho let. Ne všichni občané v této zemi jsou nadšeni ze stěhování na Balkán a dál na východ, jak ho současná vláda se smluvní opozicí organizuje. Nejde totiž jen o to, zda stát firmy drancuje, či je připravuje na privatizaci.
Spor o telekomunikace je příkladem, že nejde zdaleka jen o ekonomiku. Stejnou měrou, ač se o tom veřejně příliš nemluví, je i sporem bezpečnostním. „Nervový systém, který v sobě skrývá celou řadu důležitých údajů (třeba jen o tom, kdo si s kým telefonuje) a umožňuje zneužití prostřednictvím nelegálních odposlechů, nemůže, pokud si chceme zachovat suverenitu, zůstat b ez dohledu, a to ani nikdy v budoucnu. Mělo by platit: více státu v bezpečnosti telekomunikací, méně v jejich ekonomice. Problémem je, že státní orgány - a vláda ČSSD to svým nynějším konáním jenom dokazuje - se daleko více zajím ají o peníze těchto firem a bezpečnostní aspekt je nechává poměrně klidnými. Do vedení firem dosazují lidi, o jejichž minulosti, obchodních a osobních kontaktech si vůbec nic nezjistily. Kontrola nad finančními toky dostala přednost p řed kontrolou nad tokem strategických informací. To však už ohrožuje fungování demokratických institucí a zpochybňuje občanská práva. To vše mohou být důsledky nezodpovědné orientální politiky této vlády a její smluvní opozice ve státních firmách.
