Zpráva parlamentní vyšetřovací komise k nucené správě Investiční a Poštovní banky měla značnou publicitu. Bylo by proto vhodné, aby veřejnost znala i stanoviska jednotlivých stran transakce. ČNB se s argumentací komise v řadě případů rozchází. Zásadním problémem je nevyváženost zprávy vyplývající zejména ze skutečnosti, že se komise soustředila jen na rozhodování státu, pominula jednání managementu a akcionářů a nevzala ohled na podmíněnost chování státu situací banky, bankovního sektoru a ekonomického prostředí v České republice. Přestože komise v úvodu své zprávy konstatuje, že zcela zásadní příčinou neuspokojivého hospodaření banky je bezpochyby chování managementu a hlavních akcionářů IPB, staví toto chování na stejnou úroveň jako jednání státních institucí. Nerozlišuje tak mezi příčinami a následky. Bez toho nelze případ objektivně posoudit.
Nucená správa nebyla cílem.
Nesprávně interpretuje zavedení nucené správy a prodej podniku jako cíl akcí státu. Ve skutečnosti to byl pouze prostředek, kterým vláda a ČNB zabránily kolapsu jedné ze tří největších bank, která byla plně v soukromém vlastnictví a jejíž rozhodující akcionáři nebyli ochotni nést následky svého vlivu na banku.
Závěry komise proto dostatečně neberou v úvahu, že nutnost zavedení nucené správy byla vyvolána vzniklou situací banky. Ta by bez podpory státu nebyla schopna dostát všem svým závazkům vůči vkladatelům, kteří masivně vybírali své vklady. Dále komise nezmiňuje skutečnost, že v důsledku auditorem potvrzeného poklesu kapitálové přiměřenosti musela ČNB zahájit vůči bance dne 18. června 2000 správní řízení o odnětí povolení působit jako banka. Pokud by se nepodařilo situaci okamžitě řešit, musel by nucený správce neprodleně uzavřít všechny pobočky banky a zastavit výplaty klientům.
Není rovněž pravda, že zavedení nucené správy a vydání záruky ČNB za závazky IPB bylo dostatečným krokem a řešilo situaci. Záruka ČNB zajišťovala nároky věřitelů IPB, ale neřešila špatnou finanční situaci banky a nebyla ani důvodem pro zastavení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka.
IPB lhala.
Komise nebere dostatečně v úvahu skutečnost, kterou sama konstatovala, že IPB dlouhodobě poskytovala ČNB zkreslené údaje a informace, které nepodávaly věrný a pravdivý obraz o její finanční situaci. Tím podle názoru ČNB porušila své zákonné povinnosti, a její představitelé proto sami nesou hlavní odpovědnost za oddalování řešení problémů v bance. ČNB podala v září 2000 trestní oznámení, které mimo jiné viní IPB ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 trestního zákona. Ani auditoři včas nesignalizovali skutečný stav banky.
Žádné levné řešení. Velikost a komplexnost problému IPB zjevně přesahovala možnosti ČNB postupovat striktně nástroji regulátora, a možný způsob řešení proto závisel na přímé podpoře a součinnosti ze strany vlády. Bylo nutno nalézt takový postup, který by byl právně průchodný, technicky uskutečnitelný a obsahoval co nejmenší rizika z hlediska stability bankovního sektoru a ekonomiky.
Bezdůvodné pochyby.
Přestože zpráva nenaznačila žádné alternativní a lepší řešení vzniklé situace, zpochybňuje na základě údajné ekonomické nevýhodnosti pro stát celou transakci. Při zvažování ekonomické výhodnosti pro stát nevzala komise vůbec v úvahu ani rizika investora, který vstupoval do krachující, nedůvěryhodné a zcela netransparentní banky (jejíž tržní potenciál byl v okamžiku prodeje neodhadnutelný), ani národohospodářské náklady alternativních řešení, kterými byly konkurs banky či vleklá nucená správa spojená se státní sanací banky. Není například korektní porovnávat vynucenou záchrannou operaci v IPB s privatizací ČSOB v roce 1999, kdy stát prodával podíl ve stabilizované a transparentní bance. Relevantní by bylo spíše srovnání se sanací Agrobanky Praha, a. s., která jasně prokázala vysoké náklady i další problémy spojené s dlouhodobou nucenou správou banky.
IPB nic nechtěla.
Komise pomíjí fakt, že stát nebyl akcionářem IPB. Nemohl tedy z prodeje podniku IPB profitovat, ale mohl pouze vytvořit podmínky k tomu, aby se prodej podniku mohl uskutečnit. Kupní cenu za prodej podniku obdrží IPB (respektive IP banka, a. s.), a tedy nepřímo její akcionáři, včetně těch, kteří se na špatném hospodaření a ztrátách banky spolupodíleli.
Komise rovněž vyzdvihuje skutečnost, že IPB ve druhé polovině devadesátých let na rozdíl od ostatních velkých bank neobdržela žádnou významnou státní pomoc. V této souvislosti je nutno uvést, že stát byl v odlišném postavení v ČSOB, Komerční bance a České spořitelně, kde jako hlavní akcionář zabezpečoval jejich stabilitu, zatímco v IPB byl minoritním akcionářem, respektive od roku 1998 nebyl akcionářem vůbec. ČNB rovněž nemá informace o tom, že by IPB nebo její akcionáři v období po privatizaci v létech 1998 a 1999 požadovali pomoc ze strany státu. Naopak, prezentovali banku jako stabilizovanou a dynamickou.
Další; minutí cíle.
Komise hodnotí výkon bankovního dohledu jako alibistický, málo důsledný a málo účinný. Soudí, že prvními závažnými skutečnostmi bylo udělení souhlasu s nabytím akcií IPB a především žádost kupujícího, aby se konečným nabyvatelem akcií IPB v rámci skupiny Nomura stala holandská společnost Saluka Investments B. V. Vzhledem k navrženému majetkovému uspořádání ČNB rozhodla, že případné udělení předchozího souhlasu s nabytím akcií IPB pro společnost Saluka Investments B. V. bude podmíněno splněním všech závazků Nomury Europe plc, jakožto prvního nabyvatele akcií, ohledně zvýšení kapitálu IPB a dále podmíněno i tím, že veškerá práva vyplývající z držení akcií IPB budou nadále v držení Nomury. ČNB udělila tento souhlas až v září 1998 po splnění všech závazků ze strany Nomury a po obdržení dokumentů dokládajících, že převod akcií na Saluku Investments B. V. je jen formální a výkon akcionářských práv zůstal Nomuře, včetně zastoupení v dozorčí radě IPB.
Druhé selhání bankovního dohledu komise spatřuje v tom, že „navýšení základního jmění formou podřízeného dluhu proběhlo v roce 1998 tak, že banka poskytla investorům úvěry za účelem nákupu podřízených dluhopisů . V případě podřízeného dluhu ČNB v souladu s příslušnými pravidly obezřetného podnikání bank posuzuje, zda takzvaná klauzule podřízenosti splňuje podmínky stanovené opatřením ČNB o kapitálové přiměřenosti, přičemž jejich splnění je nezbytné pro udělení souhlasu se započítáváním do regulatorního kapitálu banky. V případě IPB pak ČNB po pečlivém prověření všech vyžádaných a předložených podkladů bance sdělila, že podmínky stanovené tehdy platným opatřením byly splněny. Souhlas ČNB byl vydán před vlastní emisí podřízených dluhopisů a ČNB
v době vydání stanoviska neměla žádnou informaci svědčící o tom, že by IPB měla participovat na financování podřízených dluhopisů, a komise nedokládá opak. Následně ČNB způsob financování a další nakládání s veřejně obchodovatelnými dluhopisy nemohla nijak ovlivnit, protože upisovatelé či další majitelé dluhopisů byli v naprosté většině subjekty, které nepodléhaly regulaci a výkonu bankovního dohledu. Pokud se podezření komise prokáže, bude dalším důkazem o minimálně pochybných praktikách managementu banky a jejích akcionářů.
Třetí skutečnost a závažné pochybení komise spatřuje v „nedůsledné a alibistické reakci na zjištěnou skutečnost, že odprodej pochybných úvěrů v roce 1999 byl realizován skupinou závislou na IPB . ČNB komisi v této souvislosti zaslala řadu dokumentů, ze kterých na–opak vyplývá, jak důsledně a podrobně se uvedené transakci věnovala, stejně tak jako řadě dalších sporných aktivit banky, kterými se IPB snažila zakrýt nedostatečnost opravných položek. ČNB na tyto skutečnosti reagovala sérií informačních návštěv, které měly sloužit k objasnění některých prováděných transakcí. Výsledky těchto návštěv byly použity jako hlavní podklad pro došetření těchto transakcí v rámci komplexní kontroly banky uskutečněné ve třetím čtvrtletí roku 1999. Zjištění o podstatě této transakce společně s prvními poznatky z – v té době již zahájené – komplexní kontroly banky pak vyústily ve vypracování aktuální analýzy tehdejší finanční situace IPB a hlavních rizik jejího dalšího vývoje. Výsledkem byl
písemný požadavek ČNB na výrazné zvýšení základního jmění IPB, který byl již v říjnu 1999 adresován bance i hlavním akcionářům.
Rizika i pro ČSOB.
Komise označuje transakční dokumenty podepsané 19. června 2000 za jednostranně výhodné pro ČSOB na úkor státního rozpočtu. Je nezbytné připomenout, že koupí podniku IPB převzala ČSOB všechny závazky (pasiva) IPB vůči jejím vkladatelům a dalším věřitelům. Státní záruka pouze garantuje, že přebíraný majetek IPB (aktiva) bude dostačovat k úhradě přebíraných závazků. Ve stručnosti lze říci, stát ČSOB pouze „dorovnává hodnotu aktiv, a to jenom do výše přebíraných závazků.
Navíc rychlý vstup strategického investora přináší pro stát nezanedbatelnou přidanou hodnotu. Zejména jde o udržení bankovních činností, a tím minimalizaci dopadů na stabilitu bankovního sektoru a ekonomiky. Významně lépe je také zajištěno zhodnocení aktiv, než by bylo jejich zpeněžení v případě konkursu. V neposlední řadě má investor lepší předpoklady pro dohledávání aktiv a rozkrývání neprůhledných právních a majetkových vztahů.
Komise vůbec nevzala v úvahu, že standardní vstup strategického investora do banky je vždy podmíněn důkladnou, často mnohaměsíční analýzou finanční a právní pozice banky. Avšak v případě IPB šlo vzhledem ke snaze o minimalizaci rizik a národohospodářských nákladů o rychlou záchrannou operaci. Rizika přijatá ze strany ČSOB byla takové povahy, že škála možných scénářů dalšího vývoje byla a je i přes poskytnuté záruky velmi široká. Řada z nich by mohla znamenat negativní dopad na ČSOB a jejího majoritního akcionáře, belgickou KBC. Kritika transakce hovořící o její výhodnosti pro ČSOB operuje pouze s těmi nejoptimističtějšími scénáři, přičemž nebere v úvahu, že jakýkoli investor musí brát ohled na všechny možnosti dalšího vývoje, nejen ty optimistické.
Každý obezřetný investor požaduje v případě pořízení banky určitou míru jistoty, že společně s vklady, tedy závazky vůči vkladatelům, nabývá též dostatečně kvalitní aktiva, která bude moci v případě potřeby zpeněžit a využít pro úhradu nově získaných závazků–vkladů.
Konstatování komise, že transakční dokumenty jsou v rozporu s platnými právními normami a dobrými mravy, není nijak specifikováno. Proto s ním není možné polemizovat, lze pouze vyjádřit opačný názor: transakční dokumenty jsou v souladu s právními předpisy a nejsou v rozporu s dobrými mravy.
Plné znění oficiálního stanoviska ČNB ke zprávě je k dispozici na internetových stránkách ČNB (www.cnb.cz).
