Každému daňovému poplatníkovi se zježí chlupy, jakmile slyší o nové dani. Smrt a daně jsou sice jedinými skutečnými jistotami pozemského života, ale rád je nemá nikdo. Není se tedy čemu divit, že poté, co na veřejnost pronikly zprávy o nové uhlíkové dani, která má být podle ministerstva financí uvalena na uhlí a některá další paliva, nastal obligátní cirkus. Houfy rozvášněných drakobijců pod praporem spásy nebohých občanů okamžitě vyrazily do líté bitvy s uhlíkovou saní, která prý se už už líhne kdesi v ministerském šuplíku. O počtu jejích hlav začaly okamžitě kolovat fantastické zvěsti…
V nastalé mediální vřavě poněkud zaniklo, že nejde o žádné tajné spiknutí ani ministrovu osobní iniciativu, ale úkol standardně zadaný vládou ministerstvům financí, průmyslu a obchodu a životního prostředí v usnesení ze září minulého roku. Kalouskův resort se uhlíkovou daní zabývá nikoli proto, že mu to činí obzvláštní sadistické potěšení, ale proto, že je k tomu svou kompetencí strážce státní pokladny povolán zákonem. Ostatně nejde ani o novou daň, protože ze všech paliv s výjimkou biomasy a zemního plynu pro domácnosti se už v Česku spotřební daň nebo její obdoba platí, jenom se jí zatím neříkalo uhlíková. Senzace se vytrácí a palcové titulky blednou. Zpráva, že nějaký ministr dělá svoji práci, je ve všech spořádaných demokraciích mediálním propadákem. Legitimní důvody pro kritiku samozřejmě existují, ale jsou úplně někde jinde. Kromě ne úplně šťastné prezentace daně ministerstvem, pouze z pohledu plnění státního rozpočtu a bez vysvětlení širších souvislostí si ji zaslouží především vládní zadání jako takové, a to hned ze dvou důvodů.
Rozumná penalizace
Odhoďme na chvíli ideologické brýle a uvažujme střízlivě a pragmaticky o podstatě problému. Je nabíledni, že státní finance zápasí se značným schodkem a k jeho zalepení nebudou stačit jen škrty. Dříve či později bude nezbytné i navýšení daňových výnosů. Otázka je, co zdanit a jak, aby se nezadělalo na ještě větší problém, případně se nevytvořily nové daňové křivdy a nerovnosti. Ekonomická věda praví, že je rozumnější danit spotřebu než osobní příjmy, a tedy práci, které je v krizi obvykle nedostatek. Spotřebu můžeme danit plošně daní z přidané hodnoty, která má ale tu nevýhodu, že daní tabák stejně jako učebnice, nebo selektivně, takzvanými spotřebními, případně ekologickými daněmi. Většina se nejspíše shodne, že je rozumnější danit spotřebu paliv než spotřebu učebnic. Problémem vládní koalicí prosazeného sjednocení DPH je, že uvedené položky budou od příštího roku daněny stejně. V tomto smyslu je tedy uhlíková daň rozumnou penalizací společensky méně žádoucí spotřeby paliv, která má vždy větší či menší negativní dopad na konkrétní ovzduší našich měst a obcí, ať už si o oficiální doktríně globálního oteplování a boji s klimatem myslíme cokoli.
Na základě evropské legislativy budou provozovatelé větších spalovacích zařízení nuceni nakupovat již od příštího roku postupně rostoucí část povolenek na emise takzvaných skleníkových plynů v aukcích. Konkrétně to znamená, že obyvatelé panelového sídliště připojeného na centrální zdroj tepla zahrnutý do emisního obchodování si za emise již od příštího roku připlatí, a to včetně DPH z emisních povolenek, zatímco majitelů rodinných domů a vilek s individuálním vytápěním se nic podobného nedotkne. Můžeme to přirovnat k situaci, kdy by byla spotřební daň z lihu uvalena pouze na půllitrové a větší láhve s odůvodněním, že alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. Uhlíková daň může tuto principiální nerovnost zdanění občanů i firem odstranit, ale pouze za předpokladu, že bude uvalena výhradně na spotřebu paliv v těch zařízeních, která nejsou vystavena povinnosti nákupu emisních povolenek. Takzvanou harmonizaci zdanění uhlíku doporučila Česku ve svém pravidelném přehledu z listopadu loňského roku i OECD.
Na ministerstvu financí to soudě podle vyjádření jeho představitelů zaplaťpánbůh pochopili, stejným směrem se ostatně ubírá i návrh novely směrnice o zdanění energetických produktů z pera Evropské komise. V médiích se však píše o „zvýhodňování velkého byznysu“. Vládní zadání poněkud nepochopitelně s osvobozením zařízení zahrnutých do emisního obchodování nepočítá, a představuje tudíž dvojí zdanění jedněch emisí. Jeho další Achillovou patou je fakt, že nepředpokládá uvalení daně na zemní plyn, který je v individuálním vytápění bezkonkurenčně nejrozšířenějším palivem. Ve vládním usnesení zmiňovaný těžký topný olej se naštěstí v lokálních topeništích vůbec nedá použít a ten lehký je kvůli vysoké ceně využíván zcela marginálně. Uhlím se už dnes topí jen v přibližně 350 tisících bytů. Výsledkem je, že aby se vybrala z pohledu státního rozpočtu alespoň trochu zajímavá částka (spekuluje se o pěti miliardách korun), vycházejí fantastické sazby daně na uhlí v řádu desítek procent.
Plynová výjimka
Drastické sazby na uhlí ale samozřejmě nejsou nutné, pokud vezmeme do hry také zemní plyn. Znamenalo by to prolomení určitého tabu, protože toto palivo se doposud v našem daňovém systému těší vysoce privilegovanému postavení. Jeho spotřeba v domácnostech a takzvaných domovních kotelnách je vzhledem k výjimce v zákoně o stabilizaci veřejných rozpočtů osvobozena od ekologické daně, kterou však jiní spotřebitelé včetně tepláren vyrábějících z plynu teplo pro domácnosti platí. Není těžké spočítat, že jen odstranění této výjimky by do státního rozpočtu přineslo více než jednu miliardu korun ročně. Zdanění plynu pro domácnosti v Česku navíc patří k nejnižším v EU a v případě oznámeného snížení základní sazby DPH a zachování výjimky z ekologické daně by dále kleslo. Není sporu o tom, že zemní plyn je při spalování v malých zdrojích z hlediska emisí znečišťujících látek podstatně výhodnější než uhlí. Pokud by však byla zavedena uhlíková daň na obě komodity, zůstala by relativní daňová preference zemního plynu vzhledem k nižším emisím, a tedy logicky nižšímu zdanění zachována.
Strašení hromadným exodem domácností od zemního plynu k uhlí a nárůstu problémů se znečištěným ovzduším je vzhledem k propastnému rozdílu ve spotřebitelském komfortu poněkud přehnané. Kdo někdy uhlím topil, ví, o čem mluvím. Naopak neúměrné zvýhodňování dováženého zemního plynu v domácnostech je těžko obhajitelné za situace, kdy se vláda vehementně snaží vylepšit obchodní bilanci všemožnou podporou exportu. Vyšší cena by domácnosti více motivovala k pořízení nových vysoce účinných kotlů a zateplování, a to podstatně efektivněji než různá dotační schémata, a navíc s výnosem pro stát. Obdobně není opodstatněná ani obava z nárůstu pálení plastů v kamnech, což je spíše věc pohodlnosti, výchovy a osvěty než přímého ekonomického efektu. Odpadky jsou totiž k dispozici zadarmo už dnes všude, ale pálí je jen zvláště otrlí jedinci. Daleko reálnější je naopak hrozba odpojování od soustav zásobování teplem, pokud bude tento ekologicky výhodný způsob vytápění ekonomicky znevýhodněn nákupem povolenek a pokračující výjimkou z ekologické daně pro individuální vytápění zemním plynem.
Pokud bude uhlíková daň uplatněna rozumně na všechna fosilní paliva mimo systém emisního obchodování, nemusí být její výše nijak závratná, a přitom bude generovat nezanedbatelné daňové příjmy. Doufejme, že věcné argumenty nakonec převáží nad emocemi a politici najdou odvahu emisní složku daně z paliv zavést. V některých zemích už tuhle cestu prošlapali a jejich zkušenosti ukazují, že se žádná katastrofa nekonala. V Dánsku, které je navíc druhým největším exportérem zemního plynu v EU, dnes zemní plyn pro domácnosti daní bezmála sto procenty. Výjimku ze zdanění zemního plynu pro domovní kotelny zrušilo od začátku letošního roku Slovensko. Sociální problémy je totiž podstatně efektivnější řešit adresným sociálním systémem než výjimkami ze zdanění paliv, ze kterých zcela nezaslouženě profitují i příjmově vysoce nadprůměrní jedinci.
