Letos v říjnu si stát poprvé v historii půjčoval přímo od občanů. Od 33 tisíc Čechů získal 20 miliard korun. To příliš nepotvrzuje argumentaci ministerstva financí, že cílem je masové vlastnictví státního dluhu voliči, kteří pak budou při vyplňování volebních lístků mnohem obezřetnější.
Foto: Jan Zátorský/MF Dnes/Profimedia
Pro ministra financí Miroslava Kalouska to byl kolosální triumf. Podle jeho vlastních slov snil už dlouho o tom, že jednou bude prodávat státní dluhopisy přímo českým občanům. První říjnový týden se mu sen splnil a hned dvojnásobně. Původně si chtěl od „drobných“ střadatelů půjčit 10 miliard korun. Po týdnu musel prodej dluhopisů zastavit, protože mu Češi slíbili půjčku dvacetimiliardovou. Stát to sice vyjde na úrocích zhruba o procento dráž, než kdyby dluhopisy prodával tradiční cestou bankám, pojišťovnám a penzijním fondům, za tuto cenu ovšem Kalousek zahájil zřejmě novou tradici přímého vlastnictví státního dluhu domácnostmi. Příští rok by si tak rád od občanů půjčil až 40 miliard korun.
Hodně nadprůměrný „drobný“ investor
Vtip je v tom, že od drobných střadatelů, jak ministerstvo při přípravě celého projektu spořicích státních dluhopisů zdůrazňovalo, to nebude. Statistiky z letošní první emise mluví jasně. Celkem si stát od lidí půjčil 20,1 miliardy korun. Dluhopisy si koupilo zhruba 33 tisíc fyzických osob. Každý z nich investoval do státního dluhu v průměru 609 tisíc korun. To rozhodně nevypadá na úspory průměrné domácnosti. Už proto, že v zájmu rozmělnění rizika by do státních dluhopisů měly investovat jen část svých úspor. Nejvyšší objednávka od jednoho z oněch 33 tisíc investorů činila 306 milionů korun.
Podle údajů ministerstva financí se ale našli i tací, kteří do spořicích dluhopisů vložili jen nejnižší možnou částku, tedy tisíc korun. Pro lepší představu, ze třetiny šlo o investory v důchodu nebo těsně před skončením pracovní kariéry. Více než polovině vlastníků nových dluhopisů je mezi 51 a 70 lety. Tito lidé tak do jistoty státních dluhopisů zaparkovali část svých úspor na důchod.
Kalousek si od celého projektu sliboval ještě jeden cíl. Tím, že si na státní dluh přímo sáhnou i domácnosti, budou v každých dalších volbách mnohem obezřetněji hodnotit politické strany podle toho, jestli náhodou nenasměrují Česko na cestu státního bankrotu. Přece nebudou volit někoho, kdo je chce připravit o úspory na důchod. Kdyby se na půjčku 20 miliard korun složily statisíce či miliony Čechů, dalo by se s ministrem financí souhlasit v tom, že osvětový prvek se už v příštích volbách může při hlasování projevit. Jenže první várku státních dluhopisů si pořídilo pouhých 0,3 procenta českých voličů. Vzhledem k tomu, kolik do dluhopisů v průměru investovali, se nedá čekat, že by i další emise nevyužili především ti, kteří mají a momentálně nepotřebují statisíce či miliony korun. Masové vlastnictví státního dluhu občany je proto nejspíš jen zbožné přání.
Proč půjčit státu
Analytici se při hodnocení první emise spořicích dluhopisů shodují, že zájem vyvolaly především díky dobrému poměru výnosu a rizika. K dispozici byl jednoletý dluhopis s úrokem dvě procenta. Pětiletý dluhopis, při němž se za úroky každý rok automaticky nakupují další dluhopisy, při držení až do splatnosti vynese přibližně 3,2 procenta, přičemž úroková sazba s dobou vlastnictví dluhopisu roste. Nejnižší zájem byl o pětiletý dluhopis, z něhož se každý rok budou úroky vyplácet. I u něj je možné za celých pět let dosáhnout na průměrné zhodnocení investice o zhruba 3,1 procenta.
Zejména movitější investoři ovšem mohli bez problémů najít u bank termínované vklady, které výnos spořicích dluhopisů předčí. Například pětiletý termínovaný vklad u banky J&T v korunách vynáší čtyři procenta ročně. Rozdíl je jen v riziku. Zatímco bankovní vklady jsou ze zákona pojištěny do výše 100 tisíc eur, tedy zhruba 2,5 milionu korun, za splacení státních dluhopisů ručí stát plně. Kdo tedy měl volných oněch 306 milionů korun a věřil, že během příštích pěti let Česko na rozdíl od banky J&T nezkrachuje, měl dostatek důvodů půjčit státu.
Jiná situace byla u klientů tří bank, které spořicí dluhopisy prodávaly. K dostání byly jen na pobočkách Komerční banky, ČSOB a České spořitelny. Žádná z nich nemůže na termínovaném vkladu Kalouskovým dluhopisům konkurovat. Komerční banka úročí pětiletý vklad dvěma procenty. Česká spořitelna nabízí čtyřletý vklad za 1,5 procenta ročně. ČSOB zhodnotí tříletý vklad roční sazbou 1,25 procenta. Zjednodušeně řečeno, klienti těchto tří bank, kteří volné peníze půjčili státu, nedali bankám šanci na snadný přivýdělek. Kdyby své peníze v bance nechali, ta by za jejich část státní dluhopisy nakoupila, a klientovi zpět vyplatila jen část z výnosu, který by sama inkasovala. Zbytek by si nechala jako zisk.
Kam půjde 20 miliard
Paradox občanských státních dluhopisů je v tom, že lidé půjčují sami sobě. Právě z jejich daní se totiž nakonec jistina i úroky zaplatí. Klíčové je, jestli to, na co státu půjčili, zvýší do budoucna potenciál pro výběr daní. Když banka hodnotí, jestli půjčí žadateli o firemní úvěr, dívá se především na to, zda zamýšlený projekt má dostatečnou výnosnost, aby dokázal uhradit splátky půjčky. Firma se zase dívá na to, jestli jí i po splátkách zůstane dostatečný zisk. Takové uvažování u státu, jako u toho, kdo si půjčuje, ani u občanů, tedy těch, kdo půjčují, neexistuje. Nikdo neví, na co stát těch 20 miliard použije: Jestli půjde o investice, které zrychlí růst ekonomiky, a tedy i výběr daní, nebo jestli se tyto peníze jen vrhnou do aktuální spotřeby.
S největší pravděpodobností bude platit to druhé. Vybrané peníze půjdou na zalátání známých děr. Třeba té na důchodovém účtu. Jen za letošních prvních šest měsíců stát na důchodech vyplatil o 23 miliard korun více, než kolik vybral na důchodovém pojištění. Od fyzických osob si půjčil celkem pětinu toho, o kolik se stačil zadlužit do letošního září. Nebo jinak, těch 20 miliard kryje desetinu částky, kterou si stát letos potřeboval půjčit, aby byl schopen splatit staré dluhy a uhradit aktuální rozpočtový schodek.
Z těchto čísel je zřejmé, že spořicí dluhopisy jsou pro stát úspěšný projekt. Kalousek rozšířil do budoucna řady těch, od koho je možné si půjčit a kdo se nebude ptát, kam takto získané peníze nakonec zmizí. Bude jim stačit, že jim stát vyplatí slibovaná tři procenta.
