Sebevražda čelného socialisty připomněla národní trauma
Než v polovině března spáchal sebevraždu, napsal manželce: „Chci, aby má kalvárie skončila. Odpusť. Jsem nevinen.“ Zatímco léky zabraly a muž zemřel, poselství nikoli. V Belgii najdete jen velmi málo lidí, kteří mu věří. Romantikovi, spisovateli, alkoholikovi, bývalému regionálnímu i federálnímu ministrovi za valonské socialisty. Jménem: Alain van der Biest. „V jaké zemi to žijeme?,“ ptal se v září 1996 deník La Derniere Heure na titulní straně. „Nejzkorumpovanější banánovou republiku lze označit za ostrov poctivosti ve srovnání s deviantní Belgií, kterou nepoznáváme.“ Van der Biest byl jedním z těch, kteří tuto náladu vyprovokovali.
Pomohla náhoda.
Příběh Biestovy sebevraždy začíná 18. července 1991 v Lutychu. Toho rána doprovázel respektovaný předseda valonské Socialistické strany Andre Cools svou milenku na autobus a jakýsi osamělý střelec jej zabil. Vyšetřovací soudkyně Veronique Anciová nezjistila nic. Smrt třiašedesátiletého muže, který v letech 1969-1973 zastával funkci belgického vicepremiéra a dvě desítky let působil jako poradce krále, byla označena za nevysvětlitelnou. Na Coolse a jeho milenku, která se ze svého zranění vyléčila, začala veřejnost pomalu zapomínat.
Jenže pak Veronique Anciové pomohla náhoda. Jiný vyšetřující soudce se v roce 1994 věnoval krádeži dluhopisů na doručitele v hodnotě několika milionů dolarů. Loupež se odehrála na bruselském letišti Zaventem a dluhopisy se po čase objevily v jedné lichtenštejnské bance; jistý obchodník se snažil dluhopisy zpeněžit. Ten vyšetřovateli řekl, že ho do banky dovezl italský řidič Alaina van der Biesta, předního belgického socialisty, který mezitím nahradil zastřeleného Coolse ve stranické hierarchii. A onen italský řidič nabyl vyšetřoval podezření, byl zapleten i do organizace Coolsovy vraždy - na základě Biestových instrukcí.
Alain van der Biest obvinění odmítl a dobrovolně se dostavil k vyšetřující soudkyni Veronique Anciové. To neměl dělat: při výslechu se několikrát podřekl a navedl Anciovou na podivné praktiky financování své vlastní Socialistické strany. Následující prohlídka stranických kanceláří v Lutychu poskytla důkazy o tom, že straničtí bossové brali na konci osmdesátých let peníze od italské firmy Augusta, která na oplátku získala smlouvu na dodávky vrtulníků pro belgickou armádu. Ještě týž den rezignovali tři ministři belgické vlády a později byl donucen k rezignaci také generální tajemník NATO, Belgičan Willy Claes.
Řetězec souvislostí se počal rozplétat. Několik žurnalistů oprášilo staré bloky a vzpomnělo si, že Andre Cools několik dní před smrtí řekl, že chystá veřejně učinit důležitá odhalení. Nebyl snad uražen, ptali se belgičtí komentátoři, že se nepodílí na příjmech od Augusty?
Pedofilové a ti druzí.
Za jeden z hlavních důvodů, proč se něco takového jako případ Augusta může stát, byla belgickými médii označena skutečnost, že v některých městech absolutně dominuje na radnicích pouze jedna strana. Socialisté si prý učinili z Lutychu jakousi osobní říši. „Tomuto městu se kvůli velkému množství obyvatel italského původu říká belgické Palermo a socialisté v něm vládnou jako jedna rodina vedená jakýmsi padrem,“ napsal před šesti lety zpravodaj listu Sunday Telegraph. Ostatně pokud se Biest na vraždě Coolse podílel, i tento čin by zůstal v rodině: Alain van der Biest je kmotrem vnučky Andre Coolse.
Národní psyché ovšem zasáhl tento případ politické vraždy teprve v roce 1996; to se objevily možné souvislosti s jinou tragédií - s činy pedofila Marca Dutrouxe, jenž ve svém sklepě věznil mladé dívky a více než deset jich zabil.
Posun v obou případech je výsledkem úspěchu Jeana-Marca Connerotteho. Vyšetřovatele, který se v očích veřejného mínění stal hrdinou, neboť dokázal shromáždit dostatek důkazů k Dutrouxovu zatčení. Vyšetřovatele, který mezitím převzal i případ Coolsovy vraždy a v září 1996 nechal zatknout Alaina van der Biesta. Na jakém základě? Connerotteho tým nalezl vražednou zbraň i komplice. Jistý Domenico Castellino, člen italské mafie operující v Lutychu přiznal, že v roce 1991 najal na Sicílii dva Tunisany, kteří vraždu Coolse provedli. Castellino rovněž řekl, že příkaz k cestě na Sicílii mu dal Cosimo Solazzo, muž, který patřil do okruhu lutyšských známých Alaina van der Biesta. A konečně, na Biesta jako na organizátora vraždy ukázal rovněž Richard Taxquet, politikův bývalý osobní sekretář.
Ačkoli všichni vyšetřovatelé zásadně odmítali přímou spojitost mezi kauzami Dutroux a Cools, Belgičané v roce 1996 spojitosti uvěřili. Věcně tomuto přesvědčení nahrávalo několik skutečností: Pokrok ve vyšetřování Dutrouxova případu přišel takřka zároveň s pokrokem v případu Cools a se zatčením Biesta. Motocykl, který tuniský střelec použil při vraždě starého socialisty, se podobal motorce nalezené v Dutrouxově garáži. Jeden z Dutrouxových přátel měl v minulosti poměr s Biestovou spolupracovnicí. Konečně - v říjnu 1996 byl od obou případů nečekaně odvolán hrdina Connerotte. Oficiální zdůvodnění: Ztratil svou nezávislost. Kompromitoval se účastí na dobročinné „špagetové večeři“ organizované na podporu rodin obětí Marca Dutrouxe.
Zjitřená veřejnost zareagovala v neděli 20. října 1996. V Bruselu se uskutečnil La Marche Blanche (Bílý pochod), na němž se sešla největší - a prý také nejdojemnější - demonstrace v belgických dějinách. Více než 300 tisíc lidí tiše pochodovalo v bílém nebo s bílými balonky symbolizujícími nevinnost zabitých dívek. Někteří lidé přišli se špagetami ve vlasech. Protestovali proti odvolání Connerotteho.
Justici nikdo nevěří.
V roce 1996 si podle průzkumů veřejného mínění 95 procent Belgičanů myslelo, že vláda v případu Marca Dutrouxe stále něco skrývá, a 90 procent lidí uvádělo, že nevěří belgické justici. Jak od té doby oba případy pokročily? V jakém stavu se nalézaly v noci ze 17. na 18. března 2002, kdy Alain van der Biest spáchal sebevraždu?
Marc Dutroux, podezřelý z mnohonásobných pedofilních vražd, je od roku 1996 ve vězení a stále čeká na zahájení soudního procesu. Ten podle posledních informací začne nejdříve v příštím roce.
Oba Tunisané byli v roce 1998 odsouzeni k dvacetiletému žaláři za nájemnou vraždu Andre Coolse.
Alain van der Biest strávil po svém zatčení v roce 1996 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě. Byl propuštěn pro nedostatek důkazů a vyšetřování jeho podílu na Coolsově zastřelení bylo uzavřeno v prosinci 2001. Soudu se měl dočkat v příštích měsících - nebo i letech. Soud prý nebyl s prosincovými závěry spokojen a hodlal nařídit další vyšetřování. Mezitím, v roce 2000, byl Alain van der Biest odsouzen k jednomu roku vězení podmíněně za přijímání úplatků v případu, který s Coolsem nesouvisí.
Belgický král Albert II., který v roce 1996 v bezprecedentním veřejném vystoupení požadoval reformu justičního systému, stále čeká. Možná i proto, že se kolegové ze socialistické strany rozloučili s mrtvým jako s neposkvrněným občanem. „Byl víc než politikem, byl umělcem.“
