Vývoj certifikačního byznysu ilustruje divoké ekonomické a podnikatelské prostředí České republiky posledních 20 let
Certifikace by měla sloužit k permanentnímu zlepšování firemních procesů, zvyšování kvality a společenské odpovědnosti i k identifikaci a řízení rizik. Certifikace podle norem Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) je však v českém prostředí vnímána téměř jako sprosté slovo. Málokdo si však uvědomuje, že k degradaci celého systému a nepřehledné situaci na trhu značně přispěla státní byrokracie a korupční prostředí. Zároveň však příběh standardizace pod hlavičkou ISO odráží i vývoj podnikatelského prostředí u nás.
Popřevratové turbulence s sebou přinesly i neduhy certifikačního a inspekčního byznysu. Česká republika v tom samozřejmě nebyla sama, problémy se změnami ekonomických nálad a možností si společně nesly všechny země někdejšího východního bloku. Jen v 90. letech vzniklo v tuzemsku kolem šesti desítek certifikačních společností (aktuálně jich je už přes 120!) - a i v tomto případě byl rostoucí počet na úkor kvality.
Certifikace byla v té době rovněž jednou z podmínek pro účast na veřejných zakázkách.
Dobrý úmysl, který měl, lidově řečeno, vytřídit zrno od plev, tedy zamezit podezřelým subjektům bez zkušenosti ukrajovat z veřejných peněz, byl překroucen a nesmyslně zneužit k degradaci systému. Právě vinou nadměrného množství certifikačních společností bez seriózního základu si potřebnou shodu o normě sehnal každý. Situace se dostala do opačného extrému: tlak na získání certifikátu společně s hladem po prokázání kvality a odbornosti vedly dokonce k případům, kdy se soukromé firmy prokazovaly certifikáty z oblasti podnikání, s kterou neměly vůbec nic společného.
Ode zdi ke zdi S novým tisíciletím se neutěšená situace nezlepšila, naopak nastal další kotrmelec. Chaos do veřejných zakázek - patrně pod vlivem silné lobby - zasadil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který svým rozhodnutím, že povinnost certifikace je diskriminační, ovlivnil nové a ne zcela šťastné znění zákona o veřejných zakázkách (r. 2006). Důsledek je lehce předvídatelný, jak samozřejmě mnohé mediální kauzy z posledních let napovídají a bezesporu i nadále budou. Do státem vypsaných zakázek v hodnotě stovek milionů korun se tak mohou přihlásit pofidérní subjekty garážového typu, které kolikrát vznikají jen několik dní před vypsáním výběrového řízení.
Srovnání se zahraničím v tomto bodě nebude asi příliš překvapivé. Přestože v Evropské unii neexistuje jednotná praxe povinné certifikace pro veřejné zakázky, západní země ji většinou vyžadují. Příkladem nám mohou být Itálie, Španělsko či Velká Británie, kde jsou požadavky na shodu a normy uplatňovány bez výjimky. Velká Británie je v tomto ohledu pomyslnou kolébkou prověřování subjektů, které chtějí se státem spolupracovat. První požadavky na certifikace byly v království vyžadovány již v 60. letech minulého století. Nejčastěji se povinná certifikace u soutěžitelů vyžaduje ve stavebnictví a správě IT. Na evropské, centrální úrovni je systémová certifikace vyžadována u výrobců uvádějících na trh určité výrobky jako součást výrobkové certifikace bez rozlišení, zda se jedná o dodávky pro veřejný sektor, nebo celkový trh.
K tomu slouží dobře známá značka CE.
ŠVeJkŮV NÁROd OPĚT POzAdU V těchto dnech nabývá účinnosti zákon č. 226/2013 Sb., který znovu se zpožděním reaguje na evropské nařízení European Union Timber Regulation 995/2010 (EUTR), které vstoupilo v platnost již 3. března 2013. Toto unijní regulativní opatření cílí na dovozce dříví a výrobků ze dřeva z nelegálních zdrojů ze zemí mimo EU. Tak jako vždy většina tuzemských dovozců je v klidu a nepřipouští si tyto významné změny, jelikož předpokládá, že jako obvykle zvítězí česká liknavost a aktivní snaha vyhnout se pravidlům.
Připraveny jsou pouze ty organizace, které jsou certifikovány podle požadavků FSC/ PEFC, kde je samozřejmostí identifikovat dříví či výrobky ze dřeva z nelegálních zdrojů a případné dodavatele eliminovat. U těch ostatních (necertifikovaných), jež jsou takzvaně v klidu, by postačovalo alespoň implementovat nástroje, jako jsou třeba inspekce u dodavatelů, a tím by takové dodavatele začali aktivně třídit.
CeRTiFikACe JAkO MĚŘÍTkO Certifikace může fungovat jako ekonomický ukazatel a zároveň měřítko rostoucích trendů. Například ISO 9000, tedy světově nejrozšířenější norma, která definuje systém managementu kvality, zaznamenal v dobách vrcholící finanční a ekonomické krize výrazný pokles. To znamená, že téměř celou první dekádu nového tisíciletí zájem o ISO 9000 rostl, v roce 2009 dokonce překonal hranici jednoho milionu certifikovaných společností ve světě. Následující rok byl ještě stabilní, pád nastal hned v roce 2011.
V nepříznivé době není vývoj v Česku nikterak překvapující. Jestliže v roce 2011 zpomalil růst HDP z 2,5 procenta na 1,9 procenta, počet certifikovaných firem u nás klesl z 16 242 na 12 697.
Pokud bychom se zaměřili na jednotlivé regiony, tak poslední dostupná globální čísla z roku 2011 ukazují, že zatímco Evropa a Severní Amerika jsou těžce postiženy krizí a tamní trhy jsou zejména v oblasti managementu kvality saturovány, tak do popředí se dostávají východní Asie a oblast Pacifiku, kde je nyní zájem o ISO 9000 enormní.
Za zmínku pak jistě stojí, že se v posledních letech dostává do popředí certifikace managementu IT služeb (ISO 27001). Na přelomu let 2010 a 2011 rostl zájem o tuto normu dvouciferným tempem. To samozřejmě koresponduje s rozmachem IT byznysu v globálním měřítku, protože tomu se finanční a ekonomická krize spíše vyhnula.
Další výrazný růst zaznamenala certifikace bezpečnosti potravin (ISO 22 000).
Zajímavý je i trend posilující normy ISO/ TS 16949, která je zaměřená na management kvality v automobilovém průmyslu. Zatímco ve stavebnictví certifikace kvality a vlivu na životní prostředí hraje díky lobbingu navázanému na veřejné zakázky druhé housle, tak v oblasti automobilového průmyslu je tomu naštěstí přesně naopak. Trend poptávek po certifikaci pozvolna roste. Příčina je zcela jasná: výrobci automobilů vyžadují po svých dodavatelích zavedený a certifikovaný systém managementu kvality, případně vlivu na životní prostředí a dalších norem.
Třebaže se tuzemská produkce motorových vozidel za první tři měsíce roku 2013 oproti rekordním letům 2011 a 2012 snížila, přesto být dodavatelem v oblasti automobilového průmyslu, ať už pro tuzemsko či zahraničí, je pro výrobní firmu malá výhra. Schválený certifikovaný dodavatel má totiž do určité míry zajištěný odbyt.
POdVÁzANÁ SCHOPNOST kONkUReNCe Konkurenceschopnost České republiky v posledních letech opět poklesla (viz graf). A to nikoli kvůli soukromé sféře, ale v důsledku státní byrokracie, nestabilní politické scény a korupčního prostředí. Některé nesolidní certifikační firmy již prodávají certifikáty jako toaletní papír.
Přesto se optimisticky domnívám, že firmy pod tlakem konkurenčního prostředí budou nuceny využít všechny cesty k vyšší efektivitě a začnou vnímat certifikát nejen jako diplom na zdi, ale i jako prostředek k neustálému zdokonalování se. A garážové certifikační firmy začnou vymírat. Už aby to bylo!
O autorovi| JAKUB KEJVAL* generální ředitel Bureau Veritas CR
