Pokus o jiný úhel pohledu na bezpečnost a spolehlivost dodávek
Energie a hmota, energie a život – naprosto neoddělitelné pojmy, jejichž spojení vnímáme jako samozřejmost. Moderní doba nás naučila brát jako samozřejmost i další skutečnost s využíváním energie spojenou. Tou je komfort. Následuje jedna vysvětlující odbočka. Mluvíme-li o energetice, obvykle máme na mysli elektroenergetiku. Z odborného hlediska je to nepřesný a hlavně zužující pohled, ale právě nyní se to bude hodit. To, co člověk chce cítit jako příjemné, je samozřejmě teplo, ve všech ostatních případech se jedná o něco, co je spojené s elektřinou. Komfort, který nám poskytuje elektřina dosahuje rozměrů naprosto netušených.
Lidská identita.
Energetika je obor, jehož rozvoj je dynamický. Desítky let se rozvíjejí scénáře poptávky po elektřině a ať je malují energetičtí prognostici, nebo autoři sci-fi, tak se většinou mýlí, spotřeba tak prudce neroste. Co však roste neuvěřitelně, je efektivnost užívání elektřiny a její průnik prakticky do všech sfér lidského počínání. Nejsnáze to registrujeme ve vybavení domácností a ve sféře informačních technologií. Dnes nás šéfové největších počítačových společností přesvědčují, že nejen firmy, ale i domácnosti budou řízeny inteligentním počítačem. Vědci testují přídavnou lidskou kostru, řízenou počítačem a samozřejmě ovládanou elektřinou, která z vojáků udělá zatím malé, ale přece jenom Terminátory. Rozhodně zde nechci nikoho přesvědčovat o nových výhodách, které nám elektřina přinese. Ani nebudu připomínat odvrácenou stranu mince – problémy ztráty lidské identity, kterými se zabývají vizionáři a autoři sci-fi. To, co budu dále rozebírat, je zásobování elektřinou a síť.
Životadárná síť.
Elektřina je v síti. Co znamená tato absolutní samozřejmost, zkusím objasnit. Svoji potřebu pohybovat se v autě uspokojím pomocí startéru, plynu a spojky (někdy i brzdy). Tím dokážu regulovat energii spalování primárního energetického zdroje v motoru. S elektřinou je to trochu složitější, i když ne zas tak moc. V principu je to stejné, já mám však v ruce jen startér – vypínač – vše ostatní za mne vykoná síť. Jakou funkci, sílu a moc má síť, si nejlépe uvědomíme při představě, že všechny pohybující se (nakonec i stojící) automobily jsou napájeny z několika centrálních motorů (elektráren) a tento systém musí umět uspokojit všechny chtivé se kdykoliv a kamkoliv autem přesunout. Tím, co nám zajišťuje energetický komfort, je síť. Čím hustší, čím větší, tím lepší. Je to stejné jako u informačních technologií a telekomunikací. Zásadní limity jsou ale dány akceptovatelným množstvím drátů. Stejně tak jako u železnice, silnic a třeba vodovodů nebude asi přínosné budovat několik paralelních sítí. Navíc se zdá, že současné „zasíťování“ je, aniž by to bylo výsledkem nedávných masivních investic, dostačující, a to jak u nás, tak v i Evropě. Tento technologický stav, charakterizovaný navíc i kvalitním vzájemným propojením v národních hranicích logicky vybudovaných autonomních sítí, byl i jedním z impulsů liberalizace obchodu s elektřinou.
Služba veřejnosti.
Právě liberalizace obchodu s elektřinou se stala hnacím motorem změn ve vztazích při uspokojování poptávky po elektřině. Pánem se stává zákazník, který má z principu možnost výběru a jeho dodavatelem nemusí být jenom výrobce, ale i obchodník. Tento dvoustranný vztah má jednu podmínku, síťovou službu. Otevření trhu také vyřešilo s konečnou platností postavení státu v elektroenergetice. Na straně dodavatele musí být někdo, kdo umí elektřinu dodat – je úplně jedno, je-li to společnost státní či jiná, parametrem dodávky je cena. Ale pozor – kvalitu, spolehlivost a bezpečnost dodávky zajišťuje síť. Tam však nezastupitelná role státu trvá. Důvod je jednoduchý.
Veřejná služba. Energetický zákon definuje přenos a distribuci elektřiny po sítích jako veřejnou službu. To je pochopitelné, byť stát elektřinu nevyrábí ani nedodává, garantuje občanům uspokojení jejich energetických potřeb. Proto a v souladu s logikou, vymezuje i předmět veřejných služeb. Přenosová síť velmi vysokého napětí je ze zákona monopolní a distribuční sítě jsou z historických důvodů monopoly lokálními. To jednoznačně vyvolává poptávku po regulaci. Síťovým nezávislým regulátorem určený poplatek se stává významnou částí ceny za elektřinu a representuje nezastupitelnou roli státu.
Přestože je energetika lukrativním byznysem, jde o obor konzervativní a z hlediska investic o záležitosti s dlouhou dobou návratnosti. Proto stát - regulátor - nemá lehkou pozici. Poplatek za síťové služby musí vyhovět dvěma protichůdným tendencím. Musí uspokojit poskytovatele síťové služby a umožnit mu zkvalitňování jeho služeb, na druhé straně nesmí odradit zákazníka a přivést ho do stavu, kdy komfort spojený s elektřinou začne považovat za zbytečný přepych. Zatím se zdá, že otevření trhů s elektřinou v Evropě nepřináší kolapsové situace a že rovnováha spokojenosti všech účastníků trhu je dosažitelná.
Jistota dodávek.
Bezpečnost a spolehlivost dodávek elektřiny. To je, laicky řečeno to, co umožňuje pocítit komfort z užívání elektřiny. A protože každé slovo má řadu významů, dovolím si tvrdit, že bezpečnost je převážně vnímána jako jistota dodávky. Takto to chápe éra liberalizace obchodu s elektřinou. Ovšem doba se mění. Každý komfort je zranitelný. Ze standardního sloganu „… bezpečnost dodávek elektřiny …“ se stal nový fenomén. Síťové služby jsou totiž bezpečnostně citlivé. Tady se dostáváme k vlastnímu významu slova bezpečnost. Řada nedávných skutečností nás o tom přesvědčuje. Snad ještě již zapomenutá kalifornská krize byla o jistotě dodávek elektřiny. Poslední blackouty v USA a Itálii jednoznačně poukázaly na mimořádné následky výpadků v zásobování elektřinou a zranitelnost sítí prokazuje jak teroristický útok v Madridu, tak médii opomenutý útok na vysokonapěťové vedení nedaleko Moskvy. To jsou silné důvody pro to, aby si elektroenergetika hledala odpověď na řadu otázek a aby zřejmě byla definována řada nových rolí a zejména role státu.
Cena za přidanou ochranu.
První otázkou je, zda energetika bude i nadále tak dobrým byznysem jako dosud. Myslím si, že bude. Poptávka po elektřině není z principu hrozbou výpadků sítí ovlivnitelná. Bezpečnost a spolehlivost však bude ovlivňovat cenu, cenu přidané ochrany sítí.
Druhou otázkou je jakási ochrana sítí. S ohledem na délku přenosových vedení (více než pět tisíc kilometrů) a vedení distribučních, kterých je více než 100 tisíc, nelze uvažovat o efektivní fyzické ochraně. Obrněné transportéry nám dosloužily u Svobodné Evropy a gripeny při letu dráty asi ani registrovat nemohou. Pokud jsou před vojenské stratégy stavěny nové výzvy, pak uvažování o bojových vrtulnících by jistě nejlépe naplňovalo potřebu ochrany nejdůležitějších přenosových sítí.
Třetí otázkou je, zda řešení nenabízí diverzifikace zdrojů elektřiny společně s přechodem na menší lokální zdroje. Zdá se, že ani toto není kýžené řešení. Rezignace na výhody propojených sítí, a tím získané robustnosti systému by výrazně omezila jistotu a spolehlivost dodávek a bezpečnostní riziko by se přesunulo na lokální zdroj s důsledky již těžko napravitelnými.
Co musí řešit stát.
Z titulu garantování institutu veřejné služby bude stát muset umět vyhodnotit globální i lokální hrozby. Co se lokálních hrozeb týká, máme již dost zkušeností z dvojích povodní. Snad lze s určitým uspokojením říci, že vliv takových událostí na infrastrukturu není příliš významný a elektroenergetika se s tím uměla vypořádat dobře. V případě zhodnocení globálních hrozeb v tom nejsme sami, mezinárodní společenství se probouzí. Tady je ale zřejmé, že nároky na zabezpečení dodávek elektřiny nebudou zanedbatelné a že řešení nebudou jednoduchá.
Stát bude muset najít odpovědi a řešení a tak předejít problémům, které by mohly hluboce a dlouhodobě destruovat společenské a ekonomické struktury stávající společnosti. Cena za udržení současného energetického komfortu bude zřejmě nemalá a je na státu, na čí bedra je uvalí. Zda na všechny daňové poplatníky, nebo na spotřebitele – tedy navýšením poplatku za síťové služby.
