Dle většiny manažerů není plánované snížení počtu státních zaměstnanců dostačující
Myslíte si, že snížení počtu státních zaměstnanců o 5 až 8 procent je dostačující?
- Ano 17 %
- Ne 60,5 %
- Nevím 22,5 %
Premiér Petr Nečas odhaduje, že propouštění kvůli úsporám se v příštím roce dotkne pěti až osmi procent zaměstnanců veřejného sektoru, kteří jsou placeni ze státního rozpočtu. Plánované škrty mají být podle něj také tlakem na to, aby státní správa byla efektivnější. Kolik lidí jednotlivé státní instituce opustí, je podle Nečase na rozhodnutí každého ministra.
Dle 60,5 procenta manažerů toto snížení počtu státních zaměstnanců zdaleka nebude stačit.
Patří mezi ně i tento respondent: „Není dostačující… Nicméně nutno připustit, že zeštíhlování zpohodlnělé administrativy není nikde na světě lehké, dokonce ani v soukromém sektoru, proto asi v tuto chvíli nelze očekávat více. Hlubší nárazové snížení by mohlo administrativu ochromit a vystavit ji více korupci. I toto snížení bude představovat pro úředníky šok. Administrativu je třeba zeštíhlovat permanentně, neb má tendenci růst sama o sobě. K tomu je nutno čas od času provádět i mimořádné ostré zásahy při snižování počtů a omezování růstu platů úředníků.“
Bez váhání odpovídá i následující manažer: „NE! Je to jen velmi kosmetická a nedostačující úprava! Navíc každá instituce, tedy i státní správa, má tendenci vytvářet si pracovní agendu sama pro sebe. Teprve jednorázové snížení nad 20 a více procent může přinést kýžený účinek spočívající v tom, že nepotřebné aktivity se přestávají vykonávat a zbylé kapacity se soustředí na externí příjemce výstupů. To většinou vede k větším výkonům a k větší efektivitě. Bez trvalého tlaku se ale celý systém opět vrací do původního stavu připomínajícího rakovinné bujení. Proto je každý – i sebemenší – řez dobrý.“
Podobný názor zaujímá následující manažer: „Nebude to stačit. Dodal bych, že je potřeba se podívat trochu do nedaleké historie. Pokud si dobře vzpomínám, došlo za vlád sociální demokracie k nebývalému a prudkému nárůstu byrokracie a počtu pracovníků státní správy (veřejné instituce jako školy, policii, hasiče bych nechal stranou). Počátkem devadesátých let stačili na ministerstvech dva až tři náměstci, dnes je to i třikrát více a úměrně k tomu ,nabobtnaly‘ také ostatní úrovně. Snad ještě markantnější je nárůst v orgánech veřejné správy. Úměrně s tím rostly výdaje a samozřejmě i korupční příležitosti, stejně jako reálná korupce. Zvrátit tuto situaci určitě není lehké, i když lepší příležitost než nyní zřejmě dlouho nebude. Největší překážkou budou pravděpodobně odboroví bossové, kteří pod záminkou boje za práva pracujících budou vždy prosazovat rozhazovačný stát a poženou velkou skupinu lidí, jíž se to právě hodí, k protestům.“
Pouze částečně souhlasí tento manažer: „Myslím, že je to slibný začátek. Výrazně větší redukce by si vyžádala analýzu zajišťovaných agend, která, doufám, bude následovat.“
Jednoznačně nemůže odpovědět ani další respondent: „Nedokážu posoudit, zda je to hodně nebo málo, a nevím, kdo a jak přišel právě na tato číslo. Co je ale naprosto jasné – že se takovéto paušální škrty minou účinkem, protože ,vyřeší‘ pouze část problému. Je třeba si totiž uvědomit, že personál státní správy je pouze jedna nákladová položka všech ministerstev a státních institucí. Bezesporu je třeba ve státní správě šetřit a ušetřit, ale musí to být ve všech možných oblastech a nesmí to být na úkor efektivnosti. Proto úspory na personálních nákladech ano, ale s rozmyslem, diferencovaně a hlavně za účelem zvýšení kvalifikace a zkvalitnění práce. A v neposlední řadě je třeba se zaměřit na všechny firmy s účastí státu, protože jakákoliv dotace těmto firmám (z důvodu jejich špatného a nekvalitního hospodaření) jde rovněž na úkor státního rozpočtu, a v konečném efektu tedy i daňových poplatníků.“
Pochybnosti zaznívají v tomto názoru: „Nevím. A to z jednoho prostého důvodu. Nikdo ve státní správě dosud nevyčíslil, kolik tito lidé budou i nadále státní pokladnu stát, například jako nezaměstnaní. Uplatnění v privátní sféře naleznou jen někteří, podnikat také nezačnou všichni. Dokud tohle nebude známo, tak je úplně jedno, kolik procent lidí odejde, abychom mohli prohlásit, že to přinese mimo zeštíhlení státního aparátu i další ekonomické efekty. A to se ještě vůbec myšlenkově nezabývám dalšími sekundárními dopady takovéto vlny propouštění – sociálními, sociologickými nebo zdravotními (psychické újmy a podobně).“
Lakonicky tento názor vystihuje následující odpověď: „Je třeba ještě vyřešit starou Nerudovu otázku.“
Odpovídalo 147 manažerů
***
Připravila: Kateřina Špačková (karerina.spackova@euro.cz)
