Kam směřuje Čína?

Cílem Pekingu není vládnout světu, ale zavést multipolární globální systém

V blízké budoucnosti lze očekávat ztrátu výjimečného postavení USA ve světě, úpadek Západu a vedoucí globální roli čínské civilizace. Čína nejenže zaujme první místo v mezinárodním řádu, ale také jej od základu změní. Ocitáme se na počátku nového světa.

Protichůdná tvrzení
To tvrdí v knize When China Rules The World: The End Of Western World And The Birth Of A New Global Order (Když Čína vládne světu. Konec západního světa a zrození nového globálního řádu) spoluzakladatel britského think tanku Demos a komentátor londýnského deníku The Times Martin Jacques. Co bude příčinou těchto epochálních změn? Rychlý ekonomický růst Číny, který bude trvat několik desítek let.
Navzdory jednoznačnému vyznění titulu knihy si však jím Jacques není zcela jist. Na jedné straně totiž píše, že „je Čína předurčena stát se hlavní globální velmocí“, na druhé však „výzva, již představuje, bude pravděpodobně spíše kulturní“. Spíše než politická a vojenská. Následně přiznává: „S postupem ke globální mocnosti a časem možná i k dominantní velmoci začne Čína nahlížet na svět stejně jako každá předchozí hlavní mocnost z hlediska vlastních dějin. A bude přinucena změnit svět dle vlastní představy.“ Jinde se však domnívá: „Je nepravděpodobné, že se v příštích 50 letech bude Čína chovat obzvlášť agresivně.“ V tomto umírněném tónu pokračuje: „V příštích 20 letech se globální velmocenský status quo v podstatě nezmění.“ Ale nakonec se vrací k původnímu tvrzení: „Obrovská masa Číňanů přinutí zbytek světa, aby se do značné míry podřídil jejich způsobům jednání.“

Otázky
Taková nelogičnost se objevuje v mnoha Jacquesových tvrzeních. Bude se Čína demokratizovat? Pravděpodobně ano: „Je rozumné očekávat, že během 20 let a možná za kratší dobu se významně posune k demokracii.“ Není to však jisté, protože „vliv konfucianismu tento proces zkomplikuje“. Asi se to však odehraje: „Z dlouhodobého hlediska je spíše nepravděpodobné, že by se Čína ubránila demokratizaci.“ Možná to neplatí: „Není správný předpoklad, že se Čína změní a přijme kulturní pravidla Západu. Její zvyky a způsoby myšlení jsou příliš staré a hluboce zakořeněné, než aby to nastalo.“ Jinde tvrdí opak: „V dlouhodobém časovém horizontu se v Číně pravděpodobně uskuteční velké politické změny – buď konec komunistické moci nebo její významná proměna.“ Nakonec však přece jen nikoli: „Je nepředstavitelné, že by se čínská politika začala podobat západní.“
Tato protichůdná tvrzení vyvolávají otázky o budoucím čínském hegemonickém postavení ve světě. Bude se Čína k němu posunovat, nebo se jí to nepodaří? Změní se její politický režim, nebo si zachová své současné atributy?

Základ čínskosti
Jako by se Jacques snažil sdělit něco, co sice nelze přesně vyjádřit slovy, ale přitom tvoří základ čínskosti. Základ, který je natolik hluboce zakořeněný, že dle Jacquesa přetrval nejen devět hlavních dynastií vládnoucích dva tisíce let, ale přežije i modernizaci a komunismus, a za našeho života se nezmění: „Čína se sice změnila k nepoznání, ale na jiné úrovni je její kontinuitu stále dobře vidět. Většina ze základních aspektů čínské politiky platí jak pro její komunistické období, tak pro dřívější dynastie.“
K těmto základním aspektům patří vnímání Číny sebe samé jako civilizace a víra v to, že její civilizace je nadřazená jiným. Dále upřednostňování řádu a smíření se s neomezenou rolí státu. Tento kulturní základ je dle Jacquesa homogenní, jednolitý, nezpochybnitelný a nezměnitelný a jde o konfuciánství. Čína přemůže Západ proto, že je takto silná. Jacques tvrdí: „Ať už je úspěch komunistického režimu jakýkoli, Čína ovlivní svět především svou konfuciánskou tradicí, nedostatkem západní demokracie, centrální rolí státu a poměrně slabou občanskou společností, jež se pravděpodobně vyvine.“

Mýtus jednoho celku
Autor se zaměřuje na rozdíly národů, pokud jde o jejich odívání, kosmetiku, nábytek a hudební vnímání. V nich se Čína od jiných národů nepochybně liší. V abstraktní rovině, na níž se Jacques zabývá politikou a zahraničními záležitostmi, však lze odlišit čínskou kulturu například od ruské, francouzské či americké jen obtížně. Všechny tyto národy jsou totiž hrdé na své dějiny či hodnotové systémy, ať už se týkají společenského řádu nebo národní bezpečnosti. Na této úrovni se Čína od ostatních států ve skutečnosti ničím neliší.
Ani čínská tradice netvoří jeden celek. Obsahuje totiž nejen prvky kolektivismu, nadvlády státu a společenského řádu, ale i individualismu, občanské společnosti a revolty. A vedle konfuciánství i legalismus, taoismus, buddhismus a další filozofické směry a náboženství. V konfucianismu existovala napětí mezi závazky vzdělaného Číňana vůči vládci a jeho vztahem k vlastním etickým zásadám či mezi mocí vládce a vládou lidu. Tato napětí otevřela Číňanům kulturní cestu k obhajobě liberalismu a demokracie a k jejich zavedení v Hongkongu a na Tchaj-wanu. Představa jednoho celku je tedy mýtus.
Navíc kultury nadále nejsou jednolité – pokud vůbec kdy byly. V důsledku nárůstu globalizace jsou smíšené. Čína se znovu otevřela světu před 30 lety a zahraniční vlivy si rychle osvojila.
Nic nového
Pokud jde o čínskou domácí a zahraniční politiku, jimž se Jacques věnuje nejvíc, Čína se liší od jiných států spíše institucionálně a geostrategicky než kulturně. Důvod, proč v Číně není demokracie, nespočívá v její kulturní předurčenosti k autoritářství, ale protože její současné instituce jsou dobře etablované, vládnoucí strana drží pospolu, režim je schopen doplňovat a zplnomocňovat technokraty, postup v byrokratickém aparátu motivuje místní úředníky pracovat pro stát a pekingská vláda ví, jak efektivně používat propagandu a policii. Pokud se tyto instituce rozpadnou, změní se i vládnoucí komunistický režim. Příčina velkého vlivu Číny na sousední země pak nespočívá „v návratu daňových odvodů“, ale je důsledkem její velikosti a bohatství. Moc Číny upadne, pokud její ekonomika oslabí. Důvod, proč se Čína se nesnaží získat území sousedních zemí, nespočívá v tradičním ovládání prostřednictvím nepřímého vlivu, ale v tom, že ji obklopují hustě obydlené oblasti a silné státy, jež neposkytují prostor pro její expanzi. A to se pravděpodobně nezmění.
Jacques se mýlí, pokud jde o epochální změnu struktury světa. A značně přehání ohledně zvratu dominantního postavení Číny a Západu ve světě, když se zmiňuje o „nástupu civilizačního státu“, „čínském rasovém pořádku“, „čínském zájmovém společenství“, „novém politickém pólu“ a o „úpadku a pádu Západu“. Skutečností však zůstává, že i když uvažuje o světu za 20 či až za 50 let, většina jeho předpovědí se již odehrává a nic z toho není důvodem k hysterii. Jacques se domnívá, že se například bude zvyšovat čínský kulturní vliv, Čína bude investovat mimo své území a ovlivňovat světový finanční systém, její autoritativní kapitalistický režim bude považován za alternativní politicko-ekonomický vzor či začne prosazovat své morální hodnoty. To se však již děje. Co je tedy na tom nového?

Tři odlišnosti
Na Jacquesa silně zapůsobil často citovaný odhad banky Goldman Sachs, že okolo roku 2027 se čínská ekonomika stane největší na světě. Pokud se to stane, je oprávněné si myslet, že jím identifikované trendy se posílí. Ani v tomto případě však není hysterie nutná, protože se Čína na vrcholu světového ekonomického řádu bude lišit od svých předchůdců. Za prvé vedoucí role Pekingu nebude mít základ v technologické převaze, ale v počtu obyvatel Číny. Čínská ekonomika se sice bude neustále technologicky vyvíjet, ale Číně se nepodaří v mnoha oblastech dostat do jejich čela, jako tomu bylo v případě Anglie v 19. a USA ve 20. století. Stane se největší ekonomikou díky počtu obyvatel. Z hlediska výkonu na obyvatele však zůstane nadále poměrně chudá. Za druhé čínská prosperita bude záviset na prosperitě jejích globálních konkurentů, jako jsou USA a Japonsko. Úpadek či zkáza jiných zemí Pekingu nepomůže. Za třetí Čína nebude schopna zajistit si energetické suroviny či zboží dobytím, jako to činila předchozí impéria, či vytvořením vlivových sfér, jež budou uznávat ostatní velmoci. Spíše rovnováha moci s ostatními hlavními mocnostmi než expanze bude rozhodovat o udržení prosperity, až se Čína stane největší ekonomikou. Pokud vše bude pokračovat jako doposud, změny, které nastanou, budou méně revoluční než ty, jež se již odehrávají.
Po zhroucení Sovětského svazu se vláda USA nad světem ukázala chimérou. Oč iluzornější je tato představa v případě Číny, jež je navzdory všem svým úspěchům mnohem zranitelnější? Cílem Číny není vládnout světu, ale zavést multipolární globální systém. Toho Čína dosáhnout může.

Box:
WHEN CHINA RULES THE WORLD: THE END OF WESTERN WORLD AND THE BIRTH OF A NEW GLOBAL ORDER
(Když Čína vládne světu. Konec západního světa a zrození nového globálního řádu)
AUTOR
Martin Jacques
VYDAL
The Penguin Press New York 2009
ROZSAH
550 stran