Česko dosahuje v přepočtu na obyvatele 80 procent průměru hrubého domácího produktu evropské sedmadvacítky. Za deset let jsme poskočili o deset procentních bodů. Je to hodně, či málo? A jak se vedlo za stejnou dobu jiným zemím Unie? A jaké jsme měli v tomto ohledu vlastně ambice? To všechno potřebujeme přidat do diskuze o budoucí politice vlády podporující naši mezinárodní konkurenceschopnost.
Foto: Martin Siebert
Pokud chceme dosavadní vývoj HDP české ekonomiky ocenit, pak můžeme zdůraznit skutečnost, že za námi je 10 zemí Unie a že u desítky jiných zemí míra konvergence za posledních 10 let dokonce poklesla. Pokud však budeme zdravě ambiciózní, a podíváme se na výsledky vyspělých zemích, jakými jsou Rakousko, Švédsko, Dánsko či Německo, pak naše hodnocení musí být kritické. Tato skupina zemí se nachází v intervalu 116 až 122 procent současného evropského průměru.
Ať čteme naše vysvědčení od shora či zdola, zdá se, že jeden z cílů Strategie hospodářského růstu České republiky pro léta 2005 až 2013, tedy poslední snaha vlády definovat dlouhodobé priority hospodářské politiky, se nenaplní. S dnešní znalostí reality nelze totiž očekávat, že „je v silách země dosáhnout v roce 2013 průměru EU“, jak také předpokládala ona Strategie.
Toto konstatování nás ale nesmí svést ke kritice samotné odvahy diskutovat a stanovovat dlouhodobé cíle a vize. Je to běžný způsob slaďování zájmů a klíčových priorit na podnikové i na národní úrovni, i když u nás spíše výjimečná součást vládní politiky.
Seriózní debata o naší konkurenceschopnosti by proto měla začít analýzou toho, co se ve světě v posledních letech odehrálo a jak se za tu dobu posunula Česká republika. Z toho může vzejít i bezpečnější směr naší plavby v divokých vodách globálního světa.
Achillovou patou je v Česku produktivita práce
Z pohledu na vývoj národních úspor plyne, že nepatříme (naštěstí) k zemím, které nějak dramaticky projídají svůj ekonomický růst v soustavném zadlužování. Tím se odlišujeme od některých jižních zemí Evropy. Přesto však rychle rostoucí míra dluhu v posledních letech (bohužel v době hospodářského růstu) vedla k důležité a nezbytné korekci rozpočtu a výdajů státu.
Achillovou patou české ekonomiky je zcela nepříznivý vývoj produktivity práce. Ta podle statistik OECD zaostává v hodinovém vyjádření o polovinu za vyspělými zeměmi eurozóny, v porovnání se Spojenými státy jsme na úrovni 47 procent. A co je ještě horší, růst naší produktivity se zpomaluje, což zapříčinilo, že nás přeskočilo v tomto parametru Slovinsko i Slovensko.
Nízká produktivita v kombinaci s posilující korunou a růstem nákladů na pracovní sílu jsou hlavní příčinou poklesu naší cenové konkurenceschopnosti. A jak vyplývá z analýzy Aleše Michla, zpracované pro Národní ekonomickou radu vlády, nejhorší trend v produktivitě vykazují sektory s nižší mírou konkurence (například veřejné služby, stavebnictví) oproti progresivnějším a otevřenějším sektorům, jako je zpracovatelský průmysl.
Jsme „superprůmyslovou zemí“
Při analýze konkurenceschopnosti by naší pozornosti neměla uniknout skutečnost, že na rozdíl od evropských zemí české hospodářství zůstane i nadále „superprůmyslovou zemí“. Průmysl váže 37,1 procenta podílu zaměstnanců, průměr EU je přitom 24 procent.
Ukazatelem atraktivnosti naší země může ilustrovat i příliv zahraničních investic do českého průmyslu. Ten dosahoval vrcholu počátkem roku 2000, od té doby má klesající trend. Pokud podnikatelské prostředí u nás nebude dostatečně atraktivní a kapacitně vybavené, čeká nás odliv nejen zahraničního, ale také domácího kapitálu. Schopní lidé budou odcházet do zahraničí, protože tam najdou nejen lepší uplatnění, ale i ohodnocení a motivaci. A to by mohlo mít za následek nejenom nepříznivé fiskální dopady a negativní efekty včetně ztížené transpozice nových metod řízení v přístupu na zahraniční trhy, ale i ztrátu intelektuálních elit.
Neexportujeme napřímo
Pohled na vývoj zahraničního obchodu za posledních 10 let dokládá vysokou citlivost na evropskou poptávku, především Německa. Tam směřuje více než třetina našeho celkového vývozu. Z pohledu na strukturu obchodu můžeme vyčíst, že k narůstajícím hrozbám našeho exportu patří vysoký podíl vývozu polotovarů (s relativně nízkou přidanou hodnotou, citlivou na náklady výroby spíše než na přidané hodnotě) a strojírenského zboží. V obou těchto skupinách nám stále více konkuruje vývoz rozvojových zemí.
Řada našich firem vyváží do Evropy spíše v roli subdodavatelů, aniž by měla přímý kontakt s finálními trhy. Například plných 50 procent evropského exportu do Číny je Made in Germany. Z analýz CzechTrade vyplývá, že naše exporty provází enormně vysoká koncentrace několika málo komparativních výhod do velmi omezeného počtu položek. Což dokládá fakt, že ze zhruba 7 000 položek celního sazebníku tvoří pouhých 50 položek celých 40 procent českého exportu. Navíc jsou to položky často citlivé, zejména v době krize, na pokles poptávky.
Při odstraňování konkurenčních nevýhod nezapomeňme také na změny v systému proexportní politiky. Vybudování srovnatelně efektivní a silné sítě pro exportéry musí doprovázet stanovení vize, měřitelných efektů a cestovní mapa klíčových kroků k růstu mezinárodní konkurenceschopnosti. Inspirativní pro nás musí být uvažování zemí, které více než na tradici a prosazování toho „tradičního“, co vyvážely a co „protlačovaly“ na méně konkurenční trhy, myslí více na příležitosti v globálním světě. A na schopnosti a kompetentnosti na ně flexibilně reagovat nabídkou světově srovnatelných řešení.
Společnému tažení pro růst naší konkurenceschopnosti musí dominovat i synergie mezi agendou ministerstva zahraničí a ekonomickým ministerstvem, která by měla být založena na profesionálních službách zastupitelských úřadů a pro zastupitelské úřady. Společný lobbying a důsledné prosazování našich unijních a národních zájmů v zahraničí (společně se shodně smýšlejícími zeměmi, které mají obdobné národní zájmy) musíme umět sladit na všech mezinárodních ekonomických i rozvojových fórech.
Pro naplnění těchto ambicí bude nanejvýše vhodné nahradit doposud převládající vztahový systém řízení, spojený s budováním sociálního kapitálu méně kompetentních úředníků, manažérským systémem řízení, které bude hledět na plnění měřitelných cílů a klíčových ambicí určených jasně definovaným klientům – občanům a podnikům platících si služby státu z daní.
Autor je náměstkem ministra průmyslu a obchodu.
