Nedávno jsem se účastnil debaty Slowfoodu s činitelem ministerstva zemědělství, z níž vyplynulo zhruba toto: Je sice hezké mít za členy kvalitní restaurace, které se snaží vařit z domácích ekologicky pěstovaných potravin, ale to je hodně malý záběr. Kde mají ty místní ekologicky pěstované potraviny shánět? Ten hlavní úkol je vytvořit po celé republice v každém městě a městečku trh s potravinami z daného regionu. Tak, aby na něm mohli své ovoce, zeleninu, mléčné i masové výrobky prodávat nejen profesionální zemědělci, ale i drobní sadaři a zahrádkáři. Jestli jsem činiteli Ministerstva dobře rozuměl, je možné, že by na tom bylo ochotné nějak spolupracovat.
Vzpomněl jsem si při tom na docela dobře fungující tržnici olomouckou. Ta je naštěstí chráněnou historickou budovou z doby tereziánské, takže developerům se nepodařilo ji získat, i když o tento centrální pozemek určitě usilovali. Vnitřek historické tržnice vyplnili Vietnamci se všemi těmi svými tričky, džíny a teniskami (ti pravděpodobně taky hradí městu většinu nájemného), otevřené prostranství za tržnicí zůstalo k dispozici okolním vesničanům. Můžete tam od hanáckých farmářů a venkovských babiček koupit ovoce, zeleninu, marmelády, kompoty, med, ořechy nebo vejce přivezené ze vzdálenosti dvaceti kilometrů za nižší ceny než kupujete španělské, holandské nebo německé v supermarketech. Taky zde v houbové sezóně nakoupíte čerstvé hříbky a lišky, kilo za necelých 200 korun, mimo sezónu sušené nebo nakládané. Od takovýchto trhovců by se neměly vybírat žádné daně, protože pomáhají zachránit české potraviny a české zemědělství před krachem způsobeným dovozem štědřeji dotovaných potravin ze „starších“ zemí EU.
Podle nejnovějších informací zemědělských organizací i státních statistik hrozí českému zemědělství a potravinářství deficit čtyři miliardy korun, které nemá kdo uhradit. Supermarkety, většinou v zahraničním vlastnictví, českému zemědělství nefandí, spíš mu ještě pomáhají do hrobu. Takové trhy by mu poskytly možná už poslední záchranné lano před totálním krachem. A nám kvalitnější a dlouhodobě i levnější jídlo, protože jakmile nám umře domácí konkurence (a živobytí desetitisíců Čechů), zahraniční dodavatelé si nám jednoho dne budou moci napočítat, co budou chtít. Českému ovzduší by ostatně neuškodilo o nějaký ten dálkový náklaďák míň.
Myslím, že je potřeba jen zorganizovat jednotlivé obce nebo soukromé majitele drobných městských pozemků a prostor, aby se připojili k informační síti Slowfoodu, založili jeho místní pobočky, vymezili nějakým místním dekretem vhodné prostory pro tržiště a nabídli je za rozumné až symbolické nájemné místním (a výlučně místním) dodavatelům potravin, velkým i malým, profesionálům i amatérům. Aby na nich pravidelně pořádali sezónní potravinové festivaly místních výrobků, jako to dělají Italové nebo Španělé. Kdo má trochu Itálii, Francii nebo Španělsko prošmejděné, ví, jaké gastronomické, ale i estetické a společenské obohacení takové tržnice a tržničky pro každé město představují.
Koho to zajímá, ať kontaktuje ředitelku Slowfoodu na emailu: blanka.turturro@seznam.cz.
My jsme mezitím pořád ještě u mrkve a odskočíme si do Británie na několik tradičních polévek s koloniálním nádechem.
„Carrot and coriander soup“ se dělá z tence plátkované mrkve a petržele, drobně posekané šalotky a mletých koriandrových semínek. Ty se všechny nejprve mírně podusí na oleji, pak dolijí vodou, osolí, opepří, uvedou do varu, stáhnou na mírný oheň, přikryjí a pomalu do změknutí povařují. Hotová polévka se rozmixuje, vmíchá se do ní hustá anglická smetana „double-cream“ (u nás smetana zahuštěná trochou žervé) a ozdobí se sekanou pažitkou.
„Carrot, ginger and orange soup“ začíná lehkým restováním plátkované mrkve a strouhaného čerstvého zázvoru s bobkovým listem a sušeným tymiánem. Přidá se trocha kukuřičné moučky a dobře se s mrkví promíchá. Přistrouhá se pomerančová kůra a vymačká šťáva jednoho pomeranče. Vše se dolije vodou, uvede do varu, stáhne na mírný oheň a přikrytá polévka se lehce povařuje do změknutí. Bobkový list se odstraní, polévka se zmixuje a promíchá s hustou smetanou a ozdobí se sekanou petrželkou nebo mátou.
„Carrot and pickled pepper soup“ se dělá s nakládanými středně pálivými papričkami, jaké se dostanou běžně v různých hokynářstvích, často už posekané na kousky. Červené jsou pro tento účel výtvarně zajímavější než zelené. Na oleji podusíme sekanou cibulku a plátkovanou mrkev, přidáme bouquet garni (svázaný tymián, estragon a bobkový list), kulatou rýži a papričky a v oleji vše promícháme. Zalijeme vývarem nebo vařící vodou, uvedeme do varu, zmírníme a dusíme do změknutí. Bylinky vylovíme, přidáme citrónovou šťávu. Zmixujeme, přidáme hustou smetanu, zdobíme lístky koriandru.
A recitujeme si přitom klasický anglický jazykolam „Peter Piper picked a peck of pickled peppers“.
Proč to všude není?
Jednotlivé obce nebo soukromí majitelé drobných městských pozemků a prostor by se mohli připojit k informační síti Slowfoodu. Vymezit dekretem vhodné prostory pro tržiště a nabídnout je za rozumné až symbolické nájemné místním (a výlučně místním) dodavatelům potravin, velkým i malým, profesionálům i amatérům. Aby na nich pravidelně pořádali sezónní potravinové festivaly místních výrobků, jako to dělají Italové nebo Španělé.
