KONEC TRADICE Baťa kdysi obouval celý svět. Z Československa udělal obuvnickou velmoc, která přežila i socialismus. Ale stačilo pouhých patnáct let a na troskách bývalého impéria už paběrkují jen poslední zoufalci. Říkají, že je stát hodil přes palubu. Většina obyvatel České republiky už nosí výhradně čínské boty.
KONEC TRADICE
Baťa kdysi obouval celý svět. Z Československa udělal obuvnickou velmoc, která přežila i socialismus. Ale stačilo pouhých patnáct let a na troskách bývalého impéria už paběrkují jen poslední zoufalci. Říkají, že je stát hodil přes palubu. Většina obyvatel České republiky už nosí výhradně čínské boty.
Ještě před pěti lety se zdálo, že horší už to být nemůže. Velké obuvnické podniky - Sázavan, BoPo a Svit - krachovaly jeden za druhým a nakonec s výjimkou Botany, která dál ve Skutči vyrábí boty pro zimní sporty (Profit č. 9/2005), skončily v konkurzu úplně všechny. Na jejich troskách vznikla řada menších, ryze soukromých společností. Jejich majitelé věřili, že dlouholetá tradice „země ševců“ něco znamená, a proto je nemůže převálcovat ani rostoucí záplava asijského zboží. Dnes ale ztrácejí poslední iluze. „Z jedné strany je drtí tržiště, z druhé supermarkety,“ konstatuje tajemnice České obuvnické a kožedělné asociace Vlasta Mayerová. Asociace upozorňuje na problémy odvětví už několik let. Vloni podala stížnost k antimonopolnímu úřadu a její představitelé zvažovali žalobu k ústavnímu soudu. České vládě vyčítají, že neochránila jejich investice. „Došla nám trpělivost a docházejí i síly,“ říká prezident asociace Petr Kubát. Čeští výrobci se podle něho snaží udržet své podniky v chodu v podmínkách, které nemají jinde obdobu. O zákazníky bojují na nechráněném domácím trhu, kde navíc čelí nekalé konkurenci.
VZHŮRU DO TŘETÍHO TISÍCILETÍ
„Před pěti lety jsme zaměstnávali sto lidí, dnes jich máme pětadvacet. Práce nám ubývalo úměrně s tím, jak rostl dovoz. Není to tím, že bychom dělali horší zboží nebo něco špatně. Nemáme komu prodávat,“ říká o své firmě Petr Kubát. Je jedním z mála soukromých podnikatelů, kteří v této branži startovali „z ničeho“. Spolu s manželkou začal v roce 1994 - formou takzvané práce ve mzdě - kompletovat dětskou koženou obuv. Zaměřil se na nejmenší velikosti a zdálo se, že našel mezeru na trhu. Tradiční výrobce dětské obuvi Sázavan se tehdy potýkal s problémy transformace a nebyl dost pružný, aby dokázal přejít na malosériovou produkci.
Kubátovi vydělávali, jejich firma D. P. K. měla čím dál víc objednávek. V roce 1996 přijali prvních šest zaměstnanců, za rok jich potřebovali padesát a později sto. „Vyráběli jsme až 150 tisíc párů obuvi ročně a celou produkci jsme v pohodě prodali. Naše boty se neohřály ani na prodejnách, odběratelé platili. Pronajali jsme nové stroje, které jsme pak koupili. Každoročně jich bylo několik a byly stále modernější,“ vzpomíná Kubát.
Pak ale přišel zlom. „V roce 2000 se to zablokovalo a začali jsme propouštět,“ bilancuje. Rodinná firma začala v nerovném souboji s čínskými dovozy ztrácet zakázky. Odběratelé se opožďovali s placením, supermarkety žádaly nemožné - ohledně slev i platebních podmínek. Kouzlu nízkých cen asijské obuvi postupně podlehli i malí prodejci v kamenných obchodech. Spočítali si, že na botách z Číny mají větší marži.
Z OBRŮ SE STÁVAJÍ TRPASLÍCI
Výroba tuzemské obuvi klesá už patnáct let. Zatímco v roce 1990 se v Česku vyrobilo přes sedmdesát milionů párů obuvi, letos to bude odhadem sotva pět milionů. O práci přišlo více než třicet tisíc lidí: počet zaměstnanců v odvětví se snížil z původních 35 tisíc na necelých pět tisíc. Dovoz se naopak zvýšil na pětinásobek. A ze statistiky vyplývá, že většina Čechů chodí v čínských botách.
Ještě na začátku devadesátých let přitom většina obyvatel nosila výhradně české boty - tehdy se domácí produkce na celkovém prodeji podílela ze čtyř pětin. Dnes je to přesně opačně: jedna ku čtyřem ve prospěch dovozu. Nejvíc k němu přispívá import z Číny, který pokrývá spotřebu obuvi v Česku ze tří čtvrtin.
Domácí obuvnický průmysl se rozpadal ve dvou krocích. Ze státních podniků nejprve vznikly středně velké, často dceřiné firmy původních gigantů. I když přešly do soukromých rukou, atomizace tím neskončila. Většina obuvnických firem se dále štěpila na menší provozní jednotky. Koncem devadesátých let jich bylo zhruba sedmdesát a toto číslo se za posledních pět let příliš nezměnilo. Co se ale změnilo, je jejich velikost s tím, jak dál omezovaly výrobu a propouštěly. „Pracují s minimálním ziskem a obtížně shání zakázky,“ říká generální ředitel firmy Moleda Jaroslav Navrátil. Do obuvnické branže přišel před dvěma lety. Předtím se zabýval poradenstvím a restrukturalizací podniků.
Z pásů českých obuvnických firem už nesjíždějí desítky milionů párů ročně, produkce se počítá na tisíce. Výroba pod tři tisíce párů od jednoho vzoru přitom není podle Navrátila rentabilní. „Jen příprava takové výroby přijde nejméně na 250 tisíc korun,“ vysvětluje. Čína má dnes z tohoto pohledu výhodu - vyrábí boty v obrovských sériích.
KUFRY BALÍ I DODAVATELÉ
Největší česká firma, která má ještě stále kompletní výrobu od vzorování přes vysekávání a šití svršků až po jejich spojení s podešví, patří rodině Tomáše Bati. Najdete ji v Dolním Němčí, má tři stovky zaměstnanců a ročně vyrobí zhruba 350 tisíc párů dámské a pánské vycházkové obuvi.
S tímto sortimentem a výrobou „od A až do Z“, která je v obuvnické branži produkcí s vyšší přidanou hodnotou, je už v Česku ojedinělá. Zachovala si ji Botana (dnes Botas), zlínská Moleda a částečně Novesta, která vyrábí pryžovou obuv. Další „větší“ výrobci jako Prabos, Stival, Romika nebo Gasi už na českou ševcovskou tradici rezignovali. Hotové svršky vozí z Číny, podešve jim dodává jejich zahraniční majitel. Produkce těchto zatím ještě stále největších obuvnických firem se tak sice počítá na statisíce párů ročně, ale jde o práci ve mzdě.
Hromadný nákup polotovarů v Asii dopadá i na malé firmy. Společnost Flexiko, která vyrábí ve Lhotě u Zlína farmářskou obuv a nabízí boty pro rybaření a lovecký sport, nedávno přišla o dodavatele vysekávacích nožů. „Byl to dlouholetý partner, ale minulý měsíc nám oznámil, že s jejich výrobou končí. Nože už nebude dělat, protože je přestal objednávat Prabos,“ říká spolumajitel Flexika Vladislav Staněk. Chápe, že jeho firma, která vyrobí ročně třicet tisíc párů, nemůže svými objednávkami nahradit výpadek zakázek od několikanásobně většího Prabosu.
„Dávám jim tak rok,“ říká jeden z expertů o perspektivě obuvníků v České republice. Upozorňuje, že se konec výroby bot „na starém kontinentu“ nedá zastavit. Nejen v Česku, ale i v Evropě to pomalu balí všichni subdodavatelé tohoto odvětví. Vývoj nových strojů, technologií a materiálů pro obuvnický průmysl už ruší nebo zrušili všichni velcí dodavatelé. „Vysvětlují to tím, že se chtějí orientovat na automobilový průmysl,“ dodává lakonicky.
ZLIKVIDOVALI AMERIKU
Česká republika žije z tradice. Jedinou novou továrnu tady po listopadové revoluci postavila „na zelené louce“ firma Stival. Ostatní větší i menší výrobci převzali z rozpadajících se kolosů nejen lidi, ale většinou i zařízení. Nepřevzali ale tradici „práce na směny“ - té odzvonilo s nedostatkem zakázek.
V areálu zlínského Svitu, kde se ještě před revolucí vyrábělo ve 180 dílnách ve dvousměnných provozech přes 40 milionů párů ročně, dnes zůstaly tři obuvnické provozy. Až do noci, aby se maximálně využilo výrobní zařízení, se ale nepracuje ani jinde. Česká obuvnická a kožedělná asociace odhaduje, že se nynější výrobní kapacity odvětví využívají sotva z padesáti procent.
Ani představitelé asociace přitom příliš nevěří, že by majitelé obuvnických firem mohli opět rozjet výrobu na sto procent. Český trh je se svými deseti miliony obyvatel příliš malý. „Pokud nebudou mít i nadále v tuzemsku šance vůči nekalé konkurenci, musí exportovat. Většina výrobců, která obstála, pochopila, že je nutné vyrábět specializovaný produkt a zvolit i vhodný marketing,“ píše se ve zprávě o situaci obuvnického průmyslu, kterou asociace zpracovala koncem minulého roku.
Petr Hlaváček, který vede na zlínské univerzitě Tomáše Bati fakultu obuvnického inženýrství a hygieny obouvání, připomíná, že jde o nevratný proces. Čínské dovozy, které se podepsaly na úpadku obuvnické výroby v Čechách, už zlikvidovaly i americkou produkci: „Ve Spojených státech klesla výroba obuvi po otevření trhu na 2,5 procenta původní hodnoty.“ Čeští výrobci ale podle jeho názoru ještě mohou přežít - pokud se zaměří na úzce specializovaný, málo obsazený segment trhu. Například na ortopedickou obuv nebo boty pro diabetiky. Šanci do budoucna vidí i v propagaci „zdravého“ obouvání. „Lidé si pořád ještě neuvědomují, že jim nevhodné boty zkracují život,“ tvrdí Hlaváček.
ŽIRAFA JAKO ZNAČKA KVALITY
Profesor Hlaváček má v ruce alarmující čísla. Počet deformací dětských nohou se za posledních patnáct let zvýšil na trojnásobek. Ušetřeni nejsou ani dospělí. Šedesát procent českých žen má deformované nohy už ve čtyřiceti, muži je dohánějí o dvacet let později. Poměrně časté deformace, jako je vbočený palec nebo propadlá klenba, mohou být v pozdějším věku bolestivé a trvale poškodit i páteř.
K negativním vlivům dochází nejen kvůli módě, ale i proto, že boty vyráběné v sériích určených pro celý svět nerespektují anatomii středoevropského chodidla. To je například proti asijskému nebo i americkému širší a často má i vyšší klenbu. Středoevropanky potřebují nejčastěji boty o šířce »G«, muži ještě o něco širší - velikost »H«. V Česku je ale nenajdete snadno. „Současná nabídka těmto průměrným šířkám vůbec neodpovídá,“ potvrzuje Mayerová.
Domácí výrobci věří, že bude přibývat lidí, kteří jsou ochotni zaplatit za zdravou a kvalitní obuv. Snaží se o propagaci - pro dětské boty například prosadili dobrovolnou certifikaci. Kromě podmínky zdravotní nezávadnosti použitých materiálů, kterou musí splnit veškerá obuv pro děti do tří let, se při ní hodnotí i ortopedické vlastnosti. Boty, které úspěšně prošly rozšířeným certifikačním řízením, smí jejich výrobce označit visačkou s logem žirafy a nápisem „bota pro vaše dítě“.
Záruka kvality není zadarmo. „Za posledních osm let jsme na certifikacích a osvědčeních Czech Quality zaplatili nejméně 650 tisíc korun,“ říká Petr Kubát.
EKALÁ SOUTĚŽ? TAK JI DOKAŽTE
Když se vloni asociace výrobců obuvi obrátila se stížností na antimonopolní úřad, zdůvodnila to takto: Už deset let marně žádáme, aby nám stát pro naše podnikání vytvořil rovné konkurenční prostředí. Přesto proti nelegálním dovozům a nezdaněnému zboží na vietnamských tržištích neudělal prakticky nic.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže stížnost vrátil s tím, že mu asociace musí doložit nekalou soutěž na konkrétních příkladech. Tedy shromáždit údaje o subjektech, které porušují zákon. Postavil ji tak před nadlidský úkol. „Dovedete si představit, že bychom zjišťovali »iča« všech vietnamských stánků a dokládali na konkrétních datech, že prodávají neproclené a nezdaněné zboží a že neodvádějí daně ani za jeho prodej?“ ptá se Mayerová.
Asociace nemá sílu ani na žalobu k ústavnímu soudu. Není subjektem, který ji může hromadně podat - a na drahé právníky, kteří by našli cestu jak takovou žalobu formulovat, nemá peníze. „Jednotlivé firmy asociace by musely doložit, jaká konkrétní škoda jim vznikla a vyčíslit něco takového není jednoduché ani levné,“ upozorňuje Mayerová. Členy asociace jsou malé a středně velké firmy - největší z nich, firma Baťa, zaměstnává ve výrobě obuvi zhruba 300 lidí.
ČÍNSKÉ BOTY JSOU VŠUDE
Boty „Made in China“ se dnes zdaleka neprodávají jen na tržištích. Podle statistik se jich vloni dovezlo do České republiky téměř 35 milionů párů, což znamená, že i na pultech mají proti ostatní produkci přesilu v poměru 3:1.
„Přes dovozce už pronikly i do kamenných obchodů a stále víc jich najdete rovněž v supermarketech,“ říká tajemnice České obuvnické a kožedělné asociace Vlasta Mayerová.
V Číně se dnes vyrábí víc než polovina světové produkce obuvi. Boty tam ve velkém nakupují a nechávají vyrábět nejen všechny nadnárodní velkoobchodní sítě, ale i výrobci renomovaných značek. Český zákazník tak často vůbec neví, že jde o zboží vyrobené v Číně - nakupuje boty Adidas, Nike, Humanic nebo třeba Gabor.
„I když tam jsou stále dílny, v nichž se pracuje na koleně a za misku rýže, jsou tam i fabriky, o kterých se evropským výrobcům už ani nezdá. Mají nejmodernější stroje, evropský nebo americký management, vyrábějí ze špičkových materiálů a kvalita dosahuje nejvyšších parametrů,“ vysvětluje ředitel výrobního závodu firmy Baťa Dušan Kopiar. Dušan Kopiar.
VOLNÁ CESTA PRO ČÍNSKÉHO DRAKA
Čeští politici dnes tvrdí, že obuvnický průmysl doplatil na ztrátu ruského trhu. Asociace výrobců se ale domnívá, že tuto ránu mohli výrobci přežít. „Za snížení výroby do roku 1994 jednoznačně mohla ztráta východních trhů. Pak se ale situace stabilizovala na výrobě třiceti milionů párů obuvi ročně a takto se klidně mohla udržet. K dalšímu vytlačování českých výrobců z domácího trhu došlo jednoznačně vlivem růstu dovozů, a to zejména z Číny,“ píše se i ve studii o situaci obuvnické výroby v tuzemsku.
Česko se vůči asijským dovozům otevřelo už v roce 1995, kdy podepsalo dohodu o vstupu do světové obchodní organizace (WTO). V letech 1996 až 2004 stoupl dovoz obuvi z Číny z osmi milionů párů za rok téměř na čtyřnásobek. „Přestože jsme upozorňovali, že dovozy rostou alarmujícím způsobem (například v roce 1998 to bylo oproti předchozímu roku o padesát procent) a ze statistických údajů vyplývá, že jsou částečně nelegální, české politiky ani úředníky to nezajímalo,“ stěžuje si Mayerová.
PODEZŘELE LEVNÉ NÁKUPY
Majitelé obuvnických firem trvají na tom, že český stát neochránil jejich investice. Poprvé je hodil přes palubu, když nedostali zaplaceno za zboží v Rusku. Posledních deset let bránil zavedení antiimportních bariér, přestože je přijaly všechny okolní země i státy bývalé evropské patnáctky. A co je nejhorší: nezakročil proti nekalé konkurenci, ani tam, kde statistické údaje jasně ukazují na daňové a celní podvody.
Vloni se z Číny dovezlo do Česka téměř 35 milionů párů obuvi, průměrná cena jednoho z nich dosáhla podle celních deklarací zhruba 54 korun, tedy necelá dvě eura. V zemích západní Evropy to bylo i desetkrát víc, ale třeba i v Polsku a Maďarsku nejméně třikrát víc. „Není důvod, proč by to v Česku mělo být méně. Jenže u nás většina zboží celnicí vůbec neprojde a u další části se uvede nižší cena, aby dovozce ušetřil na dani,“ vysvětluje Petr Kubát.
Čeští výrobci už několik let upozorňují, že za 54 korun se nejen v Česku, ale i v Asii nepořídí ani materiál. „Ta cena je naprosto neuvěřitelná, protože my za ni nekoupíme ani podešev,“ říká spolumajitel firmy Flexiko Vladislav Staněk. Deklarované ceny některých dovozů přitom musí být ještě nižší: nejméně pětina čínské obuvi proudí na český trh přes „solidní“ dovozce, například nadnárodní obchodní řetězce. A firma Baťa, která část obuvi pro svou síť rovněž nakupuje v Číně, dováží v průměru jeden pár za 200 korun.
UNIE S POMOCÍ NESPĚCHÁ
V zemích Evropské unie, které se dnes hroutí pod náporem čínského zboží, vlastně jen zažívají totéž, co už proběhlo v Česku. Dovoz textilu stoupl u některých položek už v prvním čtvrtletí „volného obchodu“ až o 500 procent. Výrobci si stěžují a Evropská komise začátkem května zahájila šetření nutné pro omezení dovozů na úrovni WTO. Čínská vláda navíc přislíbila, že sama navrhne opatření k omezení vývozu zboží vyráběného v „nerovných“ podmínkách.
Šetření i dvoustranná jednání se však týkají jen textilu (viz strana 49). „Pokud vím, tak zatím žádná země EU stížnost na dovoz obuvi nepodala,“ uvedla pro týdeník Profit poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová. Evropská komise se přesto bude podle ní touto otázkou zabývat. „Čínské boty jsou problém, nejen konkurenční, ale i zdravotní. Zejména dětská obuv by si proto zasluhovala směrnici, která by nedovolila, aby na evropský trh proudily boty, jež mohou způsobit nevratné deformace,“ dodala.
Foto popis| Profesor Petr Hlaváček ze zlínské univerzity testuje boty opravdu důkladně. Byl členem a iniciátorem expedice, která si v roce 2001 vyzkoušela v Alpách, v jakých botách chodil muž mladší doby kamenné, známý Ötzi.
Foto autor| foto: Profit - Luděk Vycpálek (12x)
Foto autor| foto: Profit - Martin Siebert
