Kamil Janáček: Koruna není švýcarský frank

A jaký je vlastně dnes podle vás růstový potenciál české ekonomiky?

Mohl by být mezi čtyřmi a pěti procenty, ale za jiných institucionálních a zejména vnějších podmínek.

Počítáte s tím, že průměrná mzda poroste příští rok téměř o pět procent. Nepoškodí to konkurenceschopnost firem?

Letos porostou reálně mzdy o tři procenta a to není úplně málo. Jestli se budeme vracet ke dvouprocentní inflaci, tak zde bude pro tříprocentní růst reálných mezd prostor. Odboráři si stěžují, že mzdy rostou pomalu, ale měli by vědět, že růst platů vždy o něco zaostává za oživením ekonomiky po recesi. Nejprve se částečné úvazky zvýší na plné, pak se zvednou přesčasy a až pak se začnou nabírat zaměstnanci a rostou mzdy. To zpoždění o rok až rok a půl je ve statistikách od roku 1993 zřetelné.

ČNB dává již nějaký čas najevo, že jí vyšší růst mezd nevadí, nebo by jej dokonce přivítala, ale v určitém okamžiku jí vadit začne. Kdy to bude?

Do těch pěti procent nominálního růstu mezd to není problém. V minulosti jsme před růstem mezd varovali v době, kdy se blížil sedmi procentům. Tam je zásadní otázkou, zda růst mezd dokážou podniky utlumit v jiných nákladech. Zejména ty exportní. Z tohoto hlediska mohu sociálně chápat požadavky pana (šéfa ČMKOS Josefa – pozn. red.) Středuly na velmi rychlé zhodnocení koruny o dvacet procent, ale měli by mu jeho experti spočítat, jak tvrdý dopad by to mělo na zaměstnanost.

Podle mých zkušeností exportéři uvádějí, že jsou schopni absorbovat posilování koruny maximálně o tři až čtyři procenta ročně, a obdobně mají jistě spočítáno, kolik dokážou ustát ve mzdových nákladech. Skokový růst mezd nebo posílení koruny by měly na konkurenceschopnost českých firem velmi negativní vliv.

Jaký vliv bude mít skutečnost, že Evropská unie přestane být motorem našeho růstu?

Nebude takovým motorem, jakým bývala. Ale my jsme během posledních šesti sedmi let zvýšili podíl mimoevropských zemí na zahraničním obchodě asi o pět až šest procentních bodů. Takže Evropa není už těch 87 procent, ale těsně nad osmdesát. Je to však běh na dlouhou trať. V Asii, ale třeba i v Turecku je to hodně o politickém otevírání dveří a to je něco úplně jiného než na evropském trhu.

Není ten stav dán tím, že jsme dodavatelskou ekonomikou vlastněnou dominantně zahraničním kapitálem?

Ještě v Komerční bance jsme s Evou Zamrazilovou udělali model, který testoval, s jakým německým ukazatelem nejvíce koreluje vývoj českého průmyslu. Nebyl to HDP ani průmyslová výroba, ale export. To potvrzuje, co říkáte.

Evropě nepomáhá ani fiskální expanze, ani kvantitativní uvolňování ECB. Poptávka neroste a růst skomírá. Co může situaci změnit?

Proč kvantitativní uvolňování fungovalo v USA, a proč má velmi rozpačité výsledky v Evropě, je předmětem diskusí. Podle mého názoru je rozdíl v tom, že Američané po Lehman Brothers přistoupili k ostrému vyčištění finančního systému. Banky se zavíraly a za tvrdých podmínek očišťovaly. Na zahájení kvantitativního uvolňování mohly reagovat očekávaným způsobem. A federální vláda na očištění bank vydělala sto miliard dolarů.

To se v Evropě nestalo. Bankovní systém se začal čistit až s tří- čtyřletým zpožděním a do toho přišlo velké přitvrzení regulačních podmínek. Nejen pro banky, ale i pro další finanční instituce. V první fázi proto nemalá část prostředků z kvantitativního uvolňování zůstala v knihách evropských bank, které čistily portfolia a připravovaly se na regulace. Proto je růst úvěrů velmi pomalý a zejména se nedostává prostředků malým a středním podnikům, které ze své podstaty jsou rizikovější.

Když zpřísníte riziková kritéria pro banky a v Evropě se 70 procent podniků financuje přes úvěry (v USA jen 30), tak ty firmy nemají z čeho růst. V Německu říkají, že „Mittelstand“ je páteří ekonomiky a v Itálii dodnes nedostaly tyto podniky žádný úvěr, protože banky se stále čistí. I proto ECB rozhodla 3. prosince o dalším snížení dosavadních negativních úrokových sazeb z depozit a o prodloužení a rozšíření kvantitativního uvolňování, například i na nákupy komunálních dluhopisů.

Je logické čekat, že když snížím výnosy přeregulovaných bank zápornou úrokovou sazbou, tak začnou více půjčovat?

To je jistě otázkou. Nehledě na to, že kvůli zpřísňování regulací přestanou být banky zajímavé pro investory, a když budou chtít navyšovat kapitál, tak některé mohou mít problémy.

Proč se to tedy děje?

Myslím, že většina evropských politiků rezignovala na racionální fiskální politiku a očekávají, že to ECB vyřeší za ně.

Politici si nejsou vědomi toho, že regulace, které zavádějí, vedou banky k méně rizikovému obchodování, a tudíž menší ochotě půjčovat?

Vysvětlit politikům, že více regulace neznamená lepší fungování finančního systému, je sisyfovská práce a je heroickou abstrakcí u této garnitury očekávat, že bude úspěšná.

Česká ekonomika bude výkonem i cenami konvergovat k eurozóně, a tudíž po vašem blížícím se exitu ze současného kurzového režimu bude sílit tlak na zhodnocení koruny. Neobáváte se toho?

Platí, že opuštění kurzového režimu nepřijde dříve než v druhé polovině příštího roku. Co bude potom, závisí samozřejmě i na tom, co říkáte. Ale také na tom, jakou formu bude exit mít. Je několik scénářů, ale nemá cenu o nich nyní mluvit, protože nevíme, jaké budou makroekonomické parametry a vnější prostředí. Budeme přitom velmi ovlivněni měnovou politikou ECB, která rozhodla o rozšíření a prodloužení kvantitativního uvolňování a nevyloučila další podobné kroky v budoucnu.

Říkáte, že exit nastane tehdy, kdy současný kurz bude v zásadě rovnovážný. Platí to pořád?

Ano. Nebo bude takový, že k nějaké rovnováze v krátké době dopluje.

S dopomocí?

Jistě. Pokud by kurz začal prudce posilovat, tak budeme intervenovat, abychom posílení zastavili. Ten závazek opakujeme a budeme opakovat. Hodně se mluví o tom, že hráči na trzích budou s blížícím se exitem spekulovat na prudké posílení koruny. Budou ale mít problém najít na tomto trhu eura. Žádný subjekt nemá tolik eur na spekulaci, aby byla zajímavá. Jediný subjekt, který těch eur bude mít v tom okamžiku dost, bude ČNB. A vy si myslíte, že je na trh dodáme?

A co švýcarská zkušenost?

Švýcarský exit byl pro nás jistě zajímavý. Jenže švýcarská centrální banka má zcela jiné právní postavení. Je to soukromý subjekt vlastněný například z více než poloviny kantony, které mají zájem, aby každý rok dostaly dividendu, a počítají s ní ve svých rozpočtech. My jsme veřejná instituce a nikomu nemusíme nic vyplácet. Druhá věc je, že provedli ten krok překvapivě, zatímco my jsme transparentní a mluvíme o tom dlouho dopředu, stejně jako jsme mluvili o zahájení intervencí, kdy nám skoro nikdo nevěřil. Nyní to snad bude jinak.

Ve Švýcarsku o uvolnění kurzu vědělo osm lidí z vedení centrální banky. I zaměstnanci přišli do práce a zjistili, že intervence jsou pryč a frank krátkodobě skočil o 35 procent. Třetím a základním faktem je skutečnost, že frank je rezervní měnou a Švýcarsko bylo po Lehmanech bezpečným přístavem pro finanční toky. Že by Česká republika byla bezpečným přístavem, o tom se dá s úspěchem pochybovat. A kromě toho Švýcaři mají nyní devizové rezervy na přibližně 85 procentech HDP, my na 34. Takže náš exit se tomu švýcarskému určitě podobat nebude.

Banky mohou mít obavu, že exit a posilování kurzu koruny může ČNB chtít kompenzovat snižováním úrokových sazeb do minusu. Je i to součástí vašich scénářů?

Můžeme uvažovat o čemkoli. Ale můj pevný názor je, že negativní úrokové sazby zde máme (na státních dluhopisech) a pan ministr financí je za ně šťasten. A my jsme v jiné situaci než eurozóna. Naše banky si za noc ukládají mezi pěti a šesti sty miliardami korun u ČNB. To jsou volné prostředky. Za této situace vám záporné sazby nic nepřinesou, protože už dnes banky zoufale hledají, kam tyto peníze umístit.