Čas od času rády a s chutí zajdeme do indické restaurace. Vzhledem k sytosti většiny pokrmů to příliš často provozovat nelze, ale donekonečna pauzírovat se nám také neosvědčilo, to se pak dostaví až jakýsi abstinenční syndrom. Na indickou restauraci – stejně jako na revoluční společenské změny - zkrátka musí uzrát ten pravý okamžik. A tak se stalo, že nás naše tentokrát vyloženě přenošená abstinence bezhlavě vehnala do dveří restaurantu Khajuraho v Michalské ulici. Název podniku odkazuje na asi nejslavnější hinduistickou památku Indie – chrámy, proslulé svými erotickými skulpturami. Souvislost s gastronomií se nám odhalit nepodařilo.
Malý Ind s širokým úsměvem ve snědé tváři nás hbitě vmanévroval do jídelních prostor, které se táhnou přes trojici zaklenutých místností a končí obrovským, geometricky nepravidelným sálem. Ve zdejších zaručeně středověkých zdech se odehrála proměna, o níž se jejich stavitelům nesnilo ani v nejbujnější fantazii: na žlutočervené malbě visí rámované žánrové výjevy z indického kulturního prostředí, okna částečně zastírají pestré závěsy a při stěnách jsou sem tam rozmístěny kovové plastiky východních božstev. Uvelebujeme se poblíž slonovitého Ganéši a v oddechovém čase nad jídelníčkem si urovnáváme první vjemy. Vizuální: v době oběda tu není ani noha, sluchové: registrujeme trylkování tradiční hudby a vrnění klimatizace, hmatové: půvabný vyšívaný ubrus je zřejmě jako prevence před pocamráním zatížen studenou skleněnou deskou. (Chápeme, že prát složitě barvené textilie po každém obědě je sebevražda, nicméně tento kompromis se nám jeví jako poněkud mrzký obzvlášť s přihlédnutím k ohavně sepranému vyrudlému prostírání, jímž máme podložené talíře.) A konečně vjemy čichové: cosi tu nezřízeně páchne. Kanálem. Pravdivost tohoto vjemu se potvrzuje ve chvíli, kdy liduprázdným sálem projde další muž zdejšího týmu a za pomoci dezodorantu pálí do všech stran osvěžující dávky otřesného přípravku s vůní fialek.
Z monumentální nabídky váhavě vybíráme bramborovou kapsu Aaloo Tikki a polévku Dal shorba, jako hlavní chody pak Baigan Masalewala čili plněné lilky a Handi Murgh Lazeez, kuřecí ve smetanové omáčce. Zároveň objednáváme pivo, které se nám v kombinaci s indickými pokrmy osvědčilo nejlépe, a neperlivou vodu. Aniž bychom dostaly na výběr, přichází litrový Vittel za 150 korun… Nelze se ubránit srovnání s indickou jídelnou Beas, kde na každém stole stojí plný džbán filtrované vody, jejíž chuť je dokonce lepší než takřka destilovaně chutnající francouzská minerálka. A ještě jedna poznámka: v restauraci, kde hlavní chody (bez přílohy) stojí skoro šest stovek, je vskutku neomalenost podávat vodu i pivo ve stejném druhu skla, navíc v těch naprosto nejlevnějších výliscích. Žasneme nad tím po celou tu nekonečnou dobu, kdy vyhlížíme své první chody. A to jsme v celém podniku samy, jak dlouho tu asi hosté čekají při větší obsazenosti?
Opět se potvrzuje filozofická teze, že člověk nemá v životě nic očekávat, rozhodně tedy ne hustou, voňavou čočkovou polévku. Ta naše je sice hezky hořčičně žlutá, ovšem v podstatě průhledná (čočkový bujón?) a nepříliš osobitě kořeněná. Plavou v ní pravda jakési tmavé tečky, ale exotický dojem definitivně přebíjí mastná pachuť. Trpnou konzumaci shorby si nelze žel bohu nikterak zpříjemnit, neboť malé pozornosti podniku typu chlebových či jiných placek se v Khajurahu očividně nepěstují. Aaloo tikki, aneb smažená bramborová kapsa, je naštěstí vydařenější. Na bílém talíři trůní dozlatova opečený bochánek z vařených rozmačkaných brambor (tak tomu tedy obvykle bývá, naše brambory jsou však nastrouhané a ne úplně měkké – snad nějaká krajová varianta?) přelitý hnědou omáčkou. Ta sice příliš vábně nevypadá, leč je chutná, aromatická, nasládle pikantní a chutná příjemně po tamarindu. Další vrstvou je loužička řídkého jogurtu a cákanec vařeného špenátu. Banální oblohu tvoří dva plátky okurky se snítkou kadeřavé petrželky. Po zakrojení do bramborové hmoty konstatujeme ještě přítomnost čočky a patrně hrachu, dle žlutavé barvy a chuti soudíme, že kuchař ve směsi koření použil kurkumu. Celkový chuťový dojem je dobrý, jen postrádáme obvykle paralelně podávané zelené čatní. To bychom si zde musely extra objednat.
Naše spanilá indická jízda po tentokrát malé přestávce pokračuje, na scénu přichází Bagan Masalewala. První z hlavních chodů měl dle českého překladu sestávat z plněných lilků s koriandrem a kmínem. V misce skutečně objevujeme lilky, rozhodně ne však plněné. Byly pokrájeny na středně velké kousky a zřejmě předem doměkka upečeny. Provází je vazká omáčka z rajčat a červené a bílé cibule, chuť avizovaného koření je protentokrát patrná. Není to špatné, jen ty lilky vyznívají až příliš rozbředle a navíc plavou v omastku. Rýže sekundující oběma hlavním chodům je však ostudně ordinérní, suchá, převařená, neslaná.
Dalším chodem je Handi Murgh Lazeez – v tanduru grilované vykostěné kuřecí maso se smetanovou omáčkou, rajčaty, zázvorem, česnekem a koriandrem. Dostáváme ho v pohledné hranaté misce, ozdobené nudličkami čerstvého zázvoru. Již od pohledu je však opět patrná přemíra tuku. V lososově zbarvené aromatické omáčce (výborné, jemně pikantní) nalézáme kousky trošičku suchého předem marinovaného kuřete, proužky červené cibule a zelené, překvapivě však nehořké, papriky. Zeleniny je hojně, což nám zcela vyhovuje, maso je v této kompozici pouze jednou ze složek, jak tomu ostatně v asijské kuchyni bývá. Nebýt všudypřítomné mastnoty, bylo by to vynikající, takhle však porci v půli vzdáváme, doufajíce, že plzeň nám tukovou nálož pomůže přežít bez následků.
Dezert ovšem neriskujeme, nehodláme si koledovat o žlučníkový záchvat. Žádáme tedy o účet, který zní na 1565 korun. Když uvážíme, že jsme požily pouze dva předkrmy a dva hlavní chody, dvě lahvová piva a vodu, je to vzhledem k předvedenému neadekvátní. Obsluha byla hlemýždí, a ačkoliv se ve chvílích přítomnosti chovala takřka servilně, po většinu času se zdržovala neznámo kde. Rovněž jídlo mělo k dokonalosti dosti daleko, o hrozném skle a prostírání jsme se již zmiňovaly. V restauraci, kde se hlavní chody pohybují nad hranicí 500 korun, oprávněně očekáváme kromě kvality ještě cosi navíc. Tady jsme sice na rozloučenou dostaly měsíční voucher na 200 korun, toho se však s lehkým srdcem vzdáme ve prospěch zájemce, který se přihlásí jako první.
The Khajuraho Indian Restaurant
Adresa: Michalská 19, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 225 777 333. +420 775 080 350
www.khajuraho.cz - v době návštěvy a psaní textu nefunkční
Otevírací doba: denně 12.30-23.00
Druh kuchyně: indická
Platební karty: všechny běžné
Země původu nabízených vín: ČR, Indie, Francie, Itálie, Chile, Argentina, USA
Hodnocení restaurace:
jídlo 40 bodů z 50
servis 15 bodů z 20
nápoje 6 bodů z 10
prostředí 7 bodů z 10
Kvalita/cena 5 bodů z 10
Celkem 73 bodů z 100
VALUE FOR MONEY 5/10
+ na etnickou restauraci slušný výběr vín
- neodbytný pocit všeobjímající liknavosti
Výběr z jídelního lístku:
Aaloo Tikki (smažená bramborová kapsa plněná kořením, hráškem, čočkou, podávaná teplá a přelitá jogurtovou omáčkou s mátou a tamarindem) 145,-
Dal shorba (kořeněná jemná čočková polévka) 80,-
Jalzeera (lahodný nápoj ochucený citronem, mátou a semínky římského kmínu, ozdobený kořením boondi) 65,-
Ragan Josh po kašmírsku (kousky jehněčího v lahodné šafránovo-cibulové omáčce tradičně po kašmírsku) 595,-
Gosht Korma Badami (specialita Avadhských vládců – vykostěné jehněčí v husté mandlové omáčce se šafránem) 540,-
Baigan Masalewala (plněné lilky podávané s koriandrem a kmínem) 340,-
Gulab Jamun (kuličky ze sušeného mléka s kardamonem a mandlemi) 160,-
Kasmalari Kesari (studené tvarohové knedlíčky nasáklé šafránovým slazeným mlékem s pistáciemi) 190,-
Výběr z vinného lístku:
Chablis, 1er Cru Fourchaume, Chablis, la Chablisienne 1400,-
Rossj-Bass, Piemonte, Angelo Gaja 1350,-
Montes Sauvignon-Blanc, Casablanca Valley, Montes, Chile 700,-
Chardonnay, Mikulov, Tanzberg 650,-
Sula, Shiraz, Nasik, Indie 650,-
Chateauneuf du Pape, Cedres, Vallée du Rhone, P.Jaboulet Ainé 1250,-
Chianti Classico, Castello di Varrazzano 900,-
Brunello di Montalcino, Toscana, Tenuta Nova 1800,-
Kaiken Malbec, Mendoza, Lomas del Valle, Argentina 700,-
