Peníze si můžete vydělat kdekoli, firmu činí jedinečnou její kultura, poslání a kolektiv. Ten je klíčový při rozhodování, zda zaměstnanec chce s onou značkou dlouhodobě propojit svůj čas a energii. Nejen takové názory zastává Honza Klusoň, zakladatel startupu Proudly, který se v roce 2019 spojil s francouzskou firmou Welcome to the Jungle.
Právě její československou divizi má jakožto CEO Klusoň na starosti. Místo, aby však jakožto šéf technologického startupu denně kontroloval výsledky a nutil lidi pracovat přesčas, dopřává jim neomezenou dovolenou, velkou míru svobody a připravuje tuzemskou pobočku firmy na zavedení čtyřdenního pracovního týdne. „Manažer by měl být trochu kouč, trochu psychoterapeut, a hlavně by měl naslouchat potřebám svých lidí,“ říká.
Ve Welcome to the Jungle chce obrátit proces, který předchází změně práce. Firma tvoří multimediální profily společností, kam jezdí s týmem fotografů a kameramanů, který má za úkol zachytit specifické prostředí v každé společnosti. Dále píše články a pořádá eventy, které mají za úkol jediné – pomoci se lidem zorientovat na pracovním trhu.
To může znamenat poskytování návodů, jak napsat CV a motivační dopis, jak si říci o zvýšení mzdy nebo jak na pohovoru nekoupit zajíce v pytli. To vše s jediným cílem – najít si udržitelnou práci. To je podle Klusoně ta, ze které člověk nevyhoří v pětatřiceti ani nebude mít potřebu ji co dva roky měnit. V hledání zaměstnání, jež odpovídá těmto kritériím, vidí budoucnost práce jako takové.
Když vám shoří továrna
„Měníme proces, ale nejsme personálka a nedohazujeme firmám konkrétní lidi ani lidem firmy. Jsme technologická společnost, tedy nástroj, skrze který se lidé mohou inspirovat, vzdělávat, motivovat, získávat informace. A firmy mohou zase pro změnu budovat svoji značku atraktivního zaměstnavatele,“ vysvětluje Klusoň. Značka je totiž, jak říká David Ogilvy, to, co firmě zůstane, když jí shoří továrna. Firemní kultura určuje, jak lidé firmu vnímají, jak jsou ochotni se nadchnout pro její cíle a pracovat pro ni. Rozhoduje o tom, jaké lidi bude společnost přitahovat, i o tom, jakou má šanci uspět v turbulentní moderní době.
Firemní kultura stojí a padá především na osobnosti manažera. „Měl by to být psychoterapeut, parťák, kouč. Měl by umět dobře prioritizovat a analyzovat, protože manažer musí systematicky vědět, kam směřuje, ne to odhadovat od stolu. Co člověk neměří, to totiž nemůže zlepšit, protože neví, co se děje. V dnešní době je pak naprosto klíčové, aby manažeři měli kvalitní soft skills a emoční inteligenci,“ říká jeden z nich – Honza Klusoň.
Honza Klusoň si myslí, že v budoucnu bude čtyřdenní pracovní týden standardem. Foto: Martina ArltováDoba koronavirová totiž roli šéfa velmi prudce změnila. Už nenahání tým, aby lámal rekordy, ale naopak se musí snažit ke každému zaměstnanci přistupovat individuálně a směřovat k takzvanému modelu servant leadership – to znamená být tu pro své zaměstnance, a nikoli naopak. Dle nového přístupu, k němuž bychom podle Honzy Klusoně měli směřovat, se šéf neptá lidí, co pro něj dnes udělali, ale co může on udělat pro ně, aby jim pomohl dojít k cíli. Někdy to mohou být firmou hrazené návštěvy psychologa, občas hybridní práce a někdy neomezená dovolená.
Denní dávka výzev
Každý člověk totiž potřebuje odlišný přístup. Třeba v rámci aktuálně tolik diskutovaného home officu – někomu vyhovuje klid na práci z domova spojený se svobodou a občasnými konzultacemi toho, zda se ve svém nasazení příliš neodchyluje od firemní vize. Jiný zase potřebuje jasně daný režim kanceláře se zadanými úkoly, aby se ráno alespoň převlékl z pyžama. Studie zaměřené na to, zda by se neměla zavést trvalá práce z domova, pak většinou pozbývají smyslu, protože se to liší člověk od člověka. Řešením by podle Klusoně mohla být svoboda, kdy si lidé vybírají, kolik času chtějí v kanceláři strávit. Tvrdí totiž, že je to místo k setkávání, nikoli k nudné práci, typicky označované jako ‚kancelářská‘, kterou lze vykonávat odkudkoliv.
„Jediná nevýhoda, která mě v rámci svobody napadá, se týkala naší neomezené dovolené. Lidé si ji nechtěli vybírat. Když se o tom bavím s lidmi, tak někteří odpovídají: ,Neomezená dovolená? Tak to já bych k vám nastoupil a už nikdy byste mě neviděli!‘ Jenže v první řadě bychom si nikoho takového nikdy do firmy nevybrali,“ tvrdí Klusoň. Nechce totiž zaplňovat místa narychlo prvním kandidátem, jenž se přihlásí. Raději čeká na lidi motivované, co se dokážou nadchnout.
Právě proto preferuje před neomezenou dovolenou čtyřdenní pracovní týden. Na centrále ve Francii už tento model funguje tři roky a jeho zavádění zabralo šest měsíců. Byl k tomu třeba tým projektových manažerů, kteří měřili efektivitu činnosti, a psychologů, aby ohlídali, zda nutnost stihnout vše za méně času nedostává lidi pod ještě větší tlak. Pokud totiž člověk dlouhodobě dělá něco, na co nemá kompetence, přichází frustrace. Naopak pokud má hodinu za hodinou nohy na stole, začne se nudit. Zaměstnanci zkrátka potřebují okořenit život zdravou mírou výzvy – a to se splnilo.
Trávit čas smysluplně
„Když se pracovalo pět dní v týdnu, tak člověk trávil v kanceláři průměrně 8 hodin a 45 minut. Poté, co se zavedl čtyřdenní pracovní týden, tam člověk trávil v průměru 9 hodin 10 minut každý den. Narostla tam půlhodina denně, což za čtyři dny dohromady udělá dvě hodiny navíc. To je stále méně času než celý další den. Práci nejen stíháme, ale dokonce se nám daří růst ještě rychlejším tempem,“ vypráví Honza. „Je to o tom, že se musí nastavit efektivita, začít využívat moderní nástroje a hledat nové cesty. Člověk zjistí, že není nutné se kvůli všemu potkávat a dělat zbytečné meetingy. Občas stačí napsat mail. Začalo se hodně šetřit časem, věci se dělají efektivně a smysluplně. Díky tomu se lidé cítí naplněnější, protože vidí, že jejich časem se opravdu neplýtvá,“ vysvětluje.
„Věřím taky, že se vyplatí se ke svým zaměstnancům chovat jako k dospělým lidem. Oni jsou zodpovědní a vědí, že musí pracovat, aby se mohli mít lépe,“ říká manažer. Sám jim šel nějakou dobu tak dobrým příkladem, že si po jeho rok a půl dlouhé, nepřetržité přítomnosti v práci báli dovolenou vzít. Napravil to, až když prodal svůj původní projekt Proudly společnosti Welcome to the Jungle a vyrazil na tři týdny na Kubu. Právě tam požádal o ruku svoji nynější ženu. Nedávno se jim narodila dcera Nela.
Když nejde o život, jde o…
Život Honzy Klusoně je vůbec plný vzletů a pádů. Do 22 let hrál basketbal a dostal se do širšího výběru národního týmu. Následovaly čtyři operace kolene, po nichž musel sportu nechat, nádor v hlavě, a nakonec ho málem připravil o zrak zánět sítnice. „Začal jsem si pak víc vážit života a víc věcí brát s nadhledem. Spousta lidí, co znám a nemuseli čelit podobným problémům, se stresuje z maličkostí. To nedává smysl. V práci jsou lidé překvapení, že jsem pořád v klidu, i když se nedaří,“ vypráví. „Dalo mi to odolnost, více si vážím věcí a taky mám životní nadhled a balanc,“ dodává.
A proto se nevzdává. Poučky z tréninku mu pomohly motivovat zaměstnance i během covidové pandemie, která urychlila mnoho změn na pracovním trhu. A další budou podle Klusoně následovat – myslí si, že pracovní kultura se posune k větší mezilidské úctě, flexibilitě a rovnováze mezi prací a volným časem. „Lidé se víc zaměří na svůj rozvoj. Za mě je ale důležité, aby se Česká republika vymanila z role montovny a ukázali jsme, že máme i v hlavě, a nejen v rukách. Tak se celkově na trhu zvýší hodnota naší práce.“
