Doba americké neoliberální politiky a samoregulace trhu je pryč
Ve druhé polovině devadesátých let navštívili dva američtí finančníci vedení jisté velké české banky, která stála na pokraji bankrotu. „Opravdu to bude tak velký pohřeb?“ ptal se generální ředitel banky. „Pohřeb? Pane, už je po kremaci! Nastal čas vyhrabat z popela zlaté zuby,“ zněla odpověď amerického bankéře. Zhruba po deseti letech tento úkol paradoxně čeká na Američany.
Ani po schválení plánu na záchranu finančního sektoru, který připravila vláda George Bushe, není jasné, jak dlouho krize potrvá a koho ještě připraví o peníze a o práci. Zlaté zuby nyní vyhrabávají mazaní investoři jako například Warren Buffett, který během pár dnů získal za velmi výhodných podmínek významné podíly ve dvou pilířích amerického finančního systému, v bance Goldman Sachs a v konglomerátu General Electric.
Kandidátka na amerického viceprezidenta, republikánka Sarah Palinová, minulý týden prohlásila, že zastaví chamtivost a korupci na Wall Streetu. Dá se říci, že se trefila do černého, jenže tisíce miliard dolarů, které krize spláchla, a domovy asi dvou milionů Američanů nevrátí ani odhodlaná republikánka z Aljašky. Ztracenou důvěru je těžké znovu získat a není ji možné měřit čísly ani počtem záchranných balíčků.
Palinová má pravdu. Velkou část amerického finančního sektoru již dlouhou dobu charakterizovala spíše chamtivost než rozvážnost. Vyšlo najevo, že spekulativní transakce v hodnotě mnoha tisíc miliard dolarů někdo musí zaplatit. Proč se to ale dělalo? Finanční instituce pod neustálým tlakem na růst musely něco vymyslet a jelikož regulace začínala být už od osmdesátých let méně přísná, tak se kreativnosti meze nekladly. Dva ekonomové, kteří nové finanční instrumenty v době rozmachu spekulací a deregulací objevili, dokonce získali v roce 1997 Nobelovu cenu! Teoretici Myron Scholes a Robert Merton ale už o rok později dovedli ke krachu svůj společný podnik Long Term Capital Management, jehož byznys byl založen na spekulativních obchodech s deriváty. Za pouhé čtyři měsíce dokázali ztratit pět miliard dolarů!
Renomovaný týdeník Time ale ještě předtím Scholese a Mertona dal na obálku a jásal nad tím, jak tyto „odvážné investory trh odmění“. Dnes, když je trh v krizi, píší noviny o finančních Frankensteinech, jejichž experimenty musejí financovat daňoví poplatníci.
Můžeme se ptát, co měli finančníci z Wall Streetu dělat, když především proces globalizace a vysoké ceny energie rok co rok snižovaly zisky firem, které se snažily poctivě podnikat? Růst ale bylo zapotřebí vykazovat, proto se začaly používat různé triky turbokapitalismu, komplikované transakce s deriváty, úvěry s pochybným krytím a podobně. Přebalování a přecenění pochybných úvěrů a jejich celosvětový prodej Wall Street pokřtil jako „finanční inovace“.
Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které dlouhá léta spektakulárně tlačily na liberalizaci finančních trhů, dnes žádají vlády, aby zavedly přísné regulace. Komunistická Čína, marxistické režimy v Latinské Americe a Rusko neskrývají radost nad problémy americké ekonomiky. Levicoví intelektuálové přicházejí s nápady, jak krizi vyřešit.
Všechny návrhy ale mají jednoho společného jmenovatele, a tím je posílení vlivu státu. Ale i Bushův záchranný plán má háček: Pokud vláda od bank koupí špatné dluhy za příliš nízkou cenu, nevyhnutelně padnou další finanční instituce; když bude cena vysoká, odnese to již dnes silně deficitní americký rozpočet.
Tak jako tak, doba americké neoliberální politiky a samoregulace trhu je pryč a státní zásah už není zakázaný, ale velmi žádaný. Zato Brusel mermomocí prosazuje přijetí Lisabonské smlouvy, která se snaží paragrafovat principy neoliberální ekonomické politiky, která ještě nedávno byla na zenitu. Evropská unie připomíná nic netušícího dinosaura, jehož ocas již značně ohlodal nastupující predátor.
