Recenze
Současný významný americký socio–log Iván Szelényi se na konci sedmdesátých let proslavil knihou Intelektuálové na cestě k moci, kterou napsal v komunistickém Maďarsku spolu s Györgyem Konrádem, dnes známým spisovatelem. Vydání této knihy nakonec vedlo k tomu, že Szelényi musel Maďarsko opustit. Jeho zájem o východní Evropu však zůstal velmi silný i v jeho nových působištích (Anglie, Austrálie, USA). Po roce 1989 se Szelényi se dvěma socioložkami, Maďarkou Erzsébet Szalaiovou a Polkou Jadwigou Staniszkisovou, stali vůdčími osobnostmi výzkumu elit v zemích bývalého komunistického bloku. Jeho rozsáhlý projekt „Reprodukce a cirkulace elit ve východní Evropě (v letech 1993 a 1994), kterého se zúčastnilo pět zemí (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Rusko), byl základem pro jeho zatím poslední knihu, na níž se významným způsobem podíleli jeho dva studenti, Gil Eyal a Eleanor Townsleyová. Jak bývá u Szelényiho zvykem, již samotný název knihy provokuje a vyvolává diskusi: „Vznik kapitalismu bez kapitalistů. Nová vládnoucí elita ve východní Evropě (Making Capitalism without Capitalists. The New Ruling Elite in Eastern Europe). Ani obsah knihy nezklame. Szelényi si teorií, se kterou přichází, výsledky z výzkumů a konečně i jejich interpretací tentokrát koleduje o hněv právě těch intelektuálů, kterým kdysi správně předpověděl, že jednou usednou do vládních křeslech. Hned první věta knihy říká, co čtenáře čeká: „Tato kniha nabízí novou teorii přechodu ke kapitalismu, založenou na příběhu, jak je v zemích střední a východní Evropy budován kapitalismus bez kapitalistů. Autoři vycházejí z toho, že vývoj kapitalismu bez kapitalistů je zvláštní strategií transformace, kterou zvolila technokraticko–intelektuální elita za situace, kdy před zavedením tržních mechanismů chyběla třída vlastníků – kapitalistů. Szelényi jako obvykle hledá hlubší historické kořeny současných sociálních a politických změn v Evropě. Inspirován pracemi německého historika Jurgena Kocky přichází s myšlenkou, že „budování kapitalismu bez kapitalistů je historicky již třetí pokus v Evropě tradičně silné vzdělané části střední třídy (Bildungsbürgertum) pomoci na svět „buržoazní společnosti a kapitalistickému řádu. První pokusem, který se odehrál v 19. století v evropském prostoru na východ od Labe, bylo těsné spojení této třídy (intelektuální elity) s poměrně slabou podnikatelskou částí střední třídy (Wirt–schaftsbürgetum). Druhý pokus o sto let později byl ovlivněn marxismem a byl vlastně snahou o „modernizaci této části evropského prostoru založenou na „antiburžoazních myšlenkách a na představě, že kapitalismus jako řád lze přeskočit nebo obejít. Na začátku postkomunistické transformace vznikly ideální podmínky pro třetí pokus. Szelényi tvrdí, že na vybudování kapitalismu bez kapitalistů neměla sílu ani jedna z významných frakcí postkomunistické elity: ani disidentští intelektuálové, ani ekonomičtí teoretikové, ale ani technokratická ekonomická nomenklatura. Vůdčí a morálně nejsilnější síla revoluce, disidentští intelektuálové, musela podle jeho názoru hledat spojence, i v řadách ideologických protivníků. Disidentští intelektuálové sami zpravidla nebyli ekonomy, ale našli spojence v teoretických ekonomech. Ti však nebyli muži činu, nýbrž teoretiky monetaristického ražení. Dokázali vzbudit úžas studentů, ohromit novináře i politiky a lidem nabídnout krystalicky čistou vizi tržní budoucnosti. Neuměli však řídit skutečný podnik, a proto muselo dojít k dohodě s těmi, kteří to uměli – s ekonomickou nomenklaturou starého režimu. V této dohodě si tato nomenklatura, která prošla očistnou „revolucí náměstků , nadiktovala podmínky, z nichž ta hlavní zněla: my budeme dále řídit podniky a vy – monetaristé podílející se na politické moci
- nám zařídíte měkké rozpočtové prostředí. Takové prostředí však mohou poskytnout jen banky, které si tedy přímo či nepřímo ponecháte v rukou.
Autoři knihy tvrdí, že z této dohody se zrodil „duch manažerismu , kde nejde tolik o to, kdo vládne, nýbrž jak vypadá „mentalita vládnutí . Právě tato mentalita spojila ideologicky protikladné frakce postkomunistické elity v reformních zemích střední Evropy v jeden vládnoucí blok. Její součástí je i pojetí společnosti. Monetaristická formule pro společnost říká, že žít v pravdě znamená obnovit jednoduchá, obecná a hlavně pevná pravidla ekonomického chování. Budete žít v pravdě tehdy, říkali politici–monetaristé „lidu , když budete provádět racionální kroky opřené o reálné ceny přirozeně vzešlé z fungování trhu. Zatímco občanům se donekonečna opakovalo, že nemohou žít ve lži nevyrovnaných rozpočtů a netržních cen, technokracie ovládající staré podniky mohla dále potichu žít ve lži nevyrovnaného účetnictví, nepevných pravidel a vyjednávání, které nahrazovalo trh. Pod politickým tlakem státem vlastněné banky dále velkoryse úvěrovaly mastodonty socialistické velkovýroby. Jak se za to tyto podniky politické elitě odměňovaly, se ukazuje až dnes. A kdo nakonec ponese tíhu „nekonečné lehkosti rozhodování bank, už je také jasné: daňoví poplatníci, kteří tak budou muset ještě dost dlouho žít v pravdě tvrdých rozpočtových omezení. Kniha přináší nejen mnoho provokativních myšlenek, ale – protože je založena na studiu rozsáhlého empirického materiálu z významného výzkumného projektu – i mnoho údajů a výsledků, které svědčí ve prospěch uvedených hypotéz. Eyal G., Szelényi I., Townsley E.: Kapitalismus bez kapitalistů. Nová vládnoucí elita ve východní Evropě. Nakladatelství Verso, London – New York 1998, 280 stran. Cena neuvedena.
