Jak si v uplynulé desetiletce vedly bývalé špičky SSM
Exministr Pavel Bratinka si v roce 1998 přestal vydělávat na živobytí vrcholnou politikou a vrhl se do vod byznysu. Jako bývalý náměstek ministra zahraničí se rozhodl využít nabytých zkušeností a kontaktů a společně s bývalým stranickým kolegou z ODA Liborem Kudláčkem a dalšími dvěma společníky založil společnost Euroffice Praha–Brusel, zaměřenou na lobbing a zprostředkování informací z Evropské unie. Bývalý disident a radikální odpůrce komunistického režimu však mnohé překvapil výběrem posledního společníka. Stal se jím předlistopadový předseda Městského výboru Socialistického svazu mládeže (mládežnické organizace Komunistické strany Československa) Martin Ulčák. Snadnost, s jakou tento bývalý prominentní svazák, tedy kádrová rezerva komunistického establishmentu, začal v novém režimu úspěšně podnikat, nastoluje několik otázek. Sociologické průzkumy mapující krystalizaci politicko–ekonomické elity v České republice doposud jednoznačně dokumentovaly, že staré struktury se úspěšně uchytily v manažerském a podnikatelském světě. Jak ale dopadla generace, které listopadová změna režimu přervala nastoupenou cestu do vládních funkcí a nejvyšších pater komunistické hierarchie? Byli svazáci podobně úspěšní, nebo je Martin Ulčák výjimkou? Udrželi se nejvyšší členové SSM v mocenské elitě i po změně režimu? Podnikali v rámci týchž sociálních sítí, kterým dříve politicky vládli?
Ani bída, ani miliardy. Poslední předlistopadové předsednictvo ÚV SSM může sloužit jako lakmusový papírek. Bylo zvoleno v říjnu 1987, mělo dvacet sedm členů a dá se dobře změřit, kolika z nich se po listopadu viditelně dařilo: Z Mohoritova předsednictva ÚV SSM kromě předsedy již všichni upadli do veřejného zapomnění a nikdo nevlastní ani neřídí velké průmyslové impérium. Pouze devět z dvaceti sedmi – Vasil Mohorita, Ctirad Frčka, Jaromír Meitner, Lubomír Ledl, Karel Wojtowicz, Zdeňka Tesařová, Josef Mráz, Jiří Horák a Milan Tobrman – lze najít v českém obchodním rejstříku jako současné i bývalé členy statutárních orgánů či spolumajitele různých, většinou malých firem. A jeden – Jozef Ďurica – podniká na Slovensku. „Nevím, že by ze SSM vyrostl někdo extrémně úspěšný, nějaký miliardář. Jsou to normální lidé s normálními osudy, navzájem nejsou nikterak propojení do nějaké sítě bývalých svazáků, říká bývalý ředitel sekretariátu předsedy ÚV SSM Vasila Mohority Ladislav Žák. Miroslav Hutter, který se mezi bývalými vrcholnými svazáky pohybuje již mnoho let, ovšem zároveň konstatuje: „Nevím, že by kdokoli z nich strádal. Většinu z nich jsem dlouho neviděl, ani o nich neslyšel, ale těm, o kterých mám přehled, se daří docela dobře. O Mohoritovi je to všeobecné známé, Frčka podniká společně se svým bratrem, a jeden z nich byl dokonce i v týmu premiérových poradců pod Šloufem. Ledl také podnikal, Jiří Horák měl tiskárnu. Teorie o tom, jak nadějné „staré struktury vydělaly na změně režimu ze všech nejvíce, toto předsednictvo ÚV SSM nepotvrzuje. Stejně jako se z tohoto pohledu zdá naivní tvrzení, že staré mocenské sítě se v novém režimu pouze překlopily z vysoké politiky do top–byznysu, kde nadále fungují. Na vrchol politické či ekonomické elity se nedostaly (viz box Co dělá Mohoritovo předsednictvo), ale přesto je třeba je počítat spíše mezi vítěze transformace. Třicet procent federálního vedení SSM najdeme mezi podnikateli (majiteli či členy statutárních orgánů, většinou zároveň), což je řádově více než v rámci celé populace. V českém obchodním rejstříku v oddílu A (samostatně podnikající fyzické osoby, veřejné obchodní společnosti a státní podniky) bylo k 31. 12. 2000 zapsáno celkem 99 194 osob, tedy méně než jedno procento obyvatel České republiky.
Na dno. Někteří prominentní svazáci zažili po listopadu prudký sociální pád. Z něj se však dostali postupně zase nahoru, byť nikoli mezi politickou elitu. Například Vasil Mohorita musel po skončení mandátu poslance Federálního shromáždění přijmout práci prodavače zeleniny. „Vaska skončil v polovině roku 1992 s poslancováním, vůbec nikdo ho nechtěl zaměstnat a skončil jako prodavač zeleniny v Praze 5 v Butovicích. Byl tam takový zvláštní majitel a své si Vaska odběhal i s bedýnkami. Nebylo kam jít. Teprve časem se zvedl a začal podnikat, a pokud vím, tak mu celé jeho podnikání kromě řady problémů přineslo malý domeček u Hradce Králové a auto. Myslím si, že kdyby přestal pracovat, tak dlouho z úspor nevydrží, říká Ladislav Žák. Podobný slovenský příběh by mohl vyprávět Pavol Bernacký (bývalý tajemník ÚV SSM). „Aspiroval na vysokou státní funkci, měl se stát státním tajemníkem na slovenském ministerstvu kultury. Přišel však listopad 1989, Bernackého vyhodili a on musel začínat od píky. Říká se, že začínal vozením prázdných lahví na lodi z Bratislavy do Vídně. Když jsem o něm slyšel naposledy, byl již ředitelem řetězce obchodních domů v Bratislavě, vzpomíná Ladislav Žák.
Rusko, Ukrajina a zbraně. Svazácký ex–předseda Vasil Mohorita se i v novém režimu snažil prorazit na politické scéně. Byl vysoce postaven nejen v KSČ, ale i v několika nových socialistických stranách (Strana demokratického socialismu, Demokratická strana práce), nicméně ve svobodných volbách nikdy neuspěl. V podnikání se mu vedlo lépe. Patřilo mu několik firem (například Suma, Valemo, Jamiko, Cis Group) a snažil se koupit fotbalový klub Bohemians. Zahraniční cesty ze socialistické éry zúročil, když si jako začínající kapitalista našel obchodní partnery v Rusku a na Ukrajině, možná také bývalé svazáky. Nicméně ani v byznysu se mu nakonec úplně nedařilo, neboť od roku 2000 se stal opět zaměstnancem. Nejprve ředitelem vnějších vztahů Zbrojovky Brno, nyní ředitelem její dceřiné společnosti ŽB Trade. Do vážných obtíží se jej pokusil namočit sponzor ČSSD Josef Matoulek, odsouzený za vytunelování C. S. Fondů. Matoulek, podle týdeníku Respekt Mohoritův daňový poradce, u soudu vypověděl, že strůjcem celého podvodu v C. S. Fondech byl právě bývalý svazácký předseda. Ten to popřel.
Mohorita v síti. Hovořit o svém polistopadovém podnikání v kontextu svazácké minulosti a případných svazáckých spolupracovníků Mohorita – stejně jako většina ostatních oslovených funkcionářů ÚV SSM – odmítl. Podobně jako Martin Ulčák, o kterém ještě bude řeč, je Mohorita mezi svými soudruhy výjimkou v tom, že viditelně funguje v sítích předlistopadových známostí. Vycházet můžeme z personálního propojení vedení a majitelů různých firem a informací osob, které se s ním znají. „Vasilovou pravou rukou byl Petr Rosecký, což byl nejen člen předsednictva Českého ústředního výboru SSM, ale zároveň i poslední hospodářský tajemník SSM. Šéfem Mohoritova sekretariátu býval Ladislav Žák, uvedl bývalý komunistický poslanec, který si nepřál být v této souvislosti jmenován. Žák figuroval s Mohoritou ve firmě Cis Group, která zprostředkovávala podnikatelům kontakty na východ. Ve statutárních orgánech Zbrojovky Brno působí bývalí komunisté o generaci starší – Vladimír Sisák (za dob socialistického Československa pracoval na ministerstvu dopravy) a Antonín Krumnikl (v září 1988 byl jmenován ministrem paliv a energetiky ČSSR). Ti Mohoritu opět vzali do hry. Zbrojaři Sisák s Krumniklem působili i v další firmě v oboru, v Zevetě Bojkovice. Sisák od Mohority, respektive od společnosti Valemo, která patřila rovným dílem Mohoritovi a Rommovi Lazarevičovi Leibemu z Kalinigradu, odkoupil jeho společnost SUMA, s. r. o. Se Zdeňkou Tesařovou, kolegyní z předsednictva ÚV SSM, byl v představenstvu dnes již zaniklé akciové společnosti E. R. Trading.
Schopní a slušní. „Svaz mládeže byl organizací, která velmi myslela na samofinancování, takže v ní čím dál tím víc získávaly navrch osoby, které měly sklon k podnikání, říká Ladislav Žák. Svazáky ve vedení ÚV SSM rozděluje do tří skupin. „Pokud byli vynikající odborníci, tak pro sebe samozřejmě okamžitě po listopadu získali prostor u zahraničních firem, dostali prostor pro svoje podnikání. Druhou skupinou byli lidé, kteří měli známosti a využili jenom těch známostí – stali se dohazovači. Třetí skupina měla ze SSM zažité organizátorství a schopnost jednat s lidmi a ti se také uplatnili. Kromě zmíněných byli v SSM i lidé, kterým organizace sloužila pouze jako žebřík a mnozí z nich pak dopadli velmi špatně. Buď vůbec nenašli zaměstnání, nebo je zaměstnali jejich kamarádi, ale jsou i tam neúspěšní, protože se nenaučili pracovat, říká Žák. Když bývalý komunistický poslanec či bývalý ředitel Mohoritova sekretariátu vzpomínají na staré známé, na předsednictvo SSM, často opakují nejen slovo „schopný , ale i „slušný . Na tom by nebylo nic překvapivého, o slušnosti některých svazáků ale mluví i člověk, který stál na druhé straně, který komunistické moci odporoval. Jan Chudomel, bývalý člen Nezávislého mírové sdružení a dnes známý pražský lobbista, vzpomíná na jednání s tajemníkem ÚV SSM Lubomírem Ledlem: „Naše hlavní téma tehdy bylo prosazení náhradní civilní služby místo dvou let vojny. Tajemník Ústředního výboru SSM nás pozval na schůzku, abychom to společně probrali. Dělal na mě opravdu dojem chytrého a slušného člověka. SSM jistě přitahovalo lidi ambiciózní, kteří při cestě za svým úspěchem byli ochotni přivřít oči nad politickým a morálním důsledkem své angažovanosti. V naprosté většině jistě nešlo o lidi zvlášť špatné, v běžném životě se pravděpodobně chovali zcela stejně jako většina jejich okolí. Možná jen jejich schopnosti a ambice je přivedly na vrchol jednoho z pilířů komunistické moci. Zuzana Lagutinová, bývalá ředitelka pražské pobočky CKM (tedy svazácké cestovní kanceláře) a dnes ředitelka firmy Médeia Bohemia, podnikající v lázeňství, říká: „Vzpomínám, jak mi po listopadu říkala moje sekretářka: ,Mohla bych si teď dělat zásluhy, že jsem nebyla v KSČ, ale to bylo přece jenom proto, že mi to nikdo nenabídl. Ani ve straně o mě nestáli. Kdo něco uměl a chtěl to na určitém stupni dělat, nemohl se politickým dopadům – tedy například členství v KSČ – vyhnout.
Lidé z aparátu. Větší faktickou moc než volení členové ústředního výboru či většina jeho předsednictva měli lidé z aparátu SSM. A právě ti (mezi ně musíme samozřejmě počítat i předsedy Mohoritu a Ulčáka a ještě některé z předsednictva, jako například Baryla, Janošovského či Ledla) se po listopadu pohybovali i ve vedení známějších a významnějších firem. Sítě jejich kontaktů byly zřejmě kvalitnější a trvalejší. Ladislav Žák – vedoucí sekretariátu předsedy ÚV SSM s odpovědností i za kádrové oddělení a celý vnitřní běh aparátu
- odešel s Mohoritou v listopadu 1989 na ÚV KSČ. „V komunistickém baráku jsem skončil v roce 1991 a najednou jsem neměl kam jít. Vyrazil jsem na pracovní úřad. Jenom dva kamarádi mi nabídli pomoc, vzpomíná na začátek devadesátých let Žák. Během několika let se ale dostal opět nahoru. V obchodním rejstříku jej najdeme ve statutárních orgánech dvou desítek společností, včetně Pojišťovny Morava, Charouz Holdingu, Zevety Group, Bankovního penzijního fondu či Českomoravské agrární společnosti. Sám o sobě říká, že se specializuje na likvidace a krizová řízení. „Podnikám jako fyzická osoba a ve zmíněných společnostech nemám žádný vlastnický podíl. Nechávám se najmout jako krizový manažer či likvidátor. Likvidátora dělal i ve firmě Crassus, bývalých ministrů popřevratového Československa Mariána Čalfy, Jozefa Bakšaye, Jana Vrby a Petra Müllera. Mezi jeho přátele patří nejen Vasil Mohorita, ale i třeba současný náměstek ministra financí Ladislav Zelinka (spojuje je i firma HZ Editio) a zejména další svazák z aparátu – Votěch Slówik.
Slówik pracoval v sekretariátu předsedy ÚV SSM Jaroslava Jenerála, předchůdce Mohority, a později byl zástupcem vedoucího Zenit centra (Centra SSM pro mládež, vědu a techniku). Po listopadu působil ve firmě Intercontinental Commodities, která mimo jiné obchodovala s pohledávkami a kde působil i Ladislav Zelinka. Dnes je Slówik poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny Františka Brožíka (ČSSD). Podle informací již citovaného bývalého komunistického poslance vlastní Slówik lesy. V obchodním rejstříku je zapsán jako bývalý předseda představenstva Lesů Hluboká, Lesů Hluboká nad Vltavou a Českých lesů – možná i proto si ho vášnivý nimrod Brožík oblíbil. Podle již dříve zveřejněných zpráv (například v MF Dnes a Týdnu) je Slówik namočený do podezřelých obchodů v řádech jednotek miliard (obchod s pohledávkami AB Banky za peníze České spořitelny či machinace při deblokaci slovenského státního dluhu v Indii). Třetím úspěšným z aparátu SSM je bývalý vedoucí kulturního oddělení Ivan Chocholouš. V uplynulých deseti letech vedl několik vydavatelství (Kwěty české, Ring, Strategie Praha) a dnes je ředitelem vydavatelského domu Mona, který zaplavuje trh časopisy, jako například Vlasta, Květy, Praktická žena a jiné. Chocholouš podobně jako řada jiných svazáků odmítl schůzku na toto téma a v rámci jiného rozhovoru pouze řekl, že nechce být spojován s těmi, kteří využívali peněz a kontaktů ze SSM ve svém polistopadovém podnikání. Sám se necítí jako podnikatel, ale jako manažer. Mnohému z řídících dovedností se prý naučil při organizování velkých kulturních akcí za minulého režimu.
Ekonomická mafie SSM. „Nevím, že by bývalí svazáci z ústředního výboru, zejména ti, které jsem znal, byli po listopadu nějak extra úspěšní v byznysu, řekl bývalý komunistický poslanec, který si nepřál být jmenován. Vzápětí však dodal: „Výjimkou je jen parta kolem Miroslava Šloufa a Martina Ulčáka, kteří se scházeli již před listopadem 1989. Svazáci–ekonomové drželi hodně pospolu. Jejich parta mezi sebe nikoho cizího nepouštěla, byla to taková mafie. Většinou šlo o absolventy Vysoké školy ekonomické. Již tehdy hrál významnou roli dnešní premiérův poradce Miroslav Šlouf. Spolu s ním se drželi Martin Ulčák (tehdejší předseda Městského výboru SSM v Praze), Josef Skála (tehdejší předseda Mezinárodního svazu studentů), Miroslav Štěpán (tehdejší vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze), Jiří Frkal (tehdejší tajemník Obvodního národního výboru na Praze 4) a Mikuláš Šutka (bývalý ředitel CKM). „Míra Šlouf je člověk, který celý život systematicky budoval svoje známosti. Je neuvěřitelně vytrvalý, houževnatý a pracovitý, popisuje premiérova poradce Ladislav Žák. Miroslav Šlouf byl v první polovině osmdesátých let předsedou Českého ÚV SSM a svazáky je obklopen i nyní. Na úřad vlády přibral do týmu premiérových poradců například bývalé svazácké funkcionáře Jana Beldu, Vratislava Šímu a Libora Trubelíka. Jako poradkyně pro zemědělství pracuje pro Miloše Zemana i matka Martina Ulčáka Magdaléna Hrabánková. O propojení této sítě dále svědčí i firma Pekařství a cukrářství Vršovice, jejímž jednatelem a společníkem byl Miroslav Šlouf a dalším společníkem akciová společnost Uni–noc, zastoupená Ulčákovým spolupracovníkem Miroslavem Raškou (viz níže).
Ulčákovo impérium. Martin Ulčák se stal šéfem svazáků v listopadu 1989 (předtím byl předsedou Městského výboru SSM v Praze) a pokračoval i jako předseda nástupnické organizace – Svazu mladých. V politice se po listopadu nikdy neangažoval, naplno se věnoval především svému podnikání. „Za něj byla SSM již zcela jinou organizací než za Mohority. Ulčák organizaci vy–užil v maximální míře pro sebe a pro okruh svých přátel a naučil to i řadu lidí v okresech, říká Žák. Dnes je Ulčák obecně považován za jednoho z nejúspěšnějších českých lobbistů a v novinových žebříčcích bývá zařazován mezi nejbohatší české podnikatele. V letech 1991–1992 začal budovat velkoobchod s tabákem a cigaretami Geco (dnes zdaleka největší v ČR – viz EURO 4/2000) a firmu Atlanta Safe, obchodníka s cennými papíry, jež měla sídlo v domě, který byl svazáckým majetkem. V polovině devadesátých let se začal orientovat na doly (společně s uhlobarony Viktorem Koláčkem, Petrem Otavou a Janem Przybylou, nakonec se s nimi ale nerozešel v dobrém) a nyní se věnuje hutnictví. Podle týdeníku Prague Business Journal se angažoval při pokusu sloučit severomoravské hutě. Kromě již zmíněných patří mezi známé Martina Ulčáka ze svazáckých dob například generální ředitel společnosti Sazka Aleš Hušák, s nímž jej nyní navíc spojuje i trestní stíhání. Dle obvinění mu oba čelí za pro Sazku nevýhodné obchody s akciemi České spořitelny. „V aparátu kolem Ulčáka pracovala řada lidí, se kterými je dodnes nějak propojen. Například Jan Prádler (pozn. red.: místopředseda MV SSM v Praze), v devadesátých letech finanční ředitel Sazky. Ředitelem sekretariátu Svazu mladých za předsedy Ulčáka byl Petr Poláček, dále tam byl Miroslav Raška (pozn. red. – předseda celorepublikového koordinačního centra Svazu mladých) a jeho pravá ruka Marcel Čižmář, vzpomíná Miroslav Hutter. A všechny tyto lidi můžeme najít ve statutárních orgánech Ulčákových firem. Poláček, Čižmář, který ve druhé polovině devadesátých let změnil jméno na Belhocine, a Raška jsou vedeni jako společníci, ředitelé a členové představenstva společnosti Geco; Prádler a Raška jako jednatelé a společníci firmy Atlanta Safe. Ulčák disponuje širokou paletou kontaktů, ale získat kontakt na něj je velmi obtížné. Jeho společník Pavel Bratinka „nepovažoval za seriózní dát na Ulčáka telefonní či e–mailové spojení a na vzkaz zanechaný u Bratinky Ulčák nereagoval. Stejně jako nereflektoval na vzkazy zanechané na záznamníku ve firmě Atlanta Safe. Jana Rozkošná, členka dozorčí rady společností Geco a Geco Tabák, nejprve přislíbila, že kontakt zajistí, ale nakonec se jí to nepodařilo. V místě trvalého bydliště Martina Ulčáka nikdo telefon nezvedá. „Potkala jsem Martina Ulčáka před delší dobou v restauraci Jarmark, říká Zuzana Lagutinová. „Znali jsme se z předlistopadové doby, kdy on vedl v Praze SSM a já svazáckou cestovku CKM. Prohodili jsme pár slov, přeptal se mě, kde pracuji, a řekl si o vizitku. Sám mi ale žádnou vizitku nebo jiné spojení nedal. Zeptala jsem se tedy přímo, Martine, a co děláš ty? To víš, Zuzko, prachy. Marxův Kapitál četl pozorně.
