Trh a veřejné mínění tlačí šéfy amerických firem k laskavému chování
V poslední době projevuje Lee Scott takový jemnocit, že by dojal i výběrčího daní. V dubnu se šéf Wal-Martu nechal před novináři slyšet, že se chystá otvírat nové obchody ve čtvrtích s vysokou kriminalitou, ve zchátralých obchodních centrech, ba i v místech s kontaminovanou půdou. Proč? Určitě ne proto, že by to byla ta nejlepší místa pro další expanzi obchodního řetězce. Scott tvrdí, že je důležité „zapojovat místní komunity“, poskytovat služby chudým lidem a příslušníkům menšin. Zkrátka všem, „kteří potřebují Wal-Mart nejvíce“.
Scott se snaží prezentovat maloobchodní řetězec, kterému se leccos vyčítá, jako bojovníka za lepší zítřky. Rovněž nový šéf největší energetické společnosti na světě ExxonMobil Rex W. Tillerson se snaží vtisknout podniku lidskou tvář. V květnu na výročním zasedání sklidil hlasitý potlesk poté, kdy mu jeden z investorů poděkoval za „vstřícnost, smysl pro humor a upřímnost“. A pak je tady ještě Anne M. Mulcahyová, která zvedla náladu zaměstnancům firmy Xerox, když jim dovolila v den narozenin nechodit do práce. Člen představenstva společnosti General Electric Jeffrey R. Immelt zase odmítl převzít poslední prémie v hotovosti. Spokojil se s akciemi, aby ukázal, jak drží basu s jinými podílníky.
Tak co, už cítíte neodolatelnou touhu obejmout všechny ty hlavouny? Pokud ano, pak všechna ta přátelská gesta a procítěná slova vycházející z amerických zasedaček zabrala. Zdá se, že členové nejvyššího vedení různých firem se vrhli do víru maškarního reje zvaného byznys a nesoutěží o nejlepší masku, ale o cenu nejsympatičtějšího ředitele. Najednou jsou pokorní, upřímní a zodpovědní. Nejeden z nich se prohlašuje za „lídra, který slouží lidem“, a za loajálního člena pracovního kolektivu. Najednou se starají o všechno a o každého, matičkou zemí počínaje a nezaměstnanými konče. Zkrátka a dobře, nasadili lidštější tvář.
V každé generaci se na klíčových postech ocitají jak arogantní hlupáci, tak i velikáni ducha. V poslední době však lze pozorovat v chování manažerů citelný posun. Pýcha už se nenosí. Tak dlouho se psalo i mluvilo o zločinech „bílých límečků“ beztak pobírajících závratně vysoké odměny, že společnost už jednoduše není ochotna tolerovat nabubřelé chování šéfů. „Každý člen vyššího vedení ovládá pravidla chování, a právě proto se stravuje v kantýně,“ říká Leslie Gaines-Rossová, odbornice na dobrou pověst zaměstnaná ve společnosti Weber Shandwick, která se specializuje na vztahy s veřejností.
Lepší je držet se zpátky než být neoblíbený. Předseda a výkonný ředitel společnosti Lincoln Financial Group Jon A. Boscia říká: „Když se člověka dříve někdo zeptal, kde pracuje, vysoce postavený činovník vypjal hruď a pyšně prozradil pouze tolik, že je výkonným ředitelem té nebo oné firmy.“ Nyní však v rozsáhlém americkém výzkumu veřejného mínění z roku 2006 zvaném Edelman Trust Barometer uvedlo už pouze 27 procent respondentů, že členové nejvyššího vedení firem považují informace, které o sobě poskytují, za vysoce důvěrné. Časopisy specializované na podnikání udávají sice vyšší procento - kolem 66 procent -, ale je to pořád lepší než v roce 2003. Tehdy, jak říká šéf výzkumné společnosti Richard W. Edelman, „dělali manažeři mrtvého brouka a neříkali skoro nic“.
Nyní musí takový ředitel komunikovat s každým. Do podnikání vstoupila větší transparentnost, před níž není úniku. Už nestačí být oblíbený jen mezi zaměstnanci, členy představenstva či zástupci regulačních úřadů, kteří jim neustále nakukují přes rameno. Svět se zelektronizoval a propojil, takže pokud nebudete na své zaměstnance hodný, okamžitě se to rozkřikne. Potom se můžete dočkat toho, že se objeví nepříjemný blog či webová stránka provozovaná nesmiřitelnými odpůrci vaší firmy. „Každý si může zjistit, jak se s ním bude zacházet, pokud se nechá ve vaší firmě zaměstnat,“ říká viceprezident pro lidské zdroje společnosti Yahoo! Libby Sartain. „Právě na tom závisí, zda se vám podaří získat nadané lidi, zejména mladé,“ dodává Sartain. A tak nový „druh“ vedoucích, včetně Alana G. Lafleye ze společnosti Procter & Gamble, začal hovořit mnohem více o zájmech „podílníků“, na něž dopadají důsledky podnikání, nikoli o pouhých akcionářích.
Vlídnost vynáší
Tím vůbec nechceme říci, že všechny šéfy postihl akutní záchvat lásky k bližnímu. Pokorný, přátelský a nenásilný styl řízení – to je do určité míry jen další krátkodobý trend ve stylu řízení. Během boomu internetových firem byli podnikatelé vedeni instinktem, že je nutno jednat tvrdě a oslňovat bližní manýrami rockové hvězdy. Tenkrát se oblíbenost členů nejvyššího vedení poměřovala jen a jen cenou akcií. Nikdo neměl čas na ušlechtilé jemnosti. Ani dnes vlídnost sama o sobě ještě nezaručuje dodržování etických zásad. Hodní chlapci mohou horovat pro recyklaci a vedle toho přírodu znečišťovat, balancovat na samotné hranici morálky a platit zaměstnancům mizerné mzdy. Konec konců i Kenneth L.Lay, odsouzený za defraudace a účetní podvody ve společnosti Enron, se aktivně zabýval dobročinností, bil se za zájmy místních komunit a vysloužil si všeobecnou úctu. Vůbec neplatí, že obliba je přímo úměrná výši zisků. Horkokrevní diktátoři v čele společností často rovněž dosahují dobrých výsledků. Co na tom, že bývalý ředitel ExxonMobil Lee Raymond se vyhýbal investorům? Důležité přece je, že pod jeho vedením firma dosahovala fantastických zisků.
Avšak nyní se myšlení posunulo a veřejné mínění přeje vlídnému chování. „Vlídnost je mocný nástroj,“ ujišťuje nás Linda Kaplan Thalerová, ředitelka reklamní společnosti Kaplan Thaler Group a spoluautorka knižní novinky The Power of Nice (Mocná vlídnost – pozn. překl.). „Vlídný člověk nemusí tak často čelit soudním žalobám, žije déle a vydělává více peněz,“ dodává. Nedávný průzkum časopisu Harvard Business Review prokázal, že kolegy v práci si lidé většinou vybírají na základě subjektivních pocitů, dle zásady „líbí-nelíbí.“ Na Michiganské univerzitě již tři roky působí Středisko pro pozitivní organizaci vzdělávání (Center for Positive Organizational Scholarship). Profesor Kim S. Cameron uvádí výsledky studií, které potvrzují, že oblíbení lidé, kteří se nacházejí v důležitých uzlech takzvaných „sítí pozitivní energie“ – jsou v práci čtyřikrát úspěšnější než ti, kteří sice mají vlivné posty, ale jsou oblíbeni méně. „Pozitivní energie je svatým grálem současného podnikání,“ říká profesor.
Osobnost nyní hraje v životě každého profesionála nesmírně důležitou úlohu. Kdo usiluje o vedoucí funkci, musí přečíst hory knih o umění řídit lidi a podstoupit dlouhé hodiny výcviku. Co všechno musí zvládnout? Učí se o důvěře, inspiraci, týmové práci, upřímnosti. Raplové, kteří sice umějí vydělávat peníze, ale jinak jsou „sociálně nemožní“, se dostávají do rukou školitelů, kteří jim vštěpují základy vlídného chování. Teprve potom se mohou ucházet o ředitelské místo. „V současné době jsou lidé pyšní na to, že mají takového školitele,“ říká Judith Glaserová, která sama školí budoucí ředitele. „Berou to jako kultivaci emocionální složky osobnosti a důkaz toho, že se s nimi počítá pro obsazení vedoucích míst.“
A naopak, ti, kteří si nedají práci a nesnaží se získat si přátele, vypadávají ze hry. V dobách, kdy Robert L. Nardelli ze společnosti Home Depot ještě pracoval pro General Electric, byl považován za génia řízení. Avšak zasvěcení podotýkají, že i Jeff Immelt ovládá řízení firmy stejně dobře, a navíc to báječně umí s lidmi. Během pěti roků, které uběhly od jeho nástupu do nejvyšší funkce, dokázal Immelt dotlačit GE na nejvyšší příčku z hlediska šetrného vztahu k životnímu prostředí, inovacím, a dokonce i různorodosti výrobků. A jak si vede Nardelli ve společnosti Home Depot? Vytýká se mu, že se příliš zaměřuje na náklady a málo dbá na zájmy zákazníků, nestará se o dodržování etických zásad a ignoruje zájmy akcionářů. Na květnové valné hromadě se zdržel pouhých třicet minut a odmítl odpovídat na otázky. „Divím se mu,“ podotýká jeden jeho kolega, „copak neví, že v dnešním světě mu nic takového nemůže projít?“
Nardelli jistě ani nečekal, že jeho chování zůstane bez odezvy. V dnešní době znamená být ředitelem totéž jako pobíhat po městě nahý, zvlášť když lze na webu najít všechno, počínaje výší penze až po osobní e-maily. Když generální ředitel společnosti Raytheon William H. Swanson do svého optimistického dílka Swansonovy nepsané zákony řízení opsal celé kapitoly knihy od W. J. Kinga z roku 1944, bylo jen otázkou času, kdy to odhalí nějaký blogger. Harry C. Stonecipher ze společnosti Boeing musel odstoupit poté, co nějaký šťoura donesl správní radě, že ženatý ředitel má poměr se zaměstnankyní. „Kdysi to ve firmách bývalo tak, že psí hlava se nasazovala tomu, kdo prodělával,“ vysvětluje předseda a výkonný ředitel výzkumné firmy Christian & Timbers Brian M. Sullivan, „ale dnes se pomlouvají i ředitelé, kteří stojí v čele ziskových firem.“
Kolik stojí dobrá pověst?
Současný trend ale není zdaleka prvním případem, kdy se podnikoví šéfové chtějí veřejnosti ukázat z té lepší stránky. V 60.a 70. letech se průmysl snažil ustát těžké doby a vyrovnat se s končící konjunkturou poválečné ekonomiky. A lídři velkých korporací převzali téměř státnickou roli. Politikům i veřejnosti se snažili sdělit: Jedeme v tom všichni společně. Na začátku století dávali takoví podnikatelé jako Andrew Carnegie nebo John D. Rockefeller okázale najevo svou štědrost poté, kdy nashromáždili obrovské jmění za kontroverzních okolností. Řada kritiků je tehdy obvinila z toho, že si snaží získat zpět svou pověst.
Členové nejvyššího vedení různých firem dnes nashromáždili značný majetek, a tudíž nepřekvapuje, že ředitelé mají potřebu komunikovat s veřejností. Průměrná odměna generálního ředitele ve dvou stovkách největších amerických společnostech činila v loňském roce kolem 4,8 milionů dolarů. Podle Pearl Meyer & Partners je to o deset procent více než v roce 2004. John P. Mackey ze společnosti Whole Foods, jenž uvádí svou odměnu v hotovosti jako čtrnáctinásobek průměrného platu zaměstnanců říká, že „pokud vedoucí pracovníci svou firmu odírají, podrývá to důvěru. Je jasné, že tak vysokou cenu jejich práce nemá“.
Mimořádně vysoký plat je jen stěží známkou člověka, který slouží jiným. Jestliže člověk, jehož prémie dosahují milionů, hovoří o „oběti“, zní to při nejmenším podivně. Není divu, že někteří vysoce postavení šéfové, jako například bývalý generální ředitel společnosti Circuit City W. Alan McCollough nebo Susan Lyneová ze společnosti Martha Stewart Living Omnimedia, se svých odměn v hotovosti vzdávají. A takových lidí přibývá. Lyneová, která věnovala třetinu svých ročních prémií ve výši 625 tisíc dolarů zaměstnancům, prohlásila: „Buď můžete vyslat signál, že vám jde pouze o vlastní odměnu, anebo, že vám jde o vybudování lepší a silnější společnosti.“
Oslovovat široké publikum a kultivovat pozitivní publicitu přináší užitek i samotnému podniku. Generální ředitel skupiny BP John Browne vydal miliony dolarů na to, aby ze své společnosti udělal nejhezčího a nejzelenějšího ropného giganta. Zatímco Exxon Mobil zaznamenává vyšší zisky, BP se od roku 2001 může chlubit silnějším růstem a vyšší hodnotou akcií. BP zajišťuje svým akcionářům výnos na úrovni 62 procent ve srovnání se společností ExxonMobil, která dosahuje 49 procent. „Jako společnost musíme být zodpovědní a musíme získávat lidi s nejrůznějšími odbornými znalostmi,“ prohlásil Browne, kterému byla udělena prestižní cena BP „Catalyst Award“ za prosazování většího uplatnění žen v organizaci. Tyto pozitivní momenty společnosti velmi pomohly zachovat si svou pověst i po loňském ničivém výbuchu v texaské rafinerii, při níž zahynulo patnáct lidí a která stála firmu na pokutách 21,3 milionu dolarů.
Naopak Raymond z ExxonMobil sice vydělával peníze pro investory, ale nikterak se nesnažil získat si srdce veřejnosti. Ředitel výzkumu u Greenpeace Kert Davis říká, že „akcionáři – skutečně hodní lidé, jako jsou například kněží nebo jeptišky - nikdy v životě nejednali s nikým tak tvrdohlavým, domýšlivým a hrubým“. Mluvčí společnosti ExxonMobil říká, že Raymond takováto prohlášení nekomentuje. Stojí ale za zmínku, že jeho nástupce si potrpí na vtipkování s novináři i na trpělivé naslouchání investorům. Granville Toogood je poradcem nejvyššího vedení a připadá mu, že Rex Tillerson „vystupuje jako pokorný občan, kterému leží na srdci osud světa“. Podniková strategie se nezměnila. Jen generální ředitel je příjemnější.
Dokonce i bossové energetických společností vědí, že díky přátelským a vstřícným gestům se dostanou do tisku a rovněž do povědomí jiných šéfů. Profesor Centra pro efektivní organizace na University of Southern Carolina James O´Toole se dokonce domnívá, že mnozí členové nejvyššího vedení různých podniků závidí, že ti příjemní chlapíci sklízejí tolik pozornosti. Je přesvědčen, že prosazovat se pomocí šarmu a vlídnosti je v zásadě základní instinkt: „Co asi tak musím říkat, abych se ocitl v záři reflektoru?“ A kromě toho poznamenává: „Kdo by chtěl mít pověst člověka, kterému nezáleží na zaměstnancích nebo na vlastní zemi?“
Rozhodně ne ten, kdo chce uspět v podnikání. A stále častěji má člověk nejvíce příznivců ve vlastní firmě. Mladší zaměstnanci nechtějí zkrátka pracovat pro arogantní a protivné šéfy. Vyrostli ve svobodném světě a jsou zvyklí na nezávislost a otevřenost; jejich rodiče je vychovali k tomu, aby se k nim přistupovalo s úctou, aby byla respektována jejich samostatnost a touha po zajímavé práci. Jak myslíte, že reagují na šéfa, který jen přikazuje, kontroluje a každou chvíli vybuchne? Zkrátka to vhodně okomentují na blogu.
Když člověk jedná s lidmi slušně, má z toho dobrý pocit. Také ostatní se cítí dobře. Dokonce to může vrhnout pozitivní světlo na celou vaši společnost. Proč vlastně získávat široké masy na svou stranu? Nejsilnější motivací je stále rostoucí přesvědčení, že z toho budou mít užitek všichni. Jak říká konzultant Tim Sanders, autor knihy The Likeability Factor (Jak být sympatický – pozn. překl.): „Pokud má průměrný zaměstnanec bolest v břiše místo radosti v srdci, vaše zisky budou klesat.“
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
