Tlustý raper přiletěl z Ulánbátaru spasit tuzemskou hudební scénu. Počáteční recese přerostla v masový úspěch a virální hit Zlatíčka dnes uslyšíte všude, od festivalů přes maturitní plesy až po lyžařská střediska. Jiří Burian tak balancuje mezi nafouklým tělem komického rapového miliardáře a svou vlastní introspektivní tvorbou. Díky zpomalení životního tempa na jaře 2020 dokončil sólové album Blood a v karanténě se ještě víc odevzdal otužování a zdravému životnímu stylu. Cítí se momentálně víc jako Burian, nebo Kapitán Demo?
* Dal sis ráno ledovou koupel?
Dneska jen ledovou sprchu plus dechové cvičení, které dělám každé ráno. Ale včera jsem si na benzince koupil pět pytlů ledu a na zahradě si udělal klasickou ice bath. Vydržel jsem v bazénu sedět čtyři minuty bez pohybu. V kombinaci se cvičením to zaručuje skvělý začátek dne, který ti udrží energii až do odpoledne. Instantní adrenalin a boží pocit.
* Jak vlastně začala tvá cesta za zdravým životním stylem?
Došlo mi, že když si sem tam užiju večírek, který k hudebnímu lifestylu patří, tak je fajn to nějak vyvážit, tedy žít zdravě, starat se o tělo a trochu sportovat. Vždy mě fascinovaly duchovní záležitosti, nebavilo mě sedět a chlastat v hospodě a radši jsme s bráchou hulili trávu někde v přírodě. Vedle hudby a rodiny patří duchovno mezi moje velké zájmy. Snažím se vzdělávat a pozorovat, kam až to jde posunout.
* Takže je tvůj život vážně láska, pokora a sluníčko, jak rapuje Kapitán Demo?
Přesně. I když tenhle song je samozřejmě spíš o tom, když to někdo přepálí a ztratí nadhled. Já myslím, že si pořád držím balanc.
* Cítíš se teď díky tomu všemu víc naplněný?
Hudba mě naplňovala vždycky. Teď je to ale čím dál lepší, protože se na ni nabaluje víc a víc věcí. Dřív to byly zenové meditace a čchi-kung, potom se přidaly terapie tmou, diety nebo různé experimenty s tělem a duší. Kromě otužování jsem si teď udělal kurz transcendentální meditace, jež zásadně ovlivňuje uměleckou kreativitu.
* Vzpomeneš si, kdy jsi v životě poprvé něco tvořil?
V devíti letech jsem napsal svou první básničku Je mi devět let, brzy budu děd. Zhruba ve stejné době jsme s bráchou založili první kapelu Zfetovaný Kryštůfek. Já jsem hrál na bubny a bratr bouchal paličkami na struny tohohle klavíru, který mám teď ve studiu.
* To znamená, že ti tady stojí rodinný poklad?
Ano, je to klavír po E. F. Burianovi. Má přes sto let a děda si ho přivezl z Německa, pak na něj hrál táta. S tímhle klavírem jsem vyrůstal. Složil jsem na něm spoustu písní, něco málo i pro naši dětskou kapelu Jatka č. 5. Potom jsem se asi na pět let odstěhoval na Maltu, kde jsem poprvé sám psal songy.
* Vedl tě otec v hudbě nějakým konkrétním směrem a říkal ti, co dělat, a co ne?
Nikdy v životě mi neříkal, abych dělal toto nebo tamto. Velmi ho za to respektuju. Táta byl vždy velice tolerantní a motivační. Když jsem ve čtrnácti letech přišel domů z party, podíval se mi do očí a řekl: „Je mi to jasný, běž si lehnout.“ Vždycky mi věřil a věděl, že to dobře dopadne. Naučil mě poslouchat Pixies, Nicka Cavea, Einstürzende Neubauten nebo The Smiths. Na začátku devadesátek jsem si pak zamiloval Suede, to je pro mě dodnes nejlepší indie kapela. Pamatuju si, když jsem ve Vallettě, hlavním městě Malty, poprvé zaslechl song Animal Nitrate. Něco takového jsem v životě neslyšel. Super kytary, melodie i osobitý styl. Na základě toho všeho jsme pak založili kapelu Southpaw.
* Jaký je to pocit, že teď můžeš k muzice podobně vést své syny?
Zajímavý. Když jsem sestavoval tracklist nové desky Kapitána Dema, došlo mi, že asi v pěti skladbách hostuje můj starší syn Adam. Jeho přezdívka je MC Raparát a je fakt talentovaný, na druhou stranu se ale chce stát profesionálním fotbalistou. Každý den hraje fotbal a zároveň miluje rap. Když si tady ve studiu sedl na židli a na první pokus zarapoval svůj text, uvědomil jsem si, že má skvělý rytmus. Mladší Alvin si říká Babybox a na desce je ve dvou věcech. Občas sem kluky vezmu a tvoříme spolu hudbu, ale nechci je zbytečně moc ovlivňovat. Musejí se v tom najít sami. Teď spolu hlavně jezdíme na kolech po neighbourhoodu a hrajeme na zahradě fotbal.
* Napadlo tě, že by se Kapitán Demo mohl takhle vymknout kontrole?
Jak se to vezme, dlouho jsem uvažoval, jestli žít v Česku, nebo v Americe. Nějakou dobu jsem strávil v Los Angeles nebo třeba Dublinu, ale nakonec jsem došel k tomu, že se mi nejlíp žije v Praze. Od té doby si to tady snažím užívat úplně naplno a Demo je k tomu skvělou cestou. Myslím, že jsem v sobě vždycky měl šaškovství, je to moje přirozená nálada. Díky karanténě jsem se ale od Dema na chvíli osvobodil a zase se mohl naplno věnovat sám sobě.
* Je Kapitán Demo pro Jiřího Buriana pořád stejné alter ego jako Tony Clifton pro Andyho Kaufmana?
Spíš bych řekl jako Borat pro Sachu Barona Cohena. Andyho Kaufmana mám rád, ale myslím, že byl až moc ostrý a navíc schizofrenik. Když si sundám kostým, jsem docela normální. Kaufman svými postavami žil nonstop, což už je trochu přehnané. Ale neexistují žádná pravidla. My taky nejsme klasičtí rapeři, spíš jsme si vymysleli vlastní styl.
* K čemuž zásadně přispěli i tví spoluhráči Givi Kross a ProGram (Givinar Kříž a Jordan Haj – pozn. aut.). Jak jste se dali dohromady?
S Givim jsem poprvé spolupracoval v rámci projektu Bohemia. Zjistil jsem, že je velký komik, a tak jsem si ho vzal na stage s Demem. Jordana jsem líp poznal, když jsem produkoval desku jeho ženě Emmě Smetana. Všechno si to sedlo a teď jsou nedílnou součástí Demovy show.
* V čem tě zaujali?
Kluci jsou výborní muzikanti, ale rap pro ně tehdy byl úplně nová zkouška. Z anti-raperů se postupně staly hvězdy, protože mají oba skvělý smysl pro humor. Vždycky jsem chtěl dávat prostor lidem, kteří jsou vtipní, inteligentní a je mi s nimi dobře. Totéž platí pro Tadeáše Haagera, Lénu Brauner, Hoštyho nebo zpěvačku Viah, která v naší crew také občas hostuje.
* Uškodila ti někdy nálepka „rapového komika“?
Ne, naopak. Vojta Dyk nedávno v nějakém podcastu říkal, že jestli ho někdo vnímá jako komedianta, tak to považuje za poctu. Myslím, že dělat humor, který baví lidi a není úplně hloupý, patří mezi nejtěžší disciplíny. Za život jsem nahrál třeba 30 různých desek. A před Demem jsem nikdy neměl přímou reakci lidí, když nepočítám pár recenzí a ohlasů na koncertech. V době Instagramu nám ale fanoušci denně posílají videa, jak naší hudbou žijí. To, že jim náš smysl pro humor dělá radost a pomáhá, mi připadá skvělé.
* Jaké bylo nejpodivnější místo, kde jsi kdy slyšel svůj hit Zlatíčka?
Úplně nejvíc mě překvapil song Trendsetter na operačním sále, kde si ho pouštěli doktoři! Videí se Zlatíčky nám každopádně přichází hrozně moc. Nechyběly maturiťáky, šatny fotbalových a hokejových týmů, školní srazy, vesnické plesy, dovolené na horách nebo dětské tábory. Je to taková hezky divná hymna, která se dostala všude. Zbožňuju, když jdeme u tohohle songu na festivalu mezi lidi. Energie, která z publika vychází, nás neskutečně nabíjí. Teď mají Zlatíčka deset milionů zhlédnutí na YouTube a vlastně to chápu. Ten song je chytlavý a má ironický text, který se týká všech. Jsem vděčný, že se mi něco takového povedlo. Teď ses ale vrátil k sólové dráze jako Burian. Z nové desky cítím obrovskou svobodu a lehkost, splnil sis s ní další malý sen?
Dlouho jsem produkoval songy a alba pro jiné hudebníky nebo své alter ego. Teď jsem si chtěl natočit desku úplně podle sebe a propojit na ní písničkářství s elektronikou. Částečně na ní řeším své trochu temnější období, ale hlavně prezentuju, kam jsem se posunul a jaká hudba mě teď nejvíc baví.
* Inspirují tě producenti, kteří se současně věnují například písničkářství, ambientu a klubové elektronice?
Vážím si třeba australského producenta Flumea, který definoval svůj vlastní zvuk a s každým albem do něj přidává další prvky. Fascinují mě i severští producenti jako Ólafur Arnalds a Kiasmos. Absolutním mágem je ale pro mě Jon Hopkins, jeho hudba má mechanismus, hmotu i geniální éter. Když jsem ho slyšel na Colours of Ostrava, říkal jsem si, že nějak takhle si představuju odchod z této planety.
* Jak dlouho nová nahrávka vznikala?
Nápady na songy postupně zhruba rok. Jádro desky ale vzniklo až během karantény, kdy jsem měl konečně čas a rozhodl se to dotáhnout. Jezdil jsem každý den do studia a makal. Výsledek se jmenuje Blood, protože akcentuje burianovskou krev, ale zároveň je podstatou všeho. Základní esence bytí. ¶
Top 5 Jiřího Buriana
Nejoblíbenější jídlo? Jsem trochu Ital, takže spaghetti bolognese. S hromadou parmazánu a litrem oliváče.
Nejoblíbenější producent? Jon Hopkins, který je napojený na úplně jiné dimenze. Jeho Asleep Versions podle mě patří k nahrávkám desetiletí.
Nejoblíbenější seriál? Těch je tolik. Asi Black Mirror, už jen kvůli tomu, jak chytrý je každý díl. Z českých ale rozhodně MasterChef!
Nejoblíbenější kytarová kapela? Mojí nejoblíbenější indie kapelou všech dob jsou Suede. Absolutní unikát.
Nejoblíbenější vape příchuť? Určitě Red Label od Fcukin’ Flava. Chutná jako oříšky s banánem, nechávám si to dovážet z Malajsie.
Harmonogram Jiřího Buriana
1. Sólové album Blood Vydávám sólovou desku jako Burian. Teď ji chci zasadit do éteru, aby lidi věděli, že tvořím i jiné věci než jen hudbu Kapitána Dema. Pilotní singl se jmenuje The Tiger. 2. Nová nahrávka Kapitána Dema Nejspíš už v červnu vyjde Demova deska Řekni mámě, ať ti koupí Bentley. Je pro mě speciální v tom, že bude mít dětskou tematiku. Nahráli jsme ji pro všechny děti bez věkového omezení. Kromě rapu tady nechybí kytary, elektronika ani zpěvné refrény. 3. Produkce alba Lény Brauner S Lénou Brauner právě dokončujeme její desku. Mám radost, protože někdo takový tady chyběl. Její styl i výslovnost jsou hodně osobité a striktně si nechává záležet na každém tónu a zvuku. 4. Produkce debutu Eli S Eleni Michailidu aka Eli, která je součástí projektu Viah, jsme nedávno dokončili její debutové album. První singl Heavy Hearts vychází v květnu a celá nahrávka půjde ven na podzim. 5. Návrat domovské kapely Southpaw Celá nová deska Southpaw už je napsaná a návrat dlouhodobě řešíme. Snažil jsem se na ni promítnout to, co mi v současných kytarovkách schází.
O autorovi| Vojtěch Tkáč / @vojta_tkac
ČLÁNKY DO MAILU