Není to tak dávno, co se u nás tradovala lidová moudrost, podle níž lidé předstírají, že pracují, a stát předstírá, že je za to platí. Bylo to hodně blízko pravdě. A tradice je hodně silná. Dodnes toto úsloví platí na Českých drahách, zejména díky odborovému předáku Jaromíru Duškovi a Václavu Klausovi, který si jako premiér při prvním střetu o skutečný kapitalismus nakonec měnil spodní prádlo.
Dnes se železničářům státní předstírání nelíbí a chtějí opět značně přidat. Při předstírání práce však má podle všeho zůstat u tradic. Vzhledem k razantnosti vlády reprezentované postupy premiéra při řešení personálních otázek nejspíše u předstírání práce zůstane a produktivita železničářů se i v příštím roce bude pohybovat po zcela odlišné trajektorii než mzdy.
To v takové Mostecké uhelné je situace jiná. Horníci z dolu Kohinoor předvedli poprvé, jak vypadá okupační stávka. Soukromý majitel vidí klesající tržby a vysoké fixní náklady. Logicky tedy začal šetřit a lidé z nejdražších provozů se ocitnou na dlažbě. Řešení rekordní nezaměstnanosti v regionu není samozřejmě v kompetenci vlastníků Mostecké uhelné. Ta je v kompetenci vlády. Nakonec, přemrštěné sociální cítění uhlobaronů by nevyhnutelně vedlo k pádu celé firmy. Nezaměstnaných by nepřibylo, zato těch, co pracují, ale nedostávají mzdy, by bylo mnohokrát více než dnešních horníků z Kohinooru, kterým hrozí, že se důl zavře.
Názorně to předvádějí v mnoha průmyslových podnicích. Tam, kde mělo být na dlažbě dvacet či třicet procent zaměstnanců, aby zbytek mohl pracovat za pravidelnou mzdu, jsou dnes plné stavy. Například Zetor by mohl hned zítra najet na kapacitu patnácti či šestnácti tisíc traktorů ročně. Jenže ty traktory nikdo nechce a čtvrtinová produkce jeho dosavadní zaměstnance neuživí. Davy zetoráků křičících před Strakovkou ale zjevné pravdy nenakrmí. Chodili do práce, a tak chtějí plat. A to od vlastníka, kterým je v tomto případě z velké části stát. Mají na něj bezpochyby právo, i když v podniku jen zametali dvůr.
Podobná situace se dotýká podle odhadů odborů kolem šedesáti tisíc lidí. To vše za vlády sociální demokracie, která chtěla být stranou zaměstnanců a drobných podnikatelů. Díky premiérovi neschopnému řídit kabinet tak, aby byl schopen provádět alespoň trochu účinnou a jednotnou politiku. Stav je bezpochyby také vizitkou ministra Grégra, který se stará více o zájmy průmyslové lobby než o skutečný stav českého průmyslu a jeho budoucnost. V takovém prostředí není divu, že management používá zoufalé zaměstnance jako beranidlo k proražení pořádné díry do státní kasy. Politika ve jménu hesel o zachování českého průmyslu a boji s nezaměstnaností tak vedla k tomu, že šedesát tisíc lidí si bude muset pořídit vánočního kapra patrně na leasing.
Samozřejmě že podniky jsou na tom tak zle především díky zpackané privatizaci a mizerné hospodářské politice vlád Václava Klause. Pokud se však právě na to chtějí Grégr se Zemanem vymlouvat, zní to hodně nedůvěryhodně. Zhruba stejně, jako by řidič, který přejel babičku na přechodu, vysvětloval policii, že si loni koupil auto, co nebrzdí, teče z něj olej a nejde kroutit volantem.
Za rok a půl fungování menšinové vlády se, jak je vidět ze stavu podniků, dále zhoršila správa státního majetku. Nezaměstnanost je v pojetí vládních politiků morová rána, a nikoli průvodní jev zdravé restrukturalizace a neschopnost vyplácet mzdy v podnicích kontrolovaných státem je ruským útěkem od odpovědnosti.
Rok a půl byl dost dlouhý čas na to, aby lidé, kteří už nikdy nebudou mít v Zetoru či ve Vagonce práci, si ji hledali jinde. Dost dlouhý k tomu, aby se úřady práce staly z rozděloven podpor skutečnými úřady práce, motivujícími lidi hledat si nové zaměstnání a vytvářející jim k tomu podmínky. Pokud se vyskytují pochybnosti, zda toho času bylo skutečně dost, stačí se podívat do jihovýchodní Asie, kde se daleko horší krizi podařilo zvládnout rychleji, než byla česká vláda schopna předložit pouhou dílčí novelu zákona o konkursu. A to ještě neúspěšně.
