Není důležité zvítězit, ale slavně padnout proti přesile. Bosenskosrbský vůdce naplnil smysl života srbského mučedníka a míří do mytologie
V Haagu platí presumpce neviny, dokud se neprokáže, že obviněný je Srb, tvrdí Goran Petronijevič, advokát bývalého prezidenta samozvané Republiky srbské (RS) v Bosně. Radovan Karadžič byl podle něj svým rozsudkem z konce března – dostal 40 let za genocidu a masové vraždy – šokován, protože verdikt se prý nezakládá na faktech, nýbrž jen „náznacích a spekulacích“. To je zvláštní závěr, uvážíme-li, že někdo řídit vyvraždění 62 013 bosenských Muslimů (mrtvé spočítalo mezinárodní dokumentační středisko pod vedením Norů, jež ke každé oběti přiřadilo jméno a ověřilo telefonicky její totožnost) musel a vyšší šarže než ta Karadžičova v RS neexistovala.
Karadžič měl pochopitelně na mysli odsouzení za genocidu, jejíž skutkovou podstatu i podle některých západních kritiků nenaplnil – už jen proto, že ve Srebrenici přikázal postřílet osm tisíc mužů, avšak ženy a děti ušetřil.
Technicky vzato se tím genocidy, tedy vyhubení skupiny obyvatel, nedopustil. Ovšem není to jedno? Hromadné popravy zajatců ve stylu wehrmachtu ze 40. let jsou dostatečně odpudivým zločinem a Karadžičův Dekret č. 7 (vytvoření nesnesitelné situace bez naděje na přežití pro obyvatele Žepy a Srebrenice) je pádným důvodem, aby i velkorysý verdikt čítal mnohaletý trest.
Karadžič během procesu projevil dostatečnou sociální inteligenci, aby ze svých činů dokázal vyvodit patřičnou odpovědnost; jenže to právě nesmí. Srbský myšlenkový svět je v současné Evropě (vedle toho ruského) snad poslední, který pořád ještě přikazuje fyzicky eliminovat ty národy, jež odmítnou „velkorysou“ nabídku ke sdílení státního útvaru (viz Autostráda pekla). Dvacet let, tři měsíce a deset dní po uzavření Daytonské mírové dohody tak nejdůležitější verdikt Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) nedokáže naplnit jeden z jeho hlavních cílů, totiž přispět k usmíření mezi etniky.
I proto, že kdyby teď Karadžič po vzoru některých svých podřízených (Miroslav Deronjič, komisař pro Srebrenicu: Trest si zasloužím, zničil jsem desítkám rodin život) vyvodil opravdovou zodpovědnost, řádně by tím otřásl vírou deseti milionů Srbů, pro něž je skutečným – a možná posledním – národním hrdinou. A vírou své rodiny, na což má autor tohoto textu osobní vzpomínku.
Jste vy Češi také zaujatí?
V polovině července roku 2005 jsem seděl v obývacím pokoji třípatrového domu v ulici Podkoran 66, 71420 Pale, který podnikový psychiatr Karadžič postavil v první polovině 80. let z peněz fondu na zemědělský rozvoj důlního podniku Energoinvest. Podnik tehdy řídil psychiatrův přítel a soused, církevní hodnostář Momčilo Krajišnik, jenž stál po celá 90. léta v čele bosenskosrbského parlamentu a byl po Karadžičovi ústavním činitelem číslo dvě. Za zpronevěru strávili oba v roce 1984 jedenáct měsíců ve vězení, z něhož je nakonec dostal společný kamarád Nikola Koljevič, překladatel a přední znalec Shakespeara, za války viceprezident RS. Tím je zhruba vymezen okruh lidí, kteří v 90. letech v Pale, kousek od Sarajeva psali dějiny.
Do domu v Podkoranu jsem pronikl furiantským způsobem – přesvědčil jsem taxikáře Nedeljka Dukiče, jinak dobrého kamaráda syna Karadžičových Aleksandera, aby zazvonil u dveří a chtěl mluvit s paní domu. Než mě Ljiljana Karadžičová stačila zahnat, zapletla se proti své vůli do několikaminutového rozhovoru o všem možném, například o krásách Prahy („Byli jsme tam s Radovanem v sedmdesátém osmém na cestě do Kodaně, krásné místo!“).
V rozhovoru jsme posléze pokračovali v obýváku. Ljiljana si zapalovala jednu cigaretu od druhé a ochraptělým hlasem bez ustání vyprávěla, jako by ze sebe potřebovala shodit všechny trable posledních deseti let. Měla dojem, že politika zničila její idylický rodinný život, zachovávala si však neotřesitelnou víru v Karadžičovu nevinu.
Ljiljana nepochybovala o tom, že bosenští Srbové páchali válečná zvěrstva, podle ní se však jednalo o selhání jednotlivců: „Pamatuji si, že Radovan vydal mnoho příkazů, aby zvěrstvům zabránil. Existuje pro to řada důkazů.“ Srbové podle ní dokonce soudili vlastní lidi za válečné zločiny, zatímco Muslimové a Chorvaté nikdy. Karadžič byl vůči světu otevřený – vždyť i záběry z vězeňských táborů Trnopolje a Omarska byly pořízeny televizními štáby, které Karadžič osobně pozval do země. Západní sdělovací prostředky se odvděčily tak, že šířily mýtus o srbském holokaustu proti Muslimům. „My nemáme dobré zkušenosti s novináři, víte. Jsou Češi také zaujatí proti Srbům?“
My jsme válku nezačali
Mnohé z toho, co říká, zazní později i u soudu. „Kde berete přesvědčení, že si takový výsledek přeji?“ ptá se Karadžič během křížového výslechu historika, který jeho projev z října 1991 (Autostráda pekla) interpretuje jako výhrůžku. „Mluvíte jako někdo, kdo má mír v rukou a zařídí se podle toho, jak se ostatní budou chovat,“ odpoví profesor Robert J. Donia z Michiganu.
„Myslíte, že jsem měl tehdy sněmovnu klamat, říci jí: jen se odtrhněte, Srbové vaše vyhlášení nezávislosti přijmou, i když jsem věděl, že nepřijmou?“ „Sděloval jste poselství, o němž jste si zcela jistě myslel, že se zakládá na jednohlasném mínění srbského lidu,“ odpověděl Donia při křížovém výslechu roku 2011. Za tři roky o Karadžičovi vydá obsáhlou biografii Architekt války.
Další dobové nahrávky dávají Donioviza pravdu. Karadžič o členech strany Aliji Izetbegoviče mluví jako o šílencích, kteří si o válku vyloženě koledují, takže nakonec musejí zmizet z povrchu zemského (oblíbený Karadžičův výraz); v jednom telefonickém hovoru dokonce zazní: Kdo chce kam… Karadžič si v letech 1991 až 1992 – a s ním i většina souputníků – vůbec nepřipouští, že by připravoval válku, je k ní v podstatě dotlačen.
Ostatní národnosti jsou „bratři“, ale jen dokud sledují stejné cíle. V opačném případě jim hrozí zmizení. Mentalita bosenského Srba té doby připomíná manžela, který míří na manželku puškou a zapřísahá ji, aby nedělala nic nerozvážného. Když je po všem, drží s lítostí kouřící hlaveň a krčí rameny: „Já jsem ji varoval.“
Tato mentalita se dodnes nezměnila, čehož je smutným dokladem nesmírná obliba Radovana Karadžiče a převládající souhlas s jeho interpretací historie – je nám líto obětí, ale nezlobte se, my jsme válku nezačali – mezi Srby v Bosně i Bělehradě.
Typickému srbskému nacionalistovi poslední válka splývá s předešlými (a to i v názvosloví, takže Muslimové jsou Turci a Chorvaté ustašovci) a žije v paranoidní představě, že na něj sousedé neustále chystají pogrom, takže je legitimní jej vyvolat jako první.
V mentálním koncentráku tohoto typu je morální odpovědnost, již Karadžič za svá válečná rozhodnutí během procesu vyjádřil, zřejmě maximem možného.
PŘíJeMnÝ sPOleČník
Lze si ještě divoce zaspekulovat, že bosenskosrbský předák, kterého právní poradci z USA a dalších západních zemí během zastupování u soudu shledávali komunikativním a příjemným společníkem a jehož alter ego jménem Dragan David Dabič (Bělehrad, 2002 až 2008) koneckonců léčil psychické potíže dětí i dospělých, přece jen došel v seberefl exi o něco dále – ovšem nechce svůj národ připravit o epického hrdinu, který padl ve spravedlivé bitvě s nepřátelskými dobyvateli.
Téma prohry s přesilou, okořeněné zradou, je koneckonců nejsilnějším tématem jednoho z vrcholných děl slovanské básnické tvorby, totiž Srbských lidových písní, které sebral srbský jazykovědec a buditel Vuk Stefanovič Karadžič. Kníže Lazar je v nich poražen v bitvě na Kosově poli roku 1389 silnější tureckou armádou, avšak předtím stačí zabít tureckého sultána. Nakonec je zrazen nejbližšími, zajat a popraven.
Básně jako Lazarova řeč před bitvou či Zpověď mrtvého knížete Lazara dokážou srbskou duši dojmout nejvíce. Prohrát v nerovném boji s přesilou je nejlepším základem pro budoucí mýtus. ?
Hlavní důkazy proti Karadžičovi u ICTY
1 Autostráda pekla
15. října 1991 – Karadžičův projev před Národním shromážděním Bosny a Hercegoviny:
„Nesmíte se míchat do věcí, které jsou regulovány federální ústavou. Srbský lid ví, o co se pokoušíte v Haagu, chcete být třetí nebo čtvrtou republikou, která si nepřeje setrvání v Jugoslávii, ale to není pravda, protože my v Jugoslávii žít chceme.
Mluvte za sebe. Všechny suverénní národy v Bosně a Hercegovině by měly mluvit za sebe.
Žádná skupina to nemá dělat za ně. Zabráníme vám před domácím i zahraničním publikem použít násilí proti srbskému lidu, ústavní násilí, protože po ústavním násilí budou následovat všechny ostatní druhy násilí. Nebudeme mít žádné slovo v situaci, do níž se dostaly Slovinsko a Chorvatsko, protože tohle peklo v Bosně a Hercegovině by bylo tisíckrát horší, nešlo by nijak zastavit. Ještě jednou vás žádám, nevyhrožuji, prosím, abyste vzali vážně výklad politické vůle srbského lidu. Prosím vás, abyste to vzali vážně, protože Bosna a Hercegovina by se neměla vydat po autostrádě pekla, jako to učinily Slovinsko a Chorvatsko. Nemyslete si, že nepřivedete Bosnu a Hercegovinu do pekla a muslimský národ k vyhlazení, protože jestli nastane válka, Muslimové se nebudou schopni bránit. Velké situace vyžadují velká slova.
Jak chcete zabránit tomu, aby se lidé v Bosně a Hercegovině začali zabíjet?“
2 Mladi : to je genocida!
12. května 1992 – projev Ratka Mladiče před bosenskosrbskými poslanci po vyhlášení „šesti strategických cílů“, z nichž prvním byla „separace srbského lidu od ostatních dvou národních komunit“ (= vyhlášení tzv. etnické čistky)
„Takto přece nemůžeme čistit… nemáme žádné síto, kterým bychom proseli všechny tak, aby zůstali jen Srbové, nebo propadli jen Srbové…
to přece nejde. Nevím, jak to chtějí pánové Karadžič a Krajišnik vysvětlit světu. Lidi, vždyť to je genocida.“
3 Karad i : Odst hujte zbo í
13. července 1995 – přepis telefonického hovoru zachyceného chorvatskou rozvědkou. B = velitelství brigády v Bratunaci. D = Deronjič, je civilní komisař pro Srebrenicu, jmenovaný Karadžičem. Hovor dekódoval americký vojenský expert Richard Butler.
Zbožím podle něj srbské vedení nazývalo zajatce, sklady pak detenční místa, stěhovalo se prý proto, aby zajatce nespatřili mezinárodní pozorovatelé. Podle ICTY tento hovor znamenal počátek genocidního „úmyslu“.
: Haló. Jen chvilku. Chce s vámi mluvit službu konající důstojník, pane prezidente.
B: Haló. Mám Deronjiče na lince.
: Deronjiči, mluvte.
D: Haló. Ano, slyším vás.
: Deronjiči, prezident se ptá, kolik tisíc?
D: Asi dva v tuhle chvíli.
: Dva, pane prezidente (je slyšet v pozadí).
D: Ale další přibudou v noci.
(…) D: Slyšíte mě, prezidente?
: Prezident tě neslyší, Deronjiči, tady je prostředník.
D: Mám tu teď okolo dvou tisíc… : Deronjiči, prezident říká: Všechno zboží musí být ve skladech zítra před dvanáctou.
D: Dobře.
: Deronjiči, ne v tamtěch skladech, ale jinde. D: Rozumím.
: Na shledanou.
Typický srbský nacionalista žije v paranoidní představě, že na něj sousedé neustále chystají pogrom. 62 013 bosenských Muslimů bylo vyvražděno během občanské války v Bosně.
Ljiljana si zapalovala jednu cigaretu od druhé a bez ustání vyprávěla, jako by ze sebe potřebovala shodit všechny trable posledních deseti let.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER • heger@mf.cz
