Největší zaměstnavatelská organizace chce být více slyšet
V době, kdy nynější ministr průmyslu Miroslav Grégr zakládal před deseti lety Svaz průmyslu, proklamoval, že se z něj stane silná skupina, která bude hájit hospodářsko–politické zájmy domácího průmyslu. Nyní je na opačné straně barikády a je zřejmě velmi rád, že svaz potřebné síly nedosáhl. S jeho vizemi se totiž mnoho průmyslníků neztotožňuje. Svaz se hodně posunul od svého původního cíle chránit zájmy českých manažerů k organizaci odrážející skutečné zájmy průmyslu, nicméně jeho autorita stále není tam, kde by asi měla být.
V Německu stát přenesl na svazy řadu pravomocí. Například při nedávném podezření z dumpingových dovozů se podklady pro mezinárodní stížnost nezpracovávaly na státních úřadech (jako je tomu v ČR), ale přímo na příslušném svazu.
V západní Evropě mají zaměstnavatelské svazy vůči státním úřadům rovnocennou pozici, protože k tomu mají příslušné legislativní nástroje. Právě účast na přípravě zákonů však domácímu svazu Grégrovo ministerstvo tvrdě odpírá.
Svaz průmyslu bude nyní volit nového prezidenta a s ním řešit otázku, co bude dál. V současné době svaz kritizují i jeho vlastní členové. Kritika přitom paradoxně dopadá na odstupujícího šéfa Štěpána Popoviče. Jenže možná právě on se zasloužil o to, že svaz přežil první zakladatelské vize. Jeho předchůdci na postu prezidenta z něj totiž chtěli mít organizaci, která bude hájit pozice socialistických šéfů státních podniků v nových podmínkách.
Prosazovat tyto představy nebylo zprvu obtížné. Svaz se začal formovat v době, kdy bylo téměř sto procent průmyslu ve státních rukou. Prvním prezidentem svazu byl Miroslav Grégr, ředitel Desty, druhým šéf kopřivnické Tatry Hynek Hanák. Oba přivedli své firmy na buben. Nicméně jeden z nich je ministrem průmyslu.
Když se s postupující privatizací začaly i ve svazu střetávat zájmy manažerů soukromých a státních firem, měla skupina privátní sektor těžkou pozici i vůči vládě. Klausův kabinet je sice pustil k vyjednávání o zaměstnavatelských záležitostech, i v tripartitě si však ponechal úlohu arbitra. O požadavcích svazu se pak vyjadřoval téměř pohrdlivě. Svaz vydal v roce 1997 takzvanou Bílou knihu, ve které upozorňoval na potíže průmyslu, a nepřímo tak předpovídal jeho propad. Tehdy to Václav Klaus komentoval: „To není text lidí, kteří ekonomickou transformaci, její problémy a jejich řešení prožívali na vlastní kůži. A volání po snížení daňové zátěže podniků označil za pokus průmyslníků, jak vytunelovat daňový základ.
Členové svazu nyní volají po větší razanci v prosazování svých požadavků. Upozorňují, že se za deset let vlastnické vztahy totálně obrátily a svaz prostě musí najít sílu, jak se prosadit.
Objevují se i odstředivé tendence a bylo by, zvláště dnes, kdy se formuluje česká průmyslová politika zasazená do evropského kontextu, škoda, kdyby se svaz rozpadl. Pro domácí průmysl jsou užitečné zejména jeho zahraniční kontakty, je členem mezinárodních zaměstnavatelských struktur, a jak se zdá, má tak i ve světě větší vážnost než doma.
Své domácí neúspěchy svaz zdůvodňuje tím, že nemá dostatečné pravomoci. Pokud by to byla skutečně vážná překážka v prosazování jeho zájmů, musí si je umět vybojovat. V logice věci neexistuje ani jeden důvod, proč by se mezi záležitosti zaměstnavatelů a odborů měla míchat vláda. A chybou je i to, že si svaz dosud nedokázal vybojovat účast na přípravě hospodářských zákonů.
Když měl bývalý generální ředitel svazu Břetislav Ošťádal říci, kde svaz neuspěl, vyjmenoval problém úvěrů na trvale se obracející zásoby, daně a nedobytné zahraniční dluhy. Pak se však zamyslel a dodal: „Vůbec nejhorší však je, že se nepodařilo dosáhnout toho, abychom tu nyní měli vzkvétající průmysl.
Právě Ošťádal, který byl jedním z těch, kteří svaz zakládali, se k němu nyní obrátil zády. Dal dohromady představitele menších firem a založil další zaměstnavatelskou organizaci, Asociaci malých a středních podniků, která měla minulý týden ustavující valnou hromadu.
Svaz průmyslu a dopravy se nyní zamýšlí nad svým postavením v českém hospodářství. Začíná transformací pozice prezidenta, který by nadále neměl být neplaceným funkcionářem, ale manažerem pracujícím za mzdu. Rovněž se uvažuje o snížení počtu viceprezidentů – z nynějších sedmi na tři. Na funkci prezidenta kandiduje bývalý šéf ČEZ Petr Karas odvolaný právě Grégrem. Karas určitě nebude vládu šetřit. Tak snad nepůjde jen o organizační změny.
