V 60. letech byl Miloslav Vlk archivářem, v 70. brdským knězem, v 80. se živil mytím výloh a následující dvě desetiletí strávil na arcibiskupském stolci
Na dveřích kostela, do kterého Miloslav Vlk (17. května 1932 – 18. března 2017) za války chodil, visel kříž s nápisem: Chceš i ty být knězem? Bylo mu sice teprve jedenáct, ale chtěl. Přání se mu vyplnilo, ovšem jeho život byl mnohem pestřejší.
V 60. letech byl archivářem, v sedmdesátých brdským knězem, v osmdesátých popadl do rukou kýbl mydlin a živil se mytím výloh, následující dvě desetiletí byl arcibiskupem a nakonec přijal roli prostořekého kardinála na odpočinku vyjadřujícího se prostřednictvím svého – novináři bedlivě sledovaného – blogu Kardinal.cz.
Na začátku 50. let musel místo studií nastoupit do národního podniku Motor Union. Odkroutil si vojnu a teprve pak směl vystudovat archivnictví.
Dnešní personalisté by ho nejspíš charakterizovali slovem „lídr“, protože na Vlkovi bylo vždy pozoruhodné, jak strmě dokázal stoupat vzhůru. Promoval roku 1960 a pár let poté už vedl českobudějovický městský archiv. Zároveň se však přihlásil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a nic nedbal stížností svých podřízených, kteří si na schůzi ROH dali závazek: „My soudruha Vlka oženíme.“
Na kněze byl vysvěcen v červnu 1968 a hned se stal sekretářem biskupa Josefa Hloucha. Jenže normalizátoři brzy Vlka „uklidili“ coby faráře na Šumavu a pak na dalších sedm let do Rožmitálu pod Třemšínem, což na druhé straně vždy považoval za nejlepší období svého života.
Roku 1978 režim přitvrdil a Vlkovi odebral státní souhlas. Příštích deset let strávil Vlk v „podzemí“, kněze mohl dělat jen tajně a oficiálně se živil umýváním výkladů pod křídly pražského podniku Úklid. Obzvláště rád prý leštil vitríny Tuzexu v Lazarské ulici, protože nedaleko odtud – v budově městského soudu – měl tajnou zpovědnici: „Mytí oken jsem vzal proto, abych byl svobodný, nebyl na píchačkách, mohl se pohybovat po ulicích, mít kontakt s lidmi.“
Správná cesta
Souhlas dostal zpět v lednu 1989 a znovu zamířil na Šumavu. Jenže přišel listopad a s ním potřeba obsadit uprázdněné biskupské stolce: „Měl jsem pár dní na rozmyšlenou a věděl jsem, že se tomu nelze vyhnout a že je zapotřebí říci té věci ano.“ Nejdřív se stal českobudějovickým biskupem a pak – v březnu 1991 – arcibiskupem pražským. Bez odkladu bylo třeba obnovit komunisty zdevastovanou církev, poté se (více či méně úspěšně) vypořádat s řadou dalších úkolů – rozplést případy kněží, kteří spolupracovali s StB, vyřešit skandál na pražské teologické fakultě či dotáhnout do konce spor o svatovítskou katedrálu.
Když v roce 2010 arcibiskupský stolec opustil, byl již tři roky hrdým majitelem svérázného blogu Kardinal.cz. Pokračoval v něm dál a vcelku bez okolků psal o církevních restitucích, muslimech v Evropě či o tom, že by si lidé měli lépe vybírat svého prezidenta (odtud Zemanova slova o „radikálním církevním prelátovi“).
Krátce před Vánocemi Vlk oznámil, že trpí tumorem plic. Smrti se nebál a byl na to hrdý. „Diagnózu přijal v klidu, a když mu ji sdělovali páni profesoři, byl to on, kdo je podepíral a ujišťoval, že je na správné cestě, protože už vícekrát se mu zdálo, že odejít,tam‘ je to nejsprávnější řešení,“ informoval blog.
