Patřil k nejvýznamnějším podnikatelům poslední čtvrtiny 19. století. V letech bouřlivého hospodářského rozmachu si vydobyl dominantní postavení v rakousko-uherském ocelářství a získal přezdívku „Král oceli“.
V 70. letech 19. století zakládal rakouský podnikatel Paul Kupelwieser moderní hutní podnik a válcovnu v severočeských Teplicích. Za spolupracovníka si vybral svého vzdáleného příbuzného Karla Wittgensteina, který dosud působil jako kreslič v ocelárně v rakouském Ternitzu. Wittgenstein se brzy vypracoval na vedoucího údržby a posléze celé slévárny. Pro své podnikatelské schopnosti se zanedlouho stal obchodním zástupcem ve Vídni, členem správní rady a roku 1877 i ředitelem celého podniku. Jeho kariéra začala strmě stoupat.
Černá ovce rodiny
Narodil se roku 1847 v Gohlisu u Lipska, kde měl jeho otec hospodářství. Rodina s celkem 11 dětmi se později odstěhovala do Vídně a žila poměrně klidně a spořádaně. Karl byl ovšem výjimkou, měl svou hlavu a vždy si dělal, co chtěl. Už v 11 letech utekl z domova a zpět ho přivedli až četníci. Z gymnázia byl vyloučen a musel odmaturovat na soukromé škole.
Po maturitě koupil z druhé ruky pas, po sestře vzkázal pozdrav rodičům a odejel do Hamburku. V dubnu 1865 se bez peněz vylodil v New Yorku, kde pracoval jako číšník a kormidelník, dával kondice v hudbě a matematice, dělal nočního hlídače, vychovatele i učitele geometrie, přičemž netajil, že byl sotva o dvě lekce dál než jeho žáci. Už po roce však napsal kajícný dopis sestře, která vyprosila u rodičů souhlas s Karlovým návratem. Ten se pak zapsal na vídeňskou techniku a na studia si vydělával jako kreslič. Absolvoval ale jen několik semestrů a odešel do loděnic v Terstu, později k uherské dráze a do ocelárny v Ternitzu.
Náskok díky Thomasovi
Život se mu výrazně změnil až poté, co si ho vyhlédl Paul Kupelwieser. Jako jeho společník a později ředitel teplických válcoven si Karl vedl velmi zdatně a brzy se zařadil k nejúspěšnějším podnikatelům v Čechách. Roku 1874 se oženil s Leopoldinou Kalmusovou, se kterou měl devět dětí. Dokázal se vyrovnat s krizí v hutním průmyslu a svou prozíravost potvrdil roku 1880, kdy zakoupil patentová práva na takzvanou Thomasovu metodu výroby oceli. Získal tím náskok před konkurencí, kterou tvořily Česká montážní a Pražská železářská společnost, jejíž základnou byla Vojtěšská huť v Kladně. Českou montánní brzy ovládl a Pražská železářská mu roku 1886 sama nabídla místo centrálního ředitele. Wittgenstein souhlasil za podmínek, že společnost koupí jeho Teplickou válcovnu a místo ve správní radě zaujmou jeho obchodní přátelé. Obě podmínky byly splněny a úspěšný podnikatel se tak mohl zaměřit na rozvoj toho nejcennějšího, co obchodem získal – kladenských hutí. Zrušil koksovny a začal dovážet mnohem kvalitnější koks z Ostravska, uzavřel mostárnu a soustředil se jen na výrobu válcovaného zboží. Tomu byla podřízena také výstavba dalších provozů.
Manželčina huť
Wittgenstein brzy objevil i jednu mezeru na českém trhu – vůbec se zde nevyráběla kvalitní nástrojová ocel na jemnou mechaniku, stroje, kosy či pilníky. Aby tento nedostatek odstranil, rozhodl se roku 1889 vybudovat v Kladně novou ocelárnu, kterou pojmenoval po své manželce Poldi Hütte – Poldina huť.
Byl to zásadní krok v rozvoji českého železářství a ocelářství. První rok řídil Wittgenstein huť sám, poté ho vystřídali jeho manažeři. Roku 1893 byla pro podnik patentována ochranná známka s profilem ženské hlavy a pěticípou hvězdou, která symbolizovala vývoz do pěti světadílů. Ještě tentýž rok pak výrobky Poldiny hutě získaly nejvyšší ocenění na světové výstavě v Chicagu.
Vzestup podniku s sebou logicky přinášel i rozvoj celé kladenské oblasti. Výrazně zde přibylo obyvatel a z malého zemědělsko- -průmyslového městečka se rázem stalo obří průmyslové centrum.
Stehlík na dortu
V polovině 90. let 19. století byly veškeré Wittgensteinovy plány dovršeny a jejich iniciátor pomýšlel na odchod. Rozhodl se pro něj roku 1898, kdy složil všechny funkce. Cestoval po světě a často pobýval také ve své lovecké chatě na Hochreitu. Trápila ho plicní choroba a jeho stav se zhoršoval. Přehled o politice, financích a podnikání však neztratil a roku 1912 provedl svůj poslední velký finanční manévr. Veškeré akcie kladenských oceláren prodal a peníze převedl na americký Carnegieho ocelářský koncern. Vzhledem k brzkému rozpadu monarchie to byl velice prozřetelný čin.
Roku 1913 Wittgenstein zemřel a hlavním dědicem se stal jeho syn Ludwig. Budoucí slavný filozof se však podnikání nevěnoval a jmění se vzdal ve prospěch sourozenců. Ocelářský koncern se po první světové válce rozdělil na několik částí. Jeho nejvýraznějším pozůstatkem se stala Poldina huť, která fungovala až do roku 1993, kdy výroba oceli musela být pro dluhy zastavena. V následném konkurzu získal podnik Vladimír Stehlík, který chtěl firmu dostat z problémů. Nakonec ji ale přivedl ke krachu a byl navíc obviněn z finančních machinací. Vlastníkem nástupnické Poldi Hütte je dnes německá společnost Scholz-Edelstahl, výše původní produkce ovšem zdaleka nedosahuje.
KARL WITTGENSTEIN (1847–1913)
Narodil se 8. dubna 1847 v německém Gohlisu. S rodinou odešel od Vídně, už v 18 letech se ale vydal do Ameriky, kde vystřídal několik profesí. Po návratu pracoval jako kreslič v ocelárně v rakouském Ternitzu, odkud ho do válcoven v Teplicích povolal Paul Kupelwieser. Karl se stal šéfem údržby, slévárny a nakonec i celé továrny. Díky patentu na Thomasovu metodu výroby oceli zlikvidoval konkurenci a roku 1886 se stal ředitelem Pražské železářské společnosti. O tři roky později založil v Kladně novou ocelárnu, které dal název Poldina huť. Roku 1898 podnikání opustil a odešel na odpočinek. Zemřel 20. ledna 1913.
