Radikalizace migrantů u nás nehrozí. Bohužel ani drsná satira Skupinka ozbrojených a maskovaných Ukrajinců vniká do redakce měsíčníku Sorry a s výkřikem „Pomstíme Bohorodičku“ mačká spouště samopalů. Takovou scénu by jako kreslený vtip dokázali vystihnout snad jen kreslíři z týdeníku Charlie Hebdo. Francouzského magazínu, jehož téměř kompletní redakci minulý týden vystříleli muslimští fanatici. S českou realitou by naše fiktivní teroristické komando nemělo nic společného. Sorry, které svého času proslulo spíše pivně-sexuální než politickou nebo náboženskou satirou, už neexistuje. A neexistují ani ozbrojení cizinci, kteří by se zbraní v ruce vykonávali pomstu za údajnou urážku víry.
Žijeme v opravdu klidné zemi, kde se zmínky o odlišnosti cizích kultur do médií dostanou jen tehdy, když to náhodou nějaký rusky mluvící spoluobčan přežene s konzumací vodky nebo ve školním řádu chybí zmínka o nošení šátku. Vytahovat v souvislosti s Francií téma českých Romů není namístě.
Slovo nepřizpůsobivost, kterým se obvykle opisuje jejich hlučné bydlení a jadrná mluva, souvisí mnohem víc se sociální chudobou než s rasou nebo náboženstvím.
Stejně neexistující je u nás i opravdu drsná satira, kterou magazín Charlie Hebdo proslul. Česká média jsou v otázkách humoru smířlivá. Místo jedovatých karikatur ministrů tu máme Kancelář Blaník, která je tak politicky korektní, že ji na tabletech sjíždějí i poslanci pod sněmovní lavicí a dobře se u toho baví. A kdo si občas přisadí a rýpne, tomu hrozí leda tak verbální atak z Hradu v podobě spílání do žumpy nebo debilů. Selanku ruší možná jen nekonečný kreslený seriál Zelený Raoul. Ten ale dosud dokázal smrtelně urazit leda tak manžele Paroubkovy.
Non, nous ne sommes pas Charlie. My, Karlové, víme své. Síla karikatury hraničící s náboženskou blasfemií a krutost fanatiků ve jménu víry jsou pro nás nebezpečné asi jako tygr za tlustým sklem v zoo. A tak můžeme v klidu udílet hraběcí rady. Chtěli jste multikulti? Tady to máte. Má Evropa potíže s islámem? Prostě ho zakažme.
Vlna solidarity s Francouzi je namístě. Neměli bychom si při ní ale nalhávat, že dobře víme, co máme udělat pro svobodu projevu a liberální hodnoty Západu. Vyburcovat nás dokáže brutální a ohavný čin. Drobné ústrky a podpásovky demokratickému západnímu zřízení nás ale nechávají v klidu. O koncentraci mediální, ekonomické i politické moci se už téměř nepíše, natož aby ji někdo satiricky tepal. A když se prezident jede uklonit Číňanům nebo vulgárně urazí ruské aktivistky znesvěcující pravoslaví (škoda, že si na Miloše Zemana nikdo z magazínu Charlie Hebdo tužku nenabrousil), ozve se jen vysmívaná pražská lumpenkavárna.
Slogan Je suis Charlie je pro Francouze připomínkou útoku, který svou silou a ohlasem upamatovává na americké 11. září. Pro nás by ale měl být také výzvou, abychom se my, čeští Karlové, za všemožné svobody civilizované Evropy brali také v naší malé, uzavřené a etnicky homogenní kotlině, kde nepobíhají žádní vousatí pomatenci s kalašnikovy v rukou. Nabroušenou tužkou a občanskou odvahou se dá bojovat nejen proti nebezpečí, které Česko sotvakdy zažije.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
