Jiří Paroubek je za zenitem
Premiér Jiří Paroubek je za zenitem. Dnes už to není jen dokolečka omílané a notně zprofanované přání ODS, ale trend potvrzovaný průzkumy politických preferencí i samou realitou. Pětiprocentní únorový propad ČSSD mluví jasně.
Lidsky je to vůči Paroubkovi skoro kruté. S jakou nadlidskou dřinou dokázal za pouhých deset měsíců vykřesat z odepisované, polomrtvé a zdivočelé partajní smečky téměř jistého favorita červnových voleb! Už už měl plody triumfu své vůle v kapse. A pak se tři měsíce přede dnem D a pouhý procentní bod za vedoucím modrým závodníkem začal jeho sen „dohnat a předehnat“ hroutit. Paradoxní je, že si za to může pilný předseda vlády sám. Jak se na podzim chvástal, že se při cestě na vrchol nepotřebuje odpichovat od soupeřící ODS, obešel se bez pomoci soka i při zahájení sestupu. Topolánek na to mohl hledět klidně jen se založenýma rukama. Špatně načasovanou, deset měsíců trvající, permanentní, vtíravou kampaní se Paroubek řadě voličů prostě okoukal a zprotivil. Ve snaze dosáhnout co nejvíc v co nejkratší době tlačil na pilu tak mocně, až se vzedmutá vlna jeho úspěchu začala předčasně lámat. Chtělo by se napsat, že současný sociálnědemokratický guru se málo učil od Miloše Zemana a Vladimíra Špidly, kteří trik s na poslední chvíli nastrčenou novou tváří použili už při volbách před čtyřmi lety. Špidla si závoj, vzbuzující u voličů zvědavé očekávání, držel na hlavě do poslední chvíle, kdežto Paroubka už měli příležitost prokouknout i babičky z Horní Dolní. Na druhé straně je fakt, že v roce 2001, kdy Špidla přebíral část otěží, nepotřebovala ČSSD tak rabijátského záchranáře jako po loňském pádu Grosse.
Minulý týden ukázal, že oněch pět ztracených sociálnědemokratických procent přízně uteklo k Zeleným. Bursíkovcům tak jako jediné vítězné spermii, vylétnuvší z hejna outsiderů, bude zřejmě dána šance oplodnit českou politiku účastí ve sněmovně. To ovšem naprosto překopává dosavadní volební prognózy. Že Zelení budou hned napoprvé moci vstoupit do vládní koalice a okusit závrať moci, je dost pravděpodobné. Odčerpávají totiž sílu dosud favorizovanému tandemu sociálních demokratů a komunistů, a proto se právě ekopartaj stane zřejmě jazýčkem na vahách, schopným dopomoci ke kormidlu jak zmíněné levici, tak Topolánkovi s Kalouskem. Méně jasné už je, s kým by se nakonec Zelení skutečně dohodli. Nadbíhat už jim začali všichni. Že by však strana, která díky zkušenému Martinu Bursíkovi v čele a rozumnému programu „Kvalita života“ konečně složila politickou maturitu, chtěla kooperovat například s komunisty? A jak se asi může jejím převážně mladším příznivcům zamlouvat vyhlídka na spolupráci s buldozerem Paroubkem, který loni nechal brutálně potlačit technoparty na Tachovsku?
Více než dosud proto budou Paroubkovy mocenské ambice závislé na schopnosti hledat spojence. Jenže premiérovi spíš začíná ujíždět pevná půda pod nohama. A taky nervy. Jaký jiný důvod mohlo mít třeba premiérovo nesmyslné kočkování s Václavem Klausem o to, zda se smlouvy při návštěvě ruského prezidenta Putina měly podepisovat na Hradě nebo ve Strakovce (viz dopis na str. 9)? Rozumný český politik přece ví, že v zemi se silně zakořeněnou úctou k prezidentským tatíčkům na Hradčanech je takové klukovské střílení z praku po hlavě státu namísto seriózních debat kontraproduktivní. Tím, že se Paroubkovy schopnosti oslovit normálním způsobem nové voliče dotkly stropu, asi přicházejí na řadu způsoby méně civilizované. Konflikty. Dehonestace. Mimochodem, silná slova metá předseda vlády rád třeba po Krejčířovi, jehož snahu zfalšovat směnku na šedesát milionů pro Stanislava Grosse policie monitoruje i analyzuje evidentně mnohem intenzivněji než jiné kauzy. Potřebu hasit požáry naznačují i další jevy kolem premiéra: Nezvyklé angažmá soudce Vyvadila v problému Setuzy a Tomáše Pitra nebo náhlý odchod kdysi mocného poslance Josefa Hojdara ze sněmovny kvůli „zdravotním důvodům“ (ačkoli plná komunální zasedačka prý jeho dutinám vadit nebude) jsou další jevy, svědčící o tom, že se kolem premiéra hasí požáry.
Lídři sociální demokracie nenacházejí společnou řeč s lékaři, s lékárníky, s pacienty, s podnikateli, s památkáři. Umělci píší petice. Podléhání Paroubkově rozpínavosti začal svým soudruhům v KSČM vyčítat už i komunistický expředseda Miroslav Grebeníček. Dokud šly preference nahoru, byla premiérova záliba ve sledování průzkumů veřejného mínění pověstná. Teď už se asi procenty chlubit nebude.
