Přes odpor Íránu se očekává stabilizace trhu
Ropný kartel OPEC, který dodává 40 procent ropy na světové trhy, nepřijde o zisky a vyspělé ekonomiky, zejména USA, nečeká zpomalení hospodářského růstu. Cena ropy by se měla pohybovat od 20 do 25 dolarů, odstupující prezident kartelu Rilwanu Lukman by ji rád viděl na 24 dolarech za barel (jeden barel je 159 litrů). Podle Alana Greenspana, šéfa amerického Fedu, toto rozpětí již nepředstavuje inflační nebezpečí. Přesto USA, kde již hrozilo, že cena za galon benzinu přeskočí magickou dvoudolarovou hranici, očekávaly zvýšení těžby o tři miliony barelů denně. Nicméně ceny pohonných hmot v České republice se snižovat zřejmě nebudou. Takto se dá shrnout výsledek dramatického zasedání Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), které se konalo minulý týden ve Vídni. Odborníci se shodují v tom, že zasedání určí dlouhodobý trend na trhu. Společné komuniké devíti členských zemí, které OPEC vydala bez souhlasu Íránu a Iráku, umožňuje od 1. dubna dodat na světový trh o 1,45 milionu barelů denně více. Jde téměř o stejné množství, o které OPEC právě před rokem svou těžbu snížila, a nastartovala tak růst cen ropy z deseti na nedávných více než třicet dolarů za barel. Zvýšení denní těžby o 150 tisíc barelů hned ohlásilo i Mexiko, které sice členem OPEC není, ale ropnou politiku s kartelem úzce koordinuje. Červený telefon. Aby se OPEC vyhnula cenovým výkyvům, vznikl nový regulační plán. „Teď mám tu moc posílat instrukce do každé členské země, aby snížila či zvýšila těžbu. A mohu to udělat velmi rychle, řekl novinářům ropný ministr Venezuely Ali Rodriguez, který byl zvolen novým prezidentem kartelu. „Zvednu telefon a nařídím jim to, dodal s tím, že samozřejmě neplánuje veřejné ohlášení těchto rozhodnutí. „Jestliže se ceny sníží pod hranici 22 dolarů za barel, budeme automaticky krátit produkci o 500 tisíc barelů denně, pokud ceny vzrostou nad 28 dolarů, zvýšíme těžbu o stejný počet barelů, prohlásil alžírský ministr energetiky Šakíb Chalíl. Otázkou je, zda Rodrigueze budou ostatní poslouchat, protože právě nekoordinovanost a nedostatek disciplíny některých zemí způsobily, že se ještě před rokem a půl barel ropy prodával za deset dolarů. Až čas ukáže, jestli tento mechanismus bude fungovat. Další setkání členských zemí OPEC se bude konat 21. června rovněž ve Vídni. Konference nakonec vyústila ve velkou bitvu saúdského ministra ropy Aliho Naimiho s íránským protějškem Bijanem Namdarem Zangenehem. Vlajkonošem zájmů USA, jako největšího dovozce ropy, byl právě Naimi, který v zásadě vyjednával za šest členů kartelu ve prospěch zvýšení těžby, pět členských zemí – Írán (druhý největší producent OPEC), Irák (jehož vývoz určuje OSN), Alžírsko, Indonésie a Libye – byly pro mírnější postup. Americké svaly. Měření sil mezi USA a OPEC otrávilo ovzduší zasedání možná až příliš. Teherán, který svůj vztah s USA snad zhoršit už ani nemůže, se snažil přesvědčit členy kartelu, aby nepodlehli americkému politickému tlaku, který byl enormní v posledních týdnech nejen kvůli aktivitě ministra energetiky USA Billa Richardsona, ale i samotného Billa Clintona. Íránská delegace, která neustále opakovala, že s růstem těžby nesouhlasí, po dlouhém nočním jednání minulé úterý nakonec odešla ze sálu a už se nevrátila. Ministr Zangeneh se totiž obával snížení cen, což by mohlo ohrozit křehkou ekonomiku země stojící před reformami. Nicméně současná cena ropy je mnohem vyšší než 14,8 dolaru, se kterými počítá státní rozpočet Íránu na letošní rok. Takže Zangeneha doma očekávají oslavy. Saúdský ministr Naimi se v průběhu více než šestihodinového jednání snažil pomocí grafů a tabulek přesvědčit Zangeneha, ale i představitele Lybie, Iráku a Indonésie, že jeho návrh je správný. „Grafy a tabulky byly barevné, ale bohužel na Zangeneha magicky nepůsobily, řekl Naimi v rozhovoru pro The Wall Street Journal. „Ukázalo se, že dokonce mezi bratry se mohou vyskytnout rozdílné názory, dodal. Radost trochu zakalená. Na trhu by ve druhém čtvrtletí mohlo být k dispozici podle odhadu Mezinárodní agentury pro energii (IEA) asi 75 milionů barelů ropy denně včetně suroviny, kterou navíc (asi milion barelů denně) dodají země, které nejsou členy OPEC (Norsko, Mexiko a Omán). Kvůli vylepšení svých příjmů hodlá přihodit na trh také nějaký barel Rusko. Celosvětová poptávka ovšem dnes dosahuje téměř 78 milionů barelů denně. Je tedy podle mínění odborníků předčasné se radovat. V souvislosti s vývojem ziskovosti ruských olejářů v rozhovoru pro týdeník EURO bývalý generální ředitel Unipetrolu Miroslav Téra poznamenal, že teď se ukázalo, jaká byla škoda zrušit ruské projekty tohoto státem ovládaného holdingu. „Unipetrol by dnes vlastnil dvě ropná pole s roční těžbou dva miliony tun (tuna = sedm barelů – pozn. red.) ropy a investice by se vrátila během krátké doby, řekl. Světové ceny ropy sice ihned po zprávě z Vídně o snížení produkce klesly pod 25 dolarů za barel, ale úplnou spokojenost spotřebitelů kalí fakt, že na světový trh nepřiteče tolik ropy, kolik by bylo k výraznějšímu snížení ceny pod 25 dolarů za barel potřeba. Analytici původně hovořily o nezbytnosti navýšit dodávky minimálně o dva miliony barelů denně. Přesto se mnozí domnívají, že rozhodnutí kartelu povede k poklesu cen. Vede je k tomu skutečnost, že některé členské země v poslední době těží více, než jim dovolovala kvóta, takže celkové zvýšení produkce by ve skutečnosti mohlo činit dva miliony barelů denně. Avšak ani toto množství nebude podle některých analytiků (vzhledem k nutnosti rafinerií doplnit vyčerpané zásoby) stačit, a tak pokles cen prý nebude tak razantní, jak se čekalo. Mnozí vidí letošní cenu v průměru kolem 27 dolarů za barel. Podle Mezinárodní agentury pro energii ke stlačení cen ropy na úroveň přijatelnou pro spotřebitele, to je mezi 20 a 25 dolary za barel, by bylo třeba její denní dodávky na trh zvýšit minimálně o 2,3 milionu barelů denně. Toto množství si vyžádá jen obnova skladových zásob ve světě. Vývoj a příčiny dramatu. Pohyb cen ropy za posledních dvanáct měsíců byl neuvěřitelný. Někteří odborníci situaci z letošního začátku roku dokonce pojmenovali ropným šokem, i když nebyl podle nich tak silný jako ty, které svět už zažil. Při posledním– během války v Perském zálivu (1990–1991) ceny ropy totiž vzrostly až nad 40 USD za barel. Tentokrát za jediný rok (do letošního března) vyšplhala cena ropy Brent z deseti dolarů na více než trojnásobek – na 32,2 USD za barel. Ropná solidarita. K této nejnovější cenové spirále přispěly země OPEC tím, že loni v březnu začaly naprosto striktně dodržovat těžební kvóty (poprvé v historii) a denně daly na trh o 1,7 milionu barelů ropy méně. K jejich úsilí pomocí nižší produkce stimulovat ceny se navíc připojilo i Rusko, Norsko a Mexiko, které sice nejsou členy kartelu, avšak jsou s ním solidární, takže denní těžba ropy ve světě klesla o více než čtyři miliony barelů denně. Tak výrazné omezení produkce si vynutil předchozí drastický pokles cen ropy ze začátku roku 1999. Další příčinou postupného růstu cen byl fakt, že náhlý pokles těžby přišel v okamžiku, kdy začala světová poptávka po ropě narůstat. Bylo to loni v polovině roku, když Asie měla už nejhorší hospodářskou krizi za sebou, Evropa jevila známky ekonomického oživení a ve Spojených státech ekonomika pokračovala v růstu. Skladové zásoby této energetické suroviny se začaly rychle tenčit až se koncem loňského roku dostaly na nejnižší úroveň od osmdesátých let. Na přelomu loňského a letošního roku už na trhu podle odhadu odborníků chyběly dva miliony barelů ropy denně. Greenspan jako Volcker. K rozhodnutí OPEC zvýšit těžbu přispěl zvýšený tlak USA a nakonec i EU. Západ se začal obávat nedostatku ropy, výrazného zdražení ropných produktů a nebezpečí dopadu vysokých cen ropy do cen spotřebního zboží. Zvýšená cena ropy se promítala do inflace a začala ohrožovat světovou hospodářskou stabilitu. Předposlední únorový den Alan Greenspan rozhodl zvednout úrokové sazby, přestože americká ekonomika nevykazovala inflační znaky. Ceny ropy, růst hospodářství a monetární politika totiž úzce souvisejí. Zářným důkazem toho je krok někdejšího šéfa amerického Fedu Paula Volckera, který v letech 1980 a 1981 s výrazným zvýšením úrokových sazeb nepřímo snížil ceny ropy a zlomil moc kartelu. OPEC najednou zjistil, že jeho moc při vytváření ceny ropy je limitovaná, protože vysoké ceny přinášejí zvýšení úrokových sazeb, snížení výkonnosti světové ekonomiky a následný pokles poptávky po ropě. Západní vlády dávno před konferencí OPEC naznačily, že uvažují o odvetných opatřeních proti této organizaci, aby ji přinutily ke změně cenové strategie. Brusel před časem naznačil, že případně omezí hospodářskou pomoc arabským zemím. Avšak nejtvrději reagovaly Spojené státy, které patří k největším spotřebitelům ropy na světě. Náhlý nedostatek ropy na domácím trhu, pokles jejích zásob a dvojnásobné zdražení benzinu se v USA stalo dokonce záležitostí předvolební kampaně, když si kandidáti na prezidenta vyčítali, kdo z nich se více o problém zajímá a kdo pro jeho řešení chce něco udělat. Americký ministr energetiky Bill Richardson před zasedáním OPEC ve Vídni absolvoval diplomatická jednání v zemích Perského zálivu, v Mexiku a v dalších zemích a pokusil se přesvědčit představitele ropného průmyslu o nutnosti zvýšit produkci a export. Ovšem mnozí analytici naznačují, že jeho jednání v arabských zemích byla prakticky kontraproduktivní a dlouhodobě mohou oslabit vliv Spojených států v tomto regionu. Loutky USA. Možná že by země OPEC zvýšily těžbu více než o 1,45 milionu barelů, kdyby Richardsonova jednání před konferencí byla diskrétnější. Arabové totiž neradi vypadají před světem jako ti, kteří „tancují, jak Američané pískají . Totéž platí o Mexičanech. Jistě nebylo pro mexického ropného ministra Luize Telleze příjemné dívat se na kreslené vtipy v novinách, které jej popisovaly jako loutku USA v době, kdy v zemi vyjednával americký ministr energetiky Richardson o zvýšení těžby. K nedostatku ropy v USA se několikrát vyslovil také prezident Clinton, který mimo jiné naznačil, že v krajním případě vláda uvolní určité množství ropy pro domácí trh ze strategických zásob. Aktivní byl i Kongres. Koncem března přijal zákon jasně namířený proti kartelu, neboť posiluje pravomoc prezidenta omezit prodej zbraní těm zemím, které se podílejí na dohodách ropného kartelu, a dává mu pravomoc zastavit jim případně hospodářskou pomoc. Podle agentury Reuters považují odborníci zákon za určitou korekci dosavadní energetické politiky USA. Je však třeba poznamenat, že v televizním vysílání stanice CNN zazněl i názor, že Američané na tom zas nejsou tak hrozně, jsou prý jen poněkud rozmazlení. Podíl výdajů na benzin na celkových výdajích průměrné americké rodiny je prý dnes menší než před deseti lety. Ve Vídni se strašilo Jakartou. Jednání OPEC ve Vídni nebylo jednoduché, i když už před konferencí byly členské země ve své většině připraveny produkci zvýšit. Potíže dělal zejména Írán. Jeho ministr ropného průmyslu Zanaganeh na začátku zasedání vyzval ostatní členy kartelu k opatrnosti a vyjádřil velké obavy z možného krachu cen. Měl na paměti špatné rozhodnutí OPEC před třemi lety, kdy v Jakartě rozhodla zvýšit neuváženě těžební kvóty a hned nato nastala nepředvídaná situace – pokles poptávky asijských zemí. Ty pod vlivem finanční krize snížily poptávku a na trhu se objevil přebytek ropy a následně pokles jejích cen.
Ještě občas vycení zuby I když závislost světové ekonomiky na nejvýznamnější energetické surovině je už mnohem menší než v dobách známých ropných šoků, země vyvážející ropu sdružené v OPEC ještě zdaleka neztratily moc a ukazuje se, že kartel není tak zcela bezzubý. OPEC je prakticky posledním z bývalých významných producentských sdružení působících v sedmdesátých a osmdesátých letech na světovém trhu, jako například kartely producentů cínu, mědi, cukru, kávy a dalších surovin. OPEC má na rozdíl od nich ještě určitou možnost do vývoje cen „své suroviny promlouvat. Přišla sice také o část vlivu na trhu díky úsporným energetickým opatřením průmyslově vyspělých zemí (po dvou ropných šocích), nicméně její síla je v tom, že kontroluje prakticky 40 procent světové těžby ropy a disponuje 78 procenty světových geologických zásob této suroviny. Kartel vznikl v září roku 1960. Jeho úkolem a cílem bylo koordinovat těžbu ropy členských zemí a zajistit správnou cenu této suroviny. V minulosti dokonce kartel vyhlašoval takzvanou oficiální cenu OPEC, která ale po čase ztratila smysl, neboť cenu vytvářel zejména trh. Pokud v minulosti ropný kartel zasahoval, tak to bylo spíše než kvůli proklamované stabilitě trhu kvůli ceně, která měla producentským zemím zajistit „správné příjmy“. Jen výjimečně jednala ve prospěch spotřebitelů. Poslední rozhodnutí z Vídně lze považovat za takový krok. Členy OPEC jsou Saúdská Arábie, Írán, Kuvajt, Irák, Katar, Indonésie, Libye, Spojené arabské emiráty, Alžírsko, Nigérie a Venezuela. Sídlem kartelu je Vídeň.
