Doby, kdy si producenti nejrůznějších průmyslových surovin mohli dupnout, jsou nenávratně pryč. Mezinárodní organizace, které zastřešovaly producenty a pomáhaly jim udržet ceny surovin na dostatečné výši, ztratily svůj vliv, nebo dokonce zanikly.
Měly charakter producentského kartelu, kterým je dodnes Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Svou organizaci měli kdysi producenti cínu, mědi, přírodního kaučuku nebo kávy, kakaa a cukru. Tyto kartely se - poněkud socialisticky - snažily pomoci producentům (většinou z rozvojových zemí) udržet ceny za každou cenu na vyšší úrovni. Obhospodařovaly takzvané nárazníkové zásoby příslušných surovin a správce zásob měl právo na trhu intervenovat (nejmarkantnější to bylo právě u kovů). V podstatě měl právo zasahovat na trhu nákupem příslušné komodity do zásob, když bylo potřeba cenu podpořit. K tomu bylo stanoveno takzvané intervenční cenové rozmezí, při kterém měl dovoleno zasahovat. A tak čas běžel a producenti byli v klidu, zatímco spotřebitelé moc spokojeni nebyli.
Nakonec ale liberalizace světového obchodu našla své místo i na trhu komodit a výše zmíněné organizace začaly koncem osmdesátých let ztrácet svůj vliv. Na trhu se zabydlely normální tržní vztahy, začal fungovat zákon nabídky a poptávky a svět si zvykl na cenové výkyvy. Zrušení umělé regulace trhu rozhodně prospělo spotřebitelům.
Na druhé straně je však třeba říci, že není zcela jasné na jak dlouho. Přílišné zlevnění komodit, z velké části způsobené právě osvobozením od regulace, zase vede - jak je vidět - ke vzniku megaproducentů usilujících fúzemi o úspory nákladů. A tak není vyloučeno, že místo bývalých kartelů začnou ceny zase diktovat gigantické společnosti vzniklé fúzemi. Doufejme jen, že tomu zabrání protimonopolní úřady.
