Katastrofální důsledky pro republiku

Podle manažerů by na tom bylo české obuvnictví lépe, kdyby nebyla firma Baťa zkonfiskována

Myslíte si, že by situace českého obuvnictví byla lepší, pokud by po druhé světové válce nebyla firma Baťa zkonfiskována?

• Ano 54,3 %

• Ne 20,2 %

• Nevím 25,5 %

Pražský městský soud zrušil na konci června rozsudek mimořádného Národního soudu z 2. května roku 1947, podle něhož byl Jan Antonín Baťa v nepřítomnosti odsouzen za to, že se za druhé světové války veřejně nepřihlásil k československému zahraničnímu odboji. To ovšem ani v té době nebyl trestný čin. Verdikt však zněl: patnáct let žaláře, ztráta občanských práv a konfiskace majetku bez náhrady. O obnovu soudu, který by měl očistit jméno Jana Antonína Bati, požádal oficiálně jeho synovec Tomáš Baťa z Toronta. Po zrušení rozsudku Národního soudu Tomáš Baťa nevyloučil, že rodina bude usilovat i o navrácení zkonfiskovaného majetku v Česku. Od roku 1932, kdy Jan Antonín Baťa řídil obuvnické impérium, firma vzkvétala a je otázkou, zda by tento rozkvět pokračoval, i kdyby jeho majetek nebyl v roce 1947 zkonfiskován. O její další prosperitě je však přesvědčeno 54,3 procenta manažerů. Silné výhrady k otázce se však ozývají v odpovědi: „Nezlobte se, ale takhle to přece nejde. Stejná otázka je: Myslíte si, že by situace českého hospodářství byla lepší, kdyby neproběhl únorový komunistický puč?“ Podobně se vyjádřil respondent: „Upřímně řečeno: nerozumím otázce. A co by se s ní tedy za komunismu mělo stát?“
Bezradnost je znát i v této odpovědi: „Obuvnictví by asi zůstalo stejné, ale právní vědomí a ochrana vlastnického práva by na to byly lépe. Otázkou spíše je, co by s firmou udělalo následujících 40 let. Takže nevím.“ A nejistota se projevuje i u následujícího manažera: „Nevím, ale spíše si myslím, že ne. Na rozdíl od Itálie a její ruční kusové výroby vysoce kvalitní obuvi bylo obuvnictví v Čechách vždy zaměřeno spíše na masovější produkci v nižší cenové hladině, to znamená na segment nejvíce zasažený asijskou konkurencí. Možná by proto ústup obuvnictví nebyl tak rychlý, ale masová produkce by postižena byla.“
Jeden respondent si je pak svým záporným hodnocením zcela jistý: „Ne. Český obuvnický průmysl ničí absolutní rezignace na kvalitu obuvi ze strany spotřebitelů a současně nadbytek nabídky z Asie. S Baťou to nemá nic společného.“
Rozbor českého obuvnictví po roce 1990 pak podává manažer: „Situace českého obuvnictví se začala zhoršovat po roce 1990 zejména vinou zcela nebo částečně nezdaněných dovozů extrémně levné a nekvalitní obuvi především z Číny. Vzhledem k velmi omezené koupěschopnosti českého obyvatelstva v té době došlo k tomu, že těmito nekalými obchodními praktikami se významně snížil prodej zavedených výrobců a současně byly ztraceny ruské trhy. Česká ekonomika se sice stala ve střední a východní Evropě tou nejotevřenější, ostatní země však svoje trhy zboží z ČR neotevřely. Na konkurenci na volném trhu nebyly naše firmy vůbec připravené a navíc byly finančně silně podkapitalizované. Dle mého názoru celkově tragickou situaci v českém obuvnickém i textilním průmyslu způsobilo v devadesátých letech naprosto chybné a slepé uplatňování naivních ekonomických teorií jako ,neviditelná ruka trhu‘ a další ,experimenty‘. Kořeny mnoha našich současných problémů je třeba hledat v chybných rozhodnutích právě v té době. Po bitvě je každý generálem, proto neberte mé předchozí řádky jako lacinou kritiku uplynulého období. Snažím se spíše bez jakýchkoli příkras pojmenovat věci pravými jmény, což se ovšem v české kotlině zrovna moc nenosí.“
Rezolutní a kladná je pak tato odpověď: „Zcela určitě, a to nejen obuvnictví.“ Stejný názor má i následující respondent: „Jednoznačně ano, a týká se to i ostatních konfiskací!“
A tento manažer Jana Baťu adoruje: „Poprosil bych, abyste v časopise tématu Jan Baťa věnovali velký prostor. Zaslouží si to. Jsem přesvědčen, že i předválečné chování československé politické reprezentace vůči Janu Baťovi bylo pro naši zemi škodlivé a že její ignorování jeho postojů mělo pro republiku katastrofální důsledky. Nad chováním exilové londýnské vlády vůči Janu Baťovi (držel ji při životě a bez něho by zahynula) se zvedá žaludek. Od války do února 1948 zacházela vláda s Janem Baťou trestuhodně a stálo by za to vyjmenovat největší darebáky takového likvidačního postoje vůči tomuto podnikateli a vlastenci, nevyjímaje ,miláčky‘ tohoto národa - i ty, kteří se dle zákona ,zasloužili o stát‘. Situace po únoru 1948 navíc na všechnu tu špínu jen navázala. Jan Baťa je hrdinou naší země.“

Odpovídalo 94 manažerů