Málokdo má svůj život tolik spjatý se sněhem a sportem jako olympijská vítězka a běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová. Právě na sněhu zažila své největší úspěchy a má s ním spojené i největší pády. To když se z miláčka národa proměnila ve veřejného nepřítele číslo jedna. Co by prezidentka organizačního výboru Mistrovství světa v klasickém lyžování Liberec 2009.
Foto: Jakub Stadler
Jak se zpětně díváte na tu zkušenost spojit své jméno s mistrovstvím světa v Liberci, stát se jeho tváří a dostat se do byznysu, který se okolo sportu točí?
Pro mě to byla neocenitelná zkušenost, i když velice tvrdá. Nikde jinde bych podobné zkušenosti nezískala. Ale neznamená to, že kdybyste mi řekli, že si to mám prožít všechno znova, že bych do toho s radostí šla. To určitě ne. Byla to etapa života, která na mě zanechala po všech stránkách docela velké stopy.
Jak jste spokojená s tím, jak šampionát nakonec dopadl po ekonomické stránce?
Jsem pořád přesvědčená, že tým, který jsem vedla, udělal dobrý kus práce a že jsme udělali dobré mistrovství světa. Bohužel neskončilo ekonomicky tak, jak jsme všichni chtěli. Chyby se však odehrály dřív, než jsem nastoupila. Celé financování bylo špatně připravené. Moje působení mělo už jen malý vliv na výši schodku, který po mistrovství zůstal.
Výše dluhu je zhruba 112 milionů korun. Stát avizoval, že se na jeho uhrazení nebude podílet, na druhou stranu o možnostech uhrazení části dluhu jednalo v posledních dnech i město Liberec. Cítíte naději, že k vyrovnání nakonec dojde?
Jsem moc ráda, že se pan primátor Korytář k celé věci staví takto. Ono jde také o to, že největší dluh 25 milionů má mistrovství
u libereckého Dopravního podniku. Dalších 10 milionů dluží šampionát Technické univerzitě. Přitom investice do infrastruktury města i do univerzity mnohonásobně převýšily tyto částky. A tyto investice v regionu zůstanou a dál slouží. Podobně velké stavební firmy, které vydělaly na šampionátu mnohem víc, než se jim nyní dluží. Kdyby tyto věřitelé dobrovolně snížili své pohledávky, můžeme se dostat s dluhem na částku kolem 50 milionů a ta už bude zase o něco schůdnější než hrozivých 100 milionů. Daleko víc než dluhy městu nebo velkým firmám mi vadí dluhy u drobných živnostníků ve výši několika desítek nebo stovek tisíc korun.
Je to pro naši zem typické, že prestižní, vrcholné sportovní podniky se tu hodnotí jako zbytečné, předražené, naddimenzované?
Když se podíváte na velké světové akce v zahraničí, tak jich pramálo skončí s nulou nebo se ziskem. Ať jsou to olympijské hry nebo šampionáty. Takové podniky se nepořádají kvůli zisku z akce samotné, ale kvůli propagaci dané země. Další přidanou hodnotou pak je vybudování infrastruktury, která by bez velké akce nikdy nevznikla. Česká republika je spíše výjimkou v pohledu médií na prestižní podniky. Třeba v Oslu, kde organizují mistrovství za pár dní, pořadatelé překročili investiční náklady zhruba dvaapůlkrát. Mediální diskuze trvala prý maximálně týden. Norsko je ale lyžařský národ, řekli si, že šampionát chtějí ať to stojí co to stojí.
Pokud by lidé měli pocit, že všechny peníze byly investovány hospodárně, možná by proti vyšším nákladům neměli takové výtky.
Znovu říkám, nemůžu komentovat, zda všechny investiční peníze byly využity hospodárně. U toho jsem prostě nebyla. Organizační výbor mohl udělat levnější doprovodný program nebo ho nemusel dělat vůbec, ale neznamená to, že se na tom někdo nekale přiživil. Já si spíš myslím, že kolem mistrovství světa v Liberci se strhla neuvěřitelná mediální kampaň. Takže i lidé, kteří o tom nic nevěděli, byli informováni tak velkým množstvím negativních informací, že to u nich muselo vyvolat špatný dojem.
Organizační tým tak neudělal žádné chyby?
Neumannová a její lidé jsou podepsaní pod tím, že se utratily peníze za kulturní a doprovodný program. Za to ostatní ovšem zodpovědnost nenesu a nikdo z mých blízkých se na úkor mistrovství neobohatil. Právě naopak. Strávili jsme tam mnoho dní a bezesných nocí. Dva roky jsem vstávala ráno v šest a vracela se večer v sedm. Svoji dceru jsem skoro neviděla. Udělal se tam i kus dobré práce, která minimálně po té sportovně organizační stránce je všude na světě vnímána jako špičková akce.
Na vině je tedy podle vás město Liberec?
Spíše bych řekla, že na samém začátku to někdo špatně spočítal. Původně se přece počítalo se zhruba 600 miliony na investice a s tím, že organizace nebude stát nic. Nakonec mistrovství stálo 2,5 miliardy korun včetně peněz ze zahraničí. Hned na začátku celého projektu se také nestanovila jasná hranice mezi tím, co je odpovědnost města a za co zodpovídá organizační výbor. Třeba v Oslu má město na starosti investice a výbor pak pouze organizaci. My jsme se pak dostali do situace, kdy organizační výbor stavěl tribuny a montované schody na Ještědu, aby se na sportoviště vůbec dostali diváci. Mí předchůdci i lidé, kteří měli na starosti investice, nedomysleli ani otázku rozvedení IT technologií po areálu, tak aby spolu mohla komunikovat věž rozhodčích a budova na dopadu můstku na Ještědu. Dalším absurdním příkladem byla stavba plotu kolem areálu Vesec. Nakonec ho stavěl organizační výbor, i když logicky to mělo patřit do investic a ne k nám. Byly to další miliony, se kterými jsme v rozpočtu vůbec nekalkulovali.
Stál u špatného odhadu bývalý šéf organizačního výboru Roman Kumpošt?
Neměla jsem šanci s ním o tom mluvit, takže to takto říct nemůžu. Jestli od začátku věděli, že to za takové peníze udělat nejde, a existovaly politické dohody, že se na to peníze seženou později? Nevím. Jen chci říct, že na mistrovství světa v Liberci nebyla drahá organizační část, za kterou jsem měla v určitém časovém období odpovědnost. Ta je všude na světě plus minus podobná. Drahá byla právě ta investiční. Jeden areál se stavěl úplně nový a druhý se kompletně rekonstruoval. To není ve světě obvyklé. Proto celkové náklady vyskočily tak astronomicky vysoko.
Byly tyto investice směrovány správně? Vždyť například Vesec se rozhodně nestal oblíbeným sportovištěm široké veřejnosti.
Rozhodnutí, že závody budou ve Vesci, padlo ještě v době, kdy jsem aktivně závodila. Za sebe můžu říct, že to nepovažuji za nejlepší volbu. Vždyť leží níž než hora Říp, ale volbu areálu jsem já při nástupu neřešila. Mým úkolem bylo pouze zorganizovat sportovní závody. Samozřejmě že bych takový areál raději viděla třeba v Harrachově, kde se konají tradičně i jiné závody, třeba mistrovství republiky.
Zima a sníh, to pro vás není jen zkušenost s mistrovstvím světa, ale i vlastní podnikání. Kdy vás napadlo začít provozovat penzion na horách?
Já si skoro nemyslím, že na horách podnikám. Mám hory ráda, jezdím tam na chalupu odpočívat. To, že její součástí je i velký penzion, který je v tuto chvíli pronajatý, je jiná věc. Postavit něco takového mě napadlo už v době, kdy jsem na Šumavě začala trénovat a tuhle část země jsem si hodně oblíbila. Říkala jsem si, že by bylo hezké mít tu jednou chaloupku s třemi pokojíky na pronájem. Nakonec se z toho stala velká chalupa s velkými pěti apartmány k pronájmu. Bylo mi tehdy asi pětadvacet a začala jsem přemýšlet, kam investovat peníze, které jsem postupně vyhrávala závoděním.
Jaké byly začátky? S čím jste se potýkala a co vás překvapilo?
I teď platí, že byznys ve smyslu penzionu na horách není úplně to, co by mě lákalo a co bych chtěla naplno dělat. Chtěla jsem si Šumavu uchovat především jako místo, kam jezdím na dovolenou nebo na víkendy, než místo, kam jezdím za byznysem. Podnikání na horách naráží podle mých zkušeností na lidské zdroje. To, co umíte velmi jednoduše zařídit v Praze, je na horách problém, protože tam chybí potřební řemeslníci nebo kvalifikovaní lidé.
Jak se změnily nároky lidí na pobyt na horách?
Změnily se velmi výrazně. A pokud chceme být konkurenceschopní, měli bychom udělat něco s kvalitou služeb. Lidé v zahraničí jsou zvyklí na výrazně vyšší standard. Zatímco s výškou hor nic neuděláme, s kvalitou služeb pohnout můžeme.
Čím tedy můžeme konkurovat třeba Alpám?
Blízkostí našich hor, tím, že u nás není jazyková bariéra, ale také cenově bychom měli být někde úplně jinde, aby to českého turistu drželo v Čechách.
V zahraničí jsou ale právě ceny často nižší…
Mám dobré vztahy s oblastí Val di Fiemme a tam naprosto perfektně funguje spojení mezi provozovateli lanovek a hoteliéry. Společně reagují na to, jaká je sezona. U nás je něco podobného zatím velmi složité a domluva mezi vlekaři a hoteliéry většinou nefunguje. Takže když jsou levné permanentky na vleky, jsou drahé hotely, a naopak…
Změnila krize chování lidí i v případě rekreace a dovolených?
Určitě. Zaregistrovala jsem méně lidí o Vánocích. Lidé jezdí častěji na kratší pobyty, na prodloužené víkendy. Možná to vidím i sama na sobě. I já jedu raději ve čtvrtek po práci a v neděli se vracím. Naopak lépe jsou na tom půjčovny, lidé přestávají investovat do vlastního vybavení a raději si na pár dní kvalitní výbavu půjčí.
Kateřina Neumannová (38)
Olympijská vítězka a mistryně světa v běhu na lyžích a bikerka. Sportu se věnovala profesionálně od roku 1991, mezi nejcennější sportovní ocenění patří bronz a stříbro z OH v Naganu v roce 1998, dvě stříbrné medaile z olympiády v Salt Lake City 2002 a zlato a stříbro z olympiády v Turíně v roce 2006. Na letní olympiádě v Atlantě byla 18. v závodě horských kol. Po skončení aktivní sportovní kariéry stála v čele organizačního výboru mistrovství světa v Liberci v roce 2009. Podporuje talentovanou sportovní mládež v projektu Hledá se nová Kateřina Neumannová a další.
S vaším jménem je spojena kampaň Hledá se nová Kateřina Neumannová. Jak moc jste v této akci zainteresovaná?
Zrovna jsem přijela z Itálie, kde jsem byla s 20 českými dětmi. Domluvila jsem výměnné pobyty, kdy v létě jezdí 20 italských dětí trénovat na Šumavu, a v zimě zase naše děti jezdí tam. Během týdenního letního kempu se dětem plně věnuji, předávám jim své zkušenosti a trénuji s nimi. Celý projekt jsem převzala pod sebe. Kromě toho mě baví i zapojení do akcí pro masový sport. Třeba projekt Kolo pro život a nově i Stopa pro život.
Jak náročná je výchova mladých sportovců? Jak těžké je připravit v našich podmínkách medailistu?
Vždy je to souhra mnoha aspektů. Musíte narazit na talent, který se nerodí denně, musí mít kvalitní podmínky a zcela zásadní je potkat správné lidi a dobrého trenéra. Když se nesejdou všechny aspekty, nemusí se to povést. Hodně dětí navíc odpadne během puberty.
Dá se srovnávat příprava u nás a v zahraničí?
Myslím, že to není úplně špatné. Existuje tu systém přípravy mládeže, znovu jsme se vrátili ke sportovním gymnáziím a sportovním třídám. Problém je spíše u velmi malých dětí, kde je to o čase rodičů a o tom, aby jim sportování umožnili a mohli je ekonomicky podporovat. Když jsem byla já malá, o všechno se postaraly malé oddíly. To teď bohužel není a je to škoda.
Po olympiádě v Pekingu se mluvilo o tom, že výsledky sportovců neodpovídají vynaloženým investicím. Jak jsou na tom podle vás zimní disciplíny?
U nás je to podobné jako v zahraničí. I tam mají někdy úspěšnou holku, jindy kluka. Pak zase některá generace vypadne. Mám ale obavu, že nám chybí junioři, kteří by nastoupili po Bauerovi nebo po mně. A vidím i pokles výkonnosti hlavně v kolektivních sportech, jako jsou fotbal nebo hokej, především v mládežnických kategoriích.
A jak se stát stará o ty, kteří aktivní kariéru už ukončili? Fungují o nás nějaké programy, jak je to obvyklé v zahraničí?
Určité programy se rozvíjejí, ale zdaleka se to nedá srovnávat se zahraničím. Tam je pomoc s novým startem do života, který je pro sportovce nový, úplně normální. Sportovec, který nezná do 30 nebo 35 nic než trénink, začíná nový život, na který nebyl připraven. Já osobně si nyní vyčítám to, že jsem si neudělala během sportovní kariéry vysokou školu, protože by to šlo s tréninkem skloubit mnohem lépe než nyní s prací a péčí o dceru.
Dá se sportem vydělávat? Že by mu v začátcích nového života pomohly alespoň finance?
Myslím, že když je sportovec úspěšný a šikovný, tak se určitě může připravit na novou kariéru. Už tím, že má například koupený byt a nemusí platit hypotéku. Ale je to odlišné u různých sportů. U těch „chudších“ si může vydělat jen světová špička. Třeba veslař musí být mistr světa, aby si vydělal slušné peníze. Když je čtvrtý na světě, což je pořád krásné, moc nadstandardních příjmů, například od sponzorů nebo z reklamy, by neměl. Když bude čtvrtý na světě tenista, tak je to samozřejmě o něčem jiném.
