Kauza je už nyní zmanipulovaná

Soud o odškodnění za regulaci nájemného zřejmě nadržuje státu

EURO: Zastupujete u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku přibližně 4500 subjektů, které se domáhají odškodnění na České republice kvůli přetrvávající regulaci nájemného. Proč je dle vašeho názoru pro žalující stranu kromě finanční stránky tento problém tak citlivou záležitostí? VESELÁ-SAMKOVÁ: U vlastnění nemovitostí se směšují dva prazákladní lidské pudy, a to teritoriální a vlastnický. Lidé drží nějaký majetek proto, aby zlepšili vyhlídky svých potomků na přežití. Často z toho plynou až legrační situace, neboť majitelé nemovitostí mají pocit, že do svých objektů nemusejí pustit stavební úřad a že si v nich mohou dělat, co chtějí. Je také důležité připomenout, že reality jsou vnímány jako zaručený zdroj příjmů. Tyto zisky nejsou tak extrémně vysoké, jako poskytují například hedgeové fondy. Investoři z nich mohou sice na jedné straně hodně získat, na druhé však také mnoho ztratit. V případě nemovitostí by měl být zaručen zisk kolem pěti procent. To, že vložení peněz do realit je vůbec nejlepší investicí, potvrdily i restituční zákony. V podstatě jediné, co bylo vráceno původním majitelům nebo jejich potomkům, byly nemovitosti, zejména nájemní domy. Boj mezi vlastníky domů a nájemníky je naprosto nesmiřitelný. Tím, že nájemníci bydlí v domech s regulovaným nájmem, žijí v lepších ekonomických podmínkách, a ty pochopitelně chrání pro sebe i pro svoje děti. Jejich roční úspory lze snadno vyčíslit. Jeden z mých klientů před třemi lety vypočítal, že celkový ušetřený nájem díky regulaci odpovídá dvěma třetinám až třem čtvrtinám zahraničních dovolených pořizovaných českými občany. Tato deformace trhu není dlouhodobě udržitelná. Majitelům domů byl jejich majetek zabrán a v mnoha případech se tak nestalo pouze jednou. Dnes se jim fakticky děje to samé, protože s ním nemohou volně disponovat.

EURO: Jak pokračuje rozhodování žalob majitelů domů u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku? VESELÁ-SAMKOVÁ: Soud si vyžádal stanovisko České republiky a dal jí na to lhůtu dva měsíce. Musím však říct, že situace není taková, jak jsme si představovali. Ze 4500 stížností vlastníků domů z řad Občanského sdružení majitelů domů (OSMD), které zastupuji, nebyla vybrána ani jedna jako pilotní případ. Domnívám se, že kdyby se na soud neobrátilo tak značné množství subjektů, soudci by případu nevěnovali ani zdaleka takovou pozornost.

EURO: Z jakého důvodu nebyl vybrán ani jeden případ z tohoto „balíku“? VESELÁ-SAMKOVÁ: Protože soud tak rozhodl. Zatím z toho nechci dělat předčasné závěry. Požádala jsem soud o určitá vysvětlení. Z informací, které jsou volně dostupné, se mi však jeví několik aspektů pozoruhodných. Občanské sdružení majitelů domů podalo ve Štrasburku 4500 žalob a Hnutí na obranu majitelů realit (HOMR) předložilo asi 300 stížností. Kromě toho bylo podáno samostatně zhruba dvě stě stížností. Soud vybral pilotní kauzy výhradně z těchto dvou stovek. V jednom případě, který jsem časem začala také zastupovat, chápu výběr kvůli časové posloupnosti, protože je ve Štrasburku od roku 2004. Nemám ale vysvětlení, proč například soud nezařadil mezi pilotní případy stížnost, kterou podalo asi dva tisíce subjektů v červnu 2005 a která v červenci následujícího roku získala právo priority. Soud se tedy zavázal, že tuto věc vyřídí přednostně. Dnes však opominul svoje vlastní rozhodnutí. Naopak vybrány byly stížnosti, jež byly podány později než stížnosti, které mají právo prioritního projednání! Jako vzorový případ byl dokonce zvolen ten, jenž byl zaslán až v lednu letošního roku a odkazuje na stížnost občanského sdružení. Pilotní kauzy navíc zastupují advokáti, kteří nemají žádné zkušenosti se štrasburským soudem.

EURO: Jaké máte další výhrady k výběru pilotních projektů? VESELÁ-SAMKOVÁ: Působí to na mne dojmem, že soud svým výběrem významným způsobem podpořil protistranu. Snažíme se o postavení vedlejšího účastníka řízení. Když toho nedosáhneme, budu muset s politováním konstatovat, že s pravděpodobností blížící se jistotě je kauza již nyní zmanipulovaná ve prospěch státu. Mezi vzorovými pilotními případy není ani jeden restituent, který požádal o vrácení majetku v řádném termínu a jenž pobývá na území České republiky. Při vší úctě k našim krajanům, kteří mají samozřejmě identická práva jako lidé žijící v Česku, jejich subjektivní pocit a postavení jsou zcela jiné ve srovnání s restituenty, jimž se do očí vysmívají nájemníci a jejichž vlastní děti bydlí za deregulované nájemné v domech cizích majitelů. Takových případů jsou stovky. Ani jeden z vybraných případů se také netýká majitelů domů, kteří měli nemovitost ve vlastnictví i během komunistického režimu. Většinou šlo o činžovní vily, jichž jsou po celé republice desetitisíce. Další skupinou jsou majitelé bytových fondů, které tvořily nemalou část výrobního podniku. Tyto podniky se zprivatizovaly a na nové vlastníky přešel i bytový fond, který je pro ně většinou zátěží. Evropský soud dal zatím najevo, že se s tímto druhem případů nehodlá vypořádávat.

EURO: Hovoříte o připomínkách ke zvoleným pilotním případům. Proč jsou tyto kauzy tak důležité pro ostatní stěžovatele? VESELÁ-SAMKOVÁ: Jsou zásadní, protože podle jejich vyřešení se budou posuzovat všechny ostatní. V dalších případech už soud pouze odkáže na svá předchozí rozhodnutí. To je pro nás nesmírně nebezpečné. Jsem si vědoma toho, že soudci nemusejí vnímat situaci tímto způsobem. Jsem zvědavá na jejich reakci, a zda mi poskytnou materiály. Stížnost členů OSMD navíc podporuje osmnáct senátorů. To znamená, že soudci ve Štrasburku zatím ignorovali i politickou reprezentaci této země.

EURO: Druhý největší „balík“ stížností kvůli regulaci nájemného podalo u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku Hnutí na obranu majitelů realit. Spolupracujete s ním? VESELÁ-SAMKOVÁ: Nám, tedy OSMD, je bližší role podstatně smířlivější, než je tomu u HOMR, protože jsme přesvědčeni o tom, že přes veškeré problémy musíme i nadále žít v této zemi pohromadě - majitelé, nájemníci, politická reprezentace různých politických stran i její voliči. Klienti, které zastupuji, jsou převážně lidé, kteří domy vlastnili po několik generací, a jejich vnitřní pocit je proto jiný než u většiny členů HOMR. Z právního hlediska se však s argumentací HOMR zcela ztotožňujeme a svoje aktivity koordinujeme.

EURO: Připadá v úvahu v tuto chvíli pro stěžovatele, které ve Štrasburku zastupujete, dohoda se státem o mimosoudním odškodnění? VESELÁ-SAMKOVÁ: Musím zdůraznit, že agenda, která souvisí s žalobami o náhradu nájmu, je velice složitá. Pokud je mi známo, pak v kauze polské stěžovatelky Marie Hutten-Czapské, jež žalovala Polsko ve stejné věci, stanovil v současné době soud mediátory, kteří hledají a zprostředkovávají kontakt mezi polskou vládou a žalobkyní. Je to obtížné, ale domnívám se, že je to cesta, jíž je třeba se ubírat. Dostávám však přesvědčivé signály o tom, že náš stát touto cestou jít nehodlá. Ministerstvo financí mi například zaslalo dotazník pro posouzení eventuálních nároků na odškodnění. Tři čtvrtiny údajů, které ministerstvo požaduje, jsou protizákonné a protiústavní. Máme se například zabývat sociálním postavením každého z nájemníků. Přitom Ústavní soud opakovaně prohlásil, že otázka sociálního postavení je pro určení odškodnění zcela irelevantní. Vůbec se nebráníme jakémukoli jednání o mimosoudním vyrovnání, ale zatím jsme neviděli jediný náznak snahy druhé strany. Vicepremiér a ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek v únoru slíbil, že do dvou měsíců předá OSMD výsledky jednání pracovní skupiny včetně vyčíslení výše škod způsobených deregulací. Zhruba o měsíc totéž přislíbil i jeho náměstek Miroslav Kalous. Ani jeden z nich však svůj slib nedodržel a na naše opakované žádosti nereagují.

EURO: Jaké kroky tedy připravujete? VESELÁ-SAMKOVÁ: Nyní se dva měsíce čeká na vyjádření vlády a pak bude záležet na tom, zda vůbec budeme mít možnost se k žalobám vyjádřit. Za současného stavu nemohu klienty Občanského sdružení majitelů domů řádně zastupovat. Jestliže soud nezmění svůj postoj, nezbude mi nic jiného než žádat o vysvětlení, například i v Radě Evropě, což je zřizující organizace soudu. Postup, který štrasburský soud zatím zvolil, se vymyká běžné a standardní praxi. Jednací řád to však umožňuje, nikdo neudělal nic protizákonného. To je stav, který může být kvalifikován jako obstrukce práva. Zneužitím právních poměrů a postojů se zhorší postavení jedné strany. V anglosaském právu by takový postup nikdy nemohl obstát a je otázkou, jak jej zdůvodní Evropský soud.

EURO: V dřívějších prohlášeních byli majitelé domů poměrně optimističtí a věřili v kladný výsledek ve Štrasburku. Z vašeho vyjádření však vyplývá něco jiného. VESELÁ-SAMKOVÁ: To není otázka optimismu nebo pesimismu, ale realismu. Vím, že stát nehraje čestnou hru, a to již od roku 2001, kdy měl upravit na základě nálezu Ústavního soudu deregulaci nájemného. Dosud tak neučinil. Zákon z roku 2006 o zvyšování cen nájmů je již napaden několika stížnostmi jako protiústavní - opět pro nedostatečnou míru deregulace. Nikdo nepochybuje o tom, že majitelé domů kauzu vyhrají. Jde ale o výši odškodnění, a tu se stát snaží za každou cenu snížit.

EURO: To je pochopitelné, protože u Evropského soudu pro lidská práva byly podány další stížnosti požadující odškodnění. Kdyby Česká republika tyto spory prohrála, stát by musel platit značné sumy. VESELÁ-SAMKOVÁ: Všechny tyto žaloby se týkají záležitostí, které byly léta zametány pod koberec. Ve své podstatě by rozsudky mohly vést velmi jednoduše k bankrotu této země. To samozřejmě nikdo z nás nechce včetně Evropského soudu pro lidská práva. Také proto jsou odškodnění, která přiřkl vítězným stranám, tak nízká. Rada Evropy má stejně jako Evropská unie zájem na zachování ekonomické stability, a to hlavně nových vlastníků, kteří nabyli svá jmění po roce 1989. Nedivím se, že evropské instituce mají politicko-ekonomické záměry. Nechť se však v takovém případě tyto politické záměry deklarují, a přestaňme si hrát na právo.

EURO: Na soud ve Štrasburku se obrátil také jeden z nejznámějších podnikatelů v Česku, Tomáš Baťa. Žádá, aby soud potvrdil platnost Benešových dekretů, a tedy povinnost státu vyplatit finanční náhradu za znárodněný majetek. Kolik podobných případů leží u Evropského soudu? VESELÁ-SAMKOVÁ: Vím o desítkách takových kauz. Nevím, zda se budou posuzovat stejně. Nejsem si totiž vědoma, že by se stížnost Tomáše Bati měla posuzovat jako pilotní případ. Nevyřešeny jsou však i další záležitosti. Například šlechtické restituce. Za naprosto neuvěřitelný považuji takzvaný Zákon Schwarzenberg z léta 1947, který v podstatě říká: Znárodníme jejich majetek, protože to jsou Schwarzenbergové. Velmi podobně probíhalo i znárodnění lednicko-valtického areálu, který vlastnili Lichtensteinové. Další pro nás velmi ponižující kapitolou je otázka restituce občanům USA. Komise pro lidská práva OSN již vydala desítky odsuzujících rozhodnutí proti České republice. Konstatuje, že znemožnění navrácení majetku občanům USA, kteří pozbyli na základě smlouvy o zamezení dvojího občanství z roku 1926 české občanství, je porušením Charty OSN. To samozřejmě na ministerstvu zahraničních věcí vědí, ale nezajímá je to, protože rozhodnutí nemá žádnou sankční doložku. Nezvratně to ale poškozuje pověst České republiky.

EURO: Zmiňovala jste desítky žalob, domáhajících se uznání Benešových dekretů, a tedy odškodnění za znárodněný majetek. Jak by měla případná kompenzace probíhat? VESELÁ-SAMKOVÁ: Stát měl vydat prováděcí vyhlášky, jak bude oceňován znárodněný majetek. Tato povinnost s nezaniklými dekrety stále trvá. Znárodněný majetek má dnes úplně jinou hodnotu než dříve. Existují však velmi přesné znárodňovací soupisy. Lze nalézt způsoby, jak tento majetek ocenit a tuto hodnotu převést do současnosti. Musíme vzít v úvahu na jedné straně měnovou reformu a inflaci, na druhé však mají bývalí vlastníci právo na odškodnění za užívání majetku a za ztrátu obchodní příležitosti. Samozřejmě že nikdy nemůže nastat úplné odškodnění, ale tam, kde je možné majetky fyzicky vydat, je nutné tak učinit. Tam, kde to nelze, což bude naprostá většina případů, je třeba nalézt způsob, jak stanovit náhradu politickým rozhodnutím pomocí kompromisu. Největším problémem všech žalob týkajících se náhrady za zabraný majetek je, že stát není ochoten o těchto věcech jednat a že odmítá přiznat chybu.

EURO: Rozhodl již Evropský soud pro lidská práva v nějaké kauze o výši odškodného, jakou má stát zaplatit za znárodněný majetek? VESELÁ-SAMKOVÁ: V případě Jerzy Broniowski soud rozhodl, že Polsko má vyplatit odškodnění ve výši dvaceti procent z dnešní hodnoty znárodněného majetku. Tento postup nastiňuje i realistické mantinely, ve kterých by se mělo pohybovat jednání státu v případech Benešových dekretů. Ve věci majitelů domů a protiprávní regulace nájemného máme také zcela konkrétní představy. Zatím to však ze strany státu vypadá, že jako obvykle nebude dělat nic. Koberec, pod který se problémy zametají, začíná dosahovat rozměrů celého území České republiky.