Začínali s romantickými představami o tom, jak se podniká v hostinské branži. O iluze už přišli a mají kavárnu. Mít kavárnu, to byl vlastně jen takový nápad. Tři společníci z výtvarného studia se rozhodli zkusit podnikat ještě v něčem jiném. A vyhrála právě kavárna.
„Myslím, že podmínky pro malé podnikatele jsou v této republice příšerné,“ říká Adriana Pokorná.
Začínali s romantickými představami o tom, jak se podniká v hostinské branži. O iluze už přišli a mají kavárnu.
Mít kavárnu, to byl vlastně jen takový nápad. Tři společníci z výtvarného studia se rozhodli zkusit podnikat ještě v něčem jiném. A vyhrála právě kavárna. Na Vinohradech nedaleko rozhlasu našli prostory, kam se vešlo studio ikavárnička. „Představovali jsme si to jak Hurvínek válku. Nikdy jsme v pohostinství nepracovali, což je naše nevýhoda. Pustili jsme se do toho úplně bezhlavě a vážně jsme si to užili. Je to opravdu hrozně těžké. Teď jsme tu přes dva roky, máme už nějaké zkušenosti a víme, že naše původní představy o tom, jak podnikat v pohostinství, byly naprosto mylné,“ říká Adriana Pokorná, spolumajitelka Stropcafé. N ení zrovna potřeba budovat si podnik z ničeho. Pohodlnější a rozhodně méně riskantní je pořídit si zavedenou hospodu. Pak je ale třeba počítat s odstupným. „To jsme platit nechtěli a ani jsme neměli z čeho. Vůbec jsme měli představu, že kavárnu pořídíme za naprosto směšnou částku. Ani nemohu říci za kolik, protože by se mi každý vysmál,“ vzpomíná Pokorná. Díky tomu, že ruku k dílu a navíc gratis přiložili nejen spolumajitelé, ale i jejich kamarádi, zastavily se pořizovací náklady podniku nad milionem korun. Zhruba na polovinu existuje úvěr. „Chtěli jsme kavárnu zavést sami. N eměli jsme představu, že budeme mít hned spoustu personálu, který tu všechno zařídí a my se budeme jen z povzdálí dívat, jak náš podnik vzkvétá,“ říká Pokorná. N avlékli si zástěry a vyrazili na plac. Jak se dá skloubit výtvarné studio s kavárnou? „Je to těžké. Střídáme se tu a máme zaměstnance - kamarády a rodinné příslušníky. Ještěže jsme nemuseli vzít nikoho z ulice. Kavárna sice vydělává, ale ne tolik, abychom ji měli krytou celý den dvěma zaměstnanci a ještě na tom něco vydělali. Pro nás je to zábava, která stojí spoustu času a peněz,“ uvádí Pokorná. Kavárnička se za dva roky dobře zavedla a zatím nedosahovala obrat, který by z ní udělal povinného plátce daně z přidané hodnoty. Nyní se ale situace změní. „Když jsme začali podnikat, bylo DPH pětiprocentní a ani jsme nebyli plátci. Teď se děsím toho, že do toho spadneme. To je pro nás naprostá katastrofa. Vůbec nevím, jak to zvládneme. Zdražuje se elektřina a veškeré energie a přitom má člověk udržet nějaké normální ceny. Zdražovat se moc nedá, konkurence je velká. Ale budeme to muset udělat a nevím, co to udělá s naší stálou klientelou,“ obává se Pokorná, vzápětí však dodává, že v okolí už všechny ostatní hospody zdražily. Stejně je přesvědčená, že lidé nechodí do restaurace proto, že je tam levněji než v podniku vedle, ale proto, že se tam cítí příjemně. „Snažíme se být na naše hosty extrémně příjemní. Občas už je z toho tady spíš klubovna,“ podotýká. Kromě zvýšení cen bude zřejmě potřeba také někde ušetřit. Cesta je patrně jediná - mít méně zaměstnanců a brigádníků. Odvody za brigádníky, které spatřily světlo světa také letos, jsou ostatně vedle DPH pro malé podniky typu Stropcafé další rána. „Myslím, že podmínky pro malé podnikatele jsou v této republice příšerné. Když člověk začne podnikat v nějakém novém oboru, říká si: Nějak to vydržím. První rok to bere hodně optimisticky. Druhý je už trochu unavenější a pomalu ho to trochu začíná mrzet. Třetí rok, když vidí, že nemá ani čas, ani peníze, je to už dost těžké vydržet,“ říká Pokorná. Pokud ale chce někdo mít kavárnu nebo hospodu a dřít v ní od rána do večera a vydělat si tak na živobytí, pak je to podle ní ideální cesta.
