Hýčká si šéf Mezinárodního měnového fondu sen o francouzském prezidentském úřadu?
Díky obrovské popularitě, které se ve Francii těší, určitě někdejšímu socialistickému ministrovi hospodářství Dominiquovi Strauss-Kahnovi ještě stoupá jeho už beztak nijak nízké sebevědomí. Dokonce se přímo nabízí, aby v roce 2012 změřil síly v prezidentských volbách se svým největším „dobrodincem“ Nicolasem Sarkozym.
Promyšlený návrat
V květnu tekl Strauss-Kahn ve Francii pomalu i z kohoutků. Právě v té době se totiž objevila zpráva, že se o DSK, jak mu v jeho vlasti podle monogramu přezdívají, připravuje u různých francouzských nakladatelů půl tuctu monografií. Ze dvou z nich už francouzský tisk dokonce otiskl i ukázky. A v příštích měsících jsou na řadě další čtyři!
Jistě mezi nimi budou „odhalení“ a důvěrné portréty, zatímco jiné budou mít na zřeteli spíše zdrženlivost a životopisné údaje, případně budou polemizovat s hospodářskými zásadami, které zastává. Jedno je však jisté – totiž že se za nevídaným zájmem skrývá otázka, zda současný šéf Mezinárodního měnového fondu (MMF) v budoucnu rezignuje na svou funkci ve Washingtonu, aby mohl kandidovat ve francouzských prezidentských volbách v roce 2012. Strauss-Kahn odpověď zatím elegantně obchází a neříká ano ani ne, avšak dobře naplánovaný opětovný vstup na domácí politickou scénu už dává tušit, jak bude jeho rozhodnutí znít.
Zájem o jeho osobu se ovšem může ještě stupňovat. Právě to totiž dobře umí čtyřčlenná skupina francouzských mediálních poradců, jež patří k nejlepším v zemi a v současnosti pracuje po boku DSK. Květnový návrat měl promyšlený scénář a jasně naznačil: jsem tu a počítejte se mnou. To vše skvěle podepřely také výzkumy veřejného mínění. Strauss-Kahn je miláčkem levicových voličů a na seznamech oblíbenosti vede o několik délek před vůdkyní Socialistické strany Martine Aubryovou. Přes 60 procent respondentů v něm spatřuje státníka, jenž by Francii dokázal důstojně reprezentovat ve světě. Kdyby byly prezidentské volby dnes, zřejmě by porazil současnou hlavu státu Sarkozyho.
Ďábelský plán
Kdo vlastně je Dominique Strauss-Kahn? Jednašedesátiletý DSK patří k hlavnímu voji socialistů, ke gardě starých „titánů“ a byl dobře známým aktérem francouzské politiky již v dobách prezidenta Françoise Mitterranda. Za premiérování Lionela Jospina v letech 1997 až 1999 zastával post ministra hospodářství. V primárkách socialistů v roce 2007 moc nezaostával za Ségolène Royalovou, nicméně nakonec to byla právě ona, kdo svedl neúspěšný souboj se středo-pravicovým kandidátem Nicolasem Sarkozym o Elysejský palác.
Po svém nástupu do prezidentské funkce vymyslel Sarkozy zdánlivě mistrovský – dle jiných naopak ďábelský – plán, když jednoho ze svých největších rivalů doporučil na uvolněný post ředitele Mezinárodního měnového fondu, čímž si mohl odškrtnout vstřícný krok vůči levici a zároveň se zbavil jednoho věrohodného oponenta, jenž by mu mohl ztížit možnost znovuzvolení v roce 2012. Washingtonská funkce navíc není jen tak ledajakým postem, vedení MMF dodává zemi, z níž hlavní ředitel pochází, na vážnosti. DSK se na tento post jednoznačně hodí: mluví výborně anglicky a má praxi ve výkonu ekonomických a administrativních funkcí. I jeho egu udělalo dobře, že se stal s ročním platem pět set tisíc dolarů – čímž předstihl i amerického prezidenta – nejlépe placeným úředníkem ve Washingtonu.
Mezi Sarkozym a Strauss-Kahnem se skutečně jednalo o „obchod“, který byl oboustranně výhodný! Alespoň tomu napovídají události roku 2008. Po něm se stalo všechno minulostí. Proběhly hospodářské změny, které nemohl předvídat ani sám Sarkozy. S hospodářskou krizí začala sílit také role měnového fondu, a s tím i slovo jeho šéfa. Opravdu není nadsázka prohlásit, že ředitel MMF má všude otevřené dveře: DSK obědvá s Barackem Obamou, poté diskutuje s čínským prezidentem o kurzu jüanu a nakonec večeří s generálním tajemníkem OSN. Právě tato role, jež mu na míru padne, veřejnému mínění napovídá, že státnické schopnosti Strauss-Kahn rozhodně nepostrádá.
Jenže co když někdo chová i přes tyto úctyhodné hodnoty až přílišný obdiv k ženám? Novinář z francouzského levicového deníku Libération Jean Quatremer, který tohoto politika zná opravdu zblízka, už předem varoval: „Náklonnost velkého svůdníka k něžnému pohlaví může v USA, kde vládne anglosaská morálka, představovat problém. Jedno nevhodné gesto, jeden velmi jasný odkaz a média vás roztrhají zaživa. I ten nejmenší projev nepřijatelného chování může znamenat ztrátu veřejné funkce. O tom, čemu se u nás smějeme, se totiž v Americe nežertuje. … Stojí-li DSK v čele MMF, musí i on svou francouzskou milostnou rozháranost pověsit na hřebík,“ upozorňoval Quatremer.
Jeho volání však bylo marné a v roce 2008 se dostalo na veřejnost, že Strauss-Kahn, jenž trpí neustálou touhou dobývat, prožil „dobrodružství na jednu noc“ s jednou svou maďarskou spolupracovnicí. V MMF proti němu bylo zahájeno vyšetřování. Marně poukazovaly hlasy z levé i pravé strany francouzského politického spektra na zasvěcenost a profesionalitu DSK, jeho provinění bylo vážnější. Případ mu však nakonec vaz nezlomil, takže mohl ve své ředitelské funkci pokračovat.
Soudruhu Dominiku!
Jak vlastně vypadá Strauss-Kahnova hospodářská politika, když se pro něj ujal posměšný přídomek „posvěcený car omezení“? To je různé – konstatují analytici. V době, kdy byl ministrem hospodářství, neudělal zdaleka vše pro to, aby se Francie dál nezadlužovala. Teď jako řešení řecké krize nasazuje Řekům neoliberální kúru: omezení, odejmutí, propouštění. A to nemilosrdně. A v zájmu záchrany eura přicházejí na řadu země zmítající se na hranici předluženosti: Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálie. Pomalu bude na dietě celá Evropa. To že by byla ona slavná levicová politika, kterou je třeba zastávat v době krize?
Soudruhu Dominiku! – představme si, jak by ho mohl oslovit některý z jeho levicových spolubojovníků při nějaké debatě. Sám by byl nejspíše nejvíce překvapen a rozhlížel by se vlevo vpravo, komu to oslovení patřilo. On přece není žádný soudruh. Je to nefalšovaný kaviárový socialista, tak jako tolik vedoucích představitelů v jeho vlastní francouzské straně. Levicové zásady, k nimž se možná kdysi hlásil, už dávno semlel jeho pragmatismus.
Stravuje se v nejlepších restauracích, obléká se v těch nejlepších obchodech a s každodenními starostmi prostého lidu nemá nic společného. Jeho třetí manželkou je Anne Sinclairová, jež vedla v osmdesátých a devadesátých letech vlastní politický týdeník ve francouzské televizi TF1. Jsou to spíše hvězdy, žádní soudruzi. DSK je exekutorem mezinárodního finančního světa, který nelítostně uplatňuje pravidla, jež jsou potřeba, aby se jim vrátily investice.
Pro Sarkozyho je největším problémem, že DSK vzbuzuje sympatie i u mnoha pravicových voličů. Tuto záhadu rozluštil jeden z novinářů francouzského deníku Parisien: prezident republiky a ředitel MMF jsou totiž zcela zaměnitelní. Obklopeni nejrůznějšími patolízaly večeří v těch nejluxusnějších pařížských restauracích a nosí obleky nejlepšího střihu. I jejich manželky jsou celebrity, jedna je bývalým miláčkem světa médií, druhá produktem zábavního průmyslu. Také sdělení obou politiků jsou si podobná, reprezentují téměř stejné věci. Z DSK navíc vyzařuje zdrženlivý klid, zkušenosti pokročilejšího věku a není v něm ani stopy po horečném spěchu, jenž je tak typický pro současného prezidenta.
Riskne kandidaturu?
Po mnoha marných vnitřních bojích se při březnových regionálních volbách konečně podařilo stmelit francouzskou levici. Pokud se jednotu povede zachovat, mohou k prezidentským volbám pohlížet s nadějí. To vše díky starostce Lille Martine Aubryové, dceři bývalého předsedy Evropské komise Jacquesa Delorse, který byl taktéž ministrem v Jospinově vládě. Pokud se DSK s vědomím své popularity rozhodne kandidovat v roce 2012, bude se nejdříve muset vypořádat se značně levicovější Aubryovou.
Ačkoliv „evropští zelení“ v táboře levice případnou bankéřovu kandidaturu s radostí vítají, menší strany – komunisté a radikálové – o ní nechtějí ani slyšet. Ani v Socialistické straně nevládne z případného návratu DSK jen samé nadšení. Jako politik Strauss-Kahn spíše rozděluje, než že by sjednocoval. Nicméně chtějí-li si socialisté zachovat naději na úspěch, musejí uznat, že nemají jinou možnost než pana Dominiqua podpořit.
V každém případě zatím není třeba zaujímat jasné stanovisko. Mandát v Mezinárodním měnovém fondu DSK vyprší v říjnu 2012. Chce-li kandidovat v prezidentských volbách, musí nejdříve změřit své síly v socialistických primárkách. To znamená, že pokud se zapojí do francouzského vnitropolitického boje, měl by nejpozději za rok oznámit svůj odchod z čela mezinárodní instituce. Riskne to?
Není totiž zdaleka jisté, že stranické primárky vyhraje, neboť v Socialistické straně můžou kdykoli znovu vzplát dřívější boje o vedoucí postavení. Odstoupit z jednoho z předních postů světového hospodářství o rok dříve, když není vůbec jisté, že úspěšně projde socialistickými primárkami… DSK skutečně není v záviděníhodné situaci.
Aubryová nabídla šéfovi MMF dohodu (i když jen nevyslovenou) o neútočení. Nebudou se vzájemně napadat, dokud se DSK oficiálně nerozhodne v prezidentských volbách kandidovat. Nicméně se objevila jedna „zásadní otázka“: V diskusním televizním pořadu Strauss-Kahn v souvislosti s připravující se domácí reformou důchodového systému, která by měla být poslední velkou Sarkozyho změnou v tomto cyklu, prohlásil, že „odchod do důchodu v 60 letech by neměl být chápán jako dogma“.
Říká prakticky totéž, co tvrdila v parlamentní rozpravě vláda pravého středu, za což mu hned několik členů kabinetu taktéž vyslovilo svůj dík. Aubryová ho za to nepochválila. V odpovědi se vyjádřila, že se nejedná o dogma, ale o zásadní otázku. Socialistická strana zastává i nadále politické přesvědčení reprezentované Mitterrandem, že hranice pro odchod do důchodu je 60 let. „Jestli to nyní změní, tak to – pokud se dostaneme k moci – vrátíme zase zpátky,“ prohlásila první tajemnice strany v souladu s názorem mnoha voličů. Tento bod diskuse, jemuž je přisuzována nemalá váha, naznačuje, jaké názorové rozdíly by se dostaly do popředí, kdyby se oba utkali v přímém souboji.