Waldemaru Matuškovi dodatečně ještě jeden lehký, uctivý úklon zdálky. Sluší se občas připomenout, co nebývá veřejným tajemstvím, obzvlášť proto, když to není nic skandálního.
V roce 1978 jsem hrál v undergroundové kapele „B-band“ s Waldemarovým prvorozeným synem Mirkem, výtečným kytaristou, jak jinak. Mirek občas navštěvoval svého otce, někdy dal o něm po zkoušce při pivu něco k lepšímu. Jednu událost však nelze zapomenout. Po smutně proslulé „antichartovní“ akci v Národním divadle, po níž byly prezenční archy režimem vydávány za podpisy pod „Antichartou“, většina umělců rezignovala na jakékoli snahy pokusit se nějak korigovat tento zjevný podvod.
Patřím k těm nedogmatickým signatářům Charty, pro něž však bylo v oné potemnělé době moc příjemným povzbuzením, když jim Mirek Matuška sdělil, jak na tuto situaci reagoval jeho otec. Waldemar se prý docela rozzuřil, poté však zcela chladně kontaktoval sazeče v tiskárně, kde se tisklo Rudé právo, a ptal se, kolik by to stálo, kdyby jeho jméno „omylem vypadlo“ ze seznamu umělců pod Antichartou. Sazeč se rozklepal a řekl mu, že by ho to stálo místo, protože na jménech, jako bylo právě Matuškovo, záviselo mediální vyznění celého podvodu.
Že dále Matuška na sazeče nenaléhal a že jeho jméno vyšlo pod Antichartou v novinách, je už vedlejší. Z drobných střípků se skládají radosti světa. Chci proto, aby se i tento zatřpytěl na Waldemarovu památku.
S úctou
Jan Schneider
