Listopad 89 v životech a hlavách studentů
Kniha Sto studentských revolucí popisuje, jak dobu normalizace a sametovou revoluci prožívali tehdejší vysokoškoláci. Čeští historici Milan Otáhal a Miroslav Vaněk při rozhovorech s bývalými studenty posbírali sto životopisných vyprávění, k terá analyzovali a interpretovali. Mezi zpovídanými je mnoho známých tváří: poslanci Marek Benda a Ivan Langer, exposlanec a podnikatel Jan Bubeník, režisér Igor Chaun, bývalý ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek, nakladatel Martin Klí ma, publicisté Věra Krincvajová, Milan Fefík Podobský a Martin Mejstřík, vedoucí odboru ministerstva zahraničí Monika Pajerová, Šimon Pánek z Nadace Člověk v tísni, ředitel Občanského institutu Michal Semín či bývalý náměstek ředitele Úřad u pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Žáček, ale též neznámí mimopražští studenti. Hlas tak dostali obyčejní lidé, „pěšáci revoluce , na něž velká historie často zapomínala. A právě tento regionální aspekt je jedním z nej větších kladů knihy. Málo je totiž zatím známo, jak probíhala studentská okupační stávka třeba v Liberci či Hradci Králové. Svoji práci autoři načasovali bezvadně. Jejich kniha se dostala na pulty knihkupectví na týden přesně deset let po listopadov ých událostech roku 1989.
Použitá vědecká metoda „oral history je zatím podle autorů v Čechách historiky (na rozdíl od sociologů) prakticky nevyužívána. „Naším záměrem nebylo ani zformulovat sociologickou analýzu společenské skupiny studentů, ani konstruovat psychologické portréty studentských protagonistů či pěšáků revoluce, ale šlo nám především o poznání historického procesu reflektovaného v mikrohistoriích individuálních osudů a v každodenním životě, říkají autoři v úvodu. První část knihy je sest avena z vysvětlení použité metody, zdůvodnění výběru studentů, vlastní analýzy a interpretace shromážděných životopisných vyprávění. Druhá a mnohem obsáhlejší část knihy potom přináší pětašedesát zredigovaných a autorizovaných vyprávě ní.
Metoda oral history.
„Orální historie se zaměřuje na individuum, jeho osobní zkušenosti, subjektivní prožívání dějin a jejich význam pro jedince, na mikrohistorii (nikoli makrohistorii)… Vnáší do dějin každodenní život člověka a vede k demokratizaci dějin, neboť jejich aktéry se stávají konkrétní lidé, skuteční tvůrci dějin. (s. 32)
Na rozdíl od klasického postupu historiků zde vyprávění lidí není doplňkovým zdrojem informací k primárním archivům, ale hlavním pramenem. Oral-historik si navíc nechá od narátorů sdělit celý jejich životní příběh, jejich biografii, kdežto klasický badatel vede rozhovory s pamětníky úzce tematicky zaměřené. Z toho pak vyplývá i odlišný typ analýzy sebraných dat.
Život v období normalizace.
V jakých rodinách vypravěči vyrůstali, jak vzpomínají na základní školu a na Pionýra, co zažívali na středních školách, jak se setkávali a utkávali s představiteli komunistické moci a se světem di sentu, jak žili na vysokých školách, jak trávili volný čas, jak popisují listopadové události a okupační stávku? To jsou témata, ve kterých historici sumarizují a interpretují získané rozhovory. Čtenář v nich nenajde nic moc převratného, o bčas má spíš pocit, že autoři sepisují banální věty, které každý zná. Asi málokoho například překvapí, že naprostá většina zpovídaných studentů vyrůstala v rodinách (a ne v dětských domovech) či studovala na gymnáziu nebo že mezi jejich vyučujícími byli kantoři slušní i neslušní. Přesto ale v poctivě shromážděném materiálu lze najít mnoho „perliček na dně . Náznaků a ukázek, které naše tušení a přesvědčení mohou he zky ilustrovat. Například proč naprostá většina dětí vstupovala do Pionýrské organizace. Pokud nešlo o rozhodnutí rodičů, určující pro dítě ve druhé třídě, či o pozdější kalkul osmáka při podávání přihlášky na střední školu, mohlo jít i o krásný poetický důvod, který neměl své kořeny ani v ideologii komunistů, ani v kalkulu pragmatiků. „Nějaký pionýr jsem byl, možná, že jsem tam dvakrát přišel, já jsem tam byl vlastně proto, že ho vedla sestra mého kamaráda a měla hrozně ve lký prsa… My jsme tam proto chodili. Pak se odstěhovala, a tím nám skončil i Pionýr, vyprávěl Igor Chaun. (s. 81)
Životní příběhy.
Zařazením dvou třetin pořízených vyprávění do knihy dávají autoři čtenáři k dispozici také zdrojový materiál, byť redakčně upravený a vypravěčem „cenzurovaný . Tato korektura původní výpovědi je hezky vidět na příkladu poslance Ivana Langra. Když hovořil o termínu „ukradená revoluce (tak část studentů v roce 1990 vyjádřila svůj pocit z naplňování cílů, kvůli kterým stávkovali), řekl: „Já když se teď zpětně zamýšlím, tak já si nejsem jist, proč jsem to podepsal, proč jsem se na tom podílel, já jsem měl určité pocity, že naše požadavky nejsou splněny, že … (s. 180) V autorizovaném souboru sebraných vyprávěních však mladý politik tvrdí: „Nikdy jsem nepotvrzoval hlasy o ukradené revoluci… (s. 524) Přes tyto zjevné úpravy si každý může díky otevřenosti autorů knihy sám porovnávat interpretace výz kumníků a své vlastní, či jen číst o životech studentů, kteří odstartovali listopadovou revoluci.
Otáhal, M., Vaněk, M.: Sto studentských revolucí. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999. 862 stran. Cena 395 Kč.
ČLÁNKY DO MAILU