Odliv peněz do zahraničních bank roste nevídaným tempem
Každý z nás má v nějaké zahraniční bance milion! V průměru, včetně nemluvňat. Je nás deset milionů, dohromady je to 100 miliard korun. Jen ve Švýcarsku Češi uložili asi 54 miliard, v Rakousku zhruba 18, v Lucembursku něco přes čtyři miliardy, v jiných zemích, včetně off-shorů, další desítky miliard. Jedná se jen o fyzické osoby, které z daňových či jiných důvodů ulili svoje peníze do bankovních sejfů v zahraničí. Týdeník EURO to poprvé spočítal na základě informací ministerstva financí.
Asi moc nepřekvapí, že největší sumy peněz z Česka mizí ve Švýcarsku. Základním pilířem ekonomického systému tohoto bohatého státu je přece bankovní tajemství. Mít peníze a údaje o majiteli účtu v bezpečí je snem všech lidí. Hlavně proto se věří švýcarským bankám, kde je uloženo několik tisíc miliard dolarů ze zahraničí. Státy jako USA, Německo, Itálie či Francie, jejichž občané si v uplynulých desetiletích oblíbili švýcarské banky, by byly rády, kdyby tyto peníze byly zdaněny a uloženy doma. Jenže Švýcarsko odolávalo a hledalo kompromis. Před několika lety se dohodlo s EU, že pokud občan jakékoli země unie uloží peníze do švýcarské banky, tak od roku 2006 daná země obdrží část úroku z vkladu bez toho, aby identita držitele účtu byla prozrazena. Říká se tomu Rubikova daň a v současnosti činí 20 procent z úroku. Podle tohoto schématu české ministerstvo financí ze Švýcarska v roce 2006 obdrželo 50, o rok později 60 a v roce 2008 už 81 milionů korun. Znamená to, že Češi těch zmíněných 54 miliard korun už měli ve Švýcarsku uloženo už před dvěma lety a že vyvádění (pravděpodobně) nezdaněných peněž roste každý rok dvouciferným, více než dvacetiprocentním tempem. Celkovou částku, kterou Češi takto vyvedli prostřednictvím firem založených v zahraničí, není možné přesně vypočítat. Dá se ale předpokládat, že bude podobná, ne-li vyšší než ta, kterou mají na svých kontech fyzické osoby žijící v České republice.
Je dobře, že když už český stát tyto příjmy nedokázal udržet doma, díky tlaku Němců, Italů, Francouzů a dalších zemí se do státního rozpočtu formou této specifické daně vrátí alespoň zlomek peněz uložených ve Švýcarsku, Rakousku, Lucembursku či jinde.
V době krizí se jednotlivé státy snaží dostat zpět peníze, které jejich občané drží v zahraničí, zvláště když se jedná o nezdaněné příjmy. Něco podobného se dělo i ve třicátých letech minulého století, kdy se Francie a Německo dostaly do úzkých. V roce 1932 v Paříži zatkli dva bankéře z Basileje, protože se seznamem, který obsahoval 2000 jmen, vydírali svoje francouzské klienty. Ve Francii vypukl skandál, mezi jehož oběťmi se našli průmyslník, biskup i ministr. Aby se nic takového nemohlo opakovat, Švýcarsko přitvrdilo. Od roku 1934 trestá vyzrazení bankovního tajemství ještě přísněji.
Uplynulo tři čtvrtě století, přišla další hospodářská krize a opět se objevily seznamy se jmény daňových hříšníků, tentokrát už na CD. Poslední skandál vypukl minulý čtvrtek, kdy britská HSBC přiznala, že její bývalý bankéř ukradl údaje o 24 tisících klientech s účty – většinou stále aktivními – ve Švýcarsku. Švýcaři to považují za trestný čin. Němci a další země však raději počítají: Když koupím za 2,5 milionu eur CD a zároveň získám půl miliardy eur na daních, udělal jsem dobrý kšeft. A ještě jsme nehovořili o tom, že se letos kvůli tomuto obchodu bude méně Němců snažit vyvést nezdaněné peníze do Švýcarska. Tato alpská země ale chystá odvetu: tamní pravicová strana UDC navrhla zveřejnit jména německých politiků, kteří svoje peníze uložili ve Švýcarsku. Zajímavý krok, jenže nesměřuje k uklidnění situace.
Český stát se tváří, že se ho otázka ulitých peněz netýká. Existují sice úvahy o jakési daňové amnestii, ale pokud vycházíme z reálného předpokladu, že se příští premiér i příští prezident bude jmenovat Jiří Paroubek, v odlivu kapitálu budou Češi pokračovat. Zvednou-li se daně či zruší-li se akcie na doručitele, lidi budou se svými penězi utíkat pryč.
