Československému kosmonautovi se obchodní branže zalíbila
Vladimír Remek (54) se stal v roce 1978 po 43 občanech SSSR a 43 Američanech 87. kosmonautem světa. Letěl na kosmické lodi Sojuz 28 společně s Alexejem Gubarevem. Absolvoval letecké učiliště v Košicích, pracoval jako vojenský pilot, v letech 1972 až 1976 studoval na Vojenské letecké akademii v SSSR. Po návratu působil ve vojenském výzkumném ústavu, absolvoval dvouleté vojenské studium v Moskvě, byl zástupcem velitele divize v Čáslavi a v Brně. Od roku 1990 do roku 1995, kdy v hodnosti plukovníka požádal o propuštění z armády, pracoval ve Vojenském muzeu letectví a kosmonautiky. Od roku 1995 působí v SSSR. Nejprve jako ředitel obchodního zastoupení ČZ Strakonice, poté jako generální ředitel společného podniku ČZ-Turbo-GAZ v Nižním Novgorodu. V loňském roce nastoupil jako vedoucí ekonomického úseku českého velvyslanectví v Moskvě. Vladimír Remek je synem bývalého velitele československého letectva a náměstka ministra obrany Jozefa Remka. Je podruhé ženatý, z každého manželství má jednu dceru. EURO: Jak dlouho žijete v Rusku? REMEK: Když sečtu veškeré pobyty, tak to za chvíli bude polovina doby od okamžiku, kdy jsem si začal vydělávat. Naposledy sedm let, prakticky nepřetržitě od září 1995, kdy jsem do Ruska nastoupil za ČZ Strakonice.
EURO: Cítíte se jako Čech, Slovák, Čechoslovák nebo Čechorus? REMEK: Nechápu, proč bych se měl cítit jinak než jako Čech.
EURO: Po otci jste Slovák, po matce Čech, do kosmu vás vypustili v Československu, v Rusku dlouho žijete… REMEK: Samozřejmě se cítím jako Čech, protože jsem tady byl vychován a začal jsem se v Čechách učit, jak se uvádělo na vysvědčení, mateřský jazyk. Samozřejmě se velmi dobře cítím i v Rusku, protože osud tomu chtěl, že jsem tam dlouhé roky působil v různých pozicích.
EURO: Na Slovensku jste ale také žil. REMEK: V podstatě pouze v době studia ve Vyšším leteckém učilišti v Košicích od roku 1966 do roku 1969.
EURO: Nepřipadá vám, že jsme vás jako kosmonauta Slovensku trochu ukradli? REMEK: Já si dávám dost pozor na to, aby se říkalo československý kosmonaut, protože jsem letěl za Československo. Ale v posledních letech převládá výraz první český kosmonaut. Určitě to není úplně přesné, ale ten pocit ukradení nemám. Řekl bych, že jsem pořád dobře přijímán na Slovensku.
EURO: Možná by si vás tam více vážili, než si vás váží v Česku. REMEK: Na to se špatně odpovídá. Například v posledním roce nemám pocit nevážnosti. Koneckonců jsem dostal zajímavou práci. Nemyslím si, že by byla pod úroveň. A také je pro mě docela směrodatné, jaké mám zkušenosti z kontaktu s obyčejnými lidmi. Za celých těch pětadvacet let jsem se u nich nesetkal s žádným nedoceněním.
EURO: A nemáte pocit, že oficiálně vás po roce 1989 takzvaně vymazávali z čítanek? REMEK: Nejsem ani naivní, ani nevšímavý k tomu, co probíhalo. Samozřejmě jsem zaznamenal názory, že to byl stejně politický let. Nejvíc je ovšem zpolitizován let, kterého jsem se zúčastnil v posledních třinácti letech. Ale netvrdím, že v mé době kosmonautika nebyla výsostně politickou záležitostí. Šly na ni peníze také z toho důvodu, že to byla práce na politickém image jednotlivých velmocí.
EURO: To dnes není? REMEK: Je to méně, protože už nejde o takové projekty, které jsou okamžitě lidem na očích prostřednictvím médií. Takovými projekty byl start prvního Sputniku, start prvního člověka, let lidí na Měsíc. A samozřejmě to byl i start prvního Neameričana a Nesověta do vesmíru. To bylo jednoznačné a nikdo se od toho nikdy nedistancoval. Nakonec politici do toho pouštějí peníze také proto, aby posilovali svůj image.
EURO: V jednom rozhovoru jste vyprávěl, že když jste s americkým astronautem Jamesem Lovellem dostal záslužný kříž od ministra obrany, zeptal se vás pan Lowell, zda si na recepci vezmete i ostatní vyznamenání. A vy jste prý odpověděl, že je to složité, protože to hlavní vyznamenání, které jste dostal, už bylo zrušeno. Jaké další řády máte? REMEK: Dostal jsem tehdejší nejvyšší vyznamenání – titul hrdiny ČSSR. To už dnes neplatí. Řády jsem žádné neměl a z pamětních medailí už asi také nějaká část neplatí.
EURO: Po roce 1989 jste nějaké státní vyznamenání nedostal? REMEK: Dostal jsem ten záslužný kříž od ministra obrany.
EURO: A ještě medaili od Václava Havla. REMEK: Teď jste mě zaskočil. To byla spíše pamětní medaile.
EURO: Vás nikdy nenapadlo, že je to divné, že bývalý prezident vyznamenal mnoho lidí a člověka, jehož prostřednictvím se Česko stalo třetí zemí ve vesmíru, ne? REMEK: To bychom se museli hlouběji pustit do principů, na základě kterých se vyznamenává. Nikdy jsem nebyl zastáncem toho, aby byl člověk za jednu a tutéž věc vyznamenáván dvakrát, nebo dokonce vícekrát. Samozřejmě zrovna tak nejsem zastáncem toho, aby byli vyznamenáváni lidé padesát let po smrti, jakkoliv by si to za života zasloužili. Je pravda, že představitel oficiální moci může dát najevo, zda si toho činu váží nebo ne, úplně jinak než formou formálního vyznamenání nebo povýšení. Rozhodně se ale necítím ukřivděn, leccos patří ke své době.
EURO: Nicméně historie by se měla nějakým způsobem připomínat. REMEK: To si myslím také. Ti, kteří o to stáli, si 25. výročí našeho letu připomněli. Bývá zvykem, pokud to někdo uzná za vhodné, tak si to připomene i jinak, než že si na to pouze vzpomene. Ale já bych to nerad rozebíral. To není to, oč by mi v současnosti šlo.
EURO: K padesátinám vám z politických představitelů blahopřáli jen pánové Zeman a Grebeníček. Není to symptomatické? REMEK: Já nevím, v jaké konstelaci to vidíte vy. To je stejné jako to, že mi někdo z vašich kolegů začal předhazovat, že jsem možná častěji odpovídal na otázky novinám, jako je Právo nebo Haló noviny. Odpověděl jsem, že se na mě tyto tituly prostě vícekrát obrátily. Je pravda, že mi při příležitosti narozenin blahopřáli pánové Zeman a Grebeníček. Ale to svědčí pouze o tom, že jim to stálo za to.
EURO: V jednom rozhovoru jste nevyloučil, že byste se v budoucnosti mohl politicky angažovat. Můžete to upřesnit? REMEK: Souvisí to s tím, že člověk nemá úplně jednoznačně říkat nikdy. Ale pro několik let dopředu vylučuji možnost angažovat se v politice.
EURO: Napadlo vás, že kdybyste se po roce 1989 prohlásil za oběť předlistopadových poměrů, mohl byste z toho dnes mít prospěch? REMEK: Určitě tak někteří lidé postupovali. Možná že bych mohl i některé jmenovat. Troufám si ale říci, že to není můj styl. Člověk na leccos myslí, protože má na starosti rodinu, leccos prožívá za své přátele a známé a samozřejmě si říká: Tohle bych měl udělat tak a tohle tak. Ale nebudu proto, abych se lépe uplatnil nebo naopak někomu zavděčil, plivat na dobu, ve které žila spousta rozumných lidí, se kterými jsem se seznámil, kteří mi pomáhali v profesi a nakonec i k tomu kosmickému letu, a pomáhali mi i poté. Mně se také nelíbily mnohé věci. Nevystupoval jsem nijak aktivně, ale takových bylo, kteří se za minulého režimu dostali na poměrně vysoká místa, která byla spojena s mocí, a klidně to přes noc zahodili a pokračovali dál. To se mi zdá mnohem horší než to, co jsem udělal já. Já jsem především vykonával profesi. Možná se mi dají vytknout některá příliš prvoplánová vystoupení, ale to bylo asi všechno. Profesně se mi dá něco těžko vytknout.
EURO: Jak jste se stal obchodním radou? Přihlásil jste se do konkursu, nebo vám zavolal pan Rusnok, že je to místo volné? REMEK: Když to mám říct úplně otevřeně, tak vždy byly určité rozhovory s určitými lidmi, kteří se mě ptali, zda bych nechtěl být na kandidátce nějaké strany. Z nejznámějších KSČM a také sociální demokracie. Při jednom takovém rozhovoru - kdy jsem poděkoval za důvěru a řekl, že nechci - jsem prohodil, že ještě když jsem byl na vojně, měl jsem zájem jít do diplomatických služeb. Myslel jsem jako vojenský přidělenec. Ale to mi nevyšlo ani za socialismu, ani poté. Zřejmě se o tomto mém zájmu dozvěděl pan velvyslanec Bašta a nabídl mi více než před rokem, zda bych nechtěl nastoupit do obchodně-ekonomického úseku velvyslanectví v Moskvě. Rád jsem souhlasil. Prošel jsem prověrkou, udělal zkoušky, absolvoval přípravu a od loňského listopadu jsem vedoucím obchodně-ekonomického úseku velvyslanectví v Rusku.
EURO: Kolik na tomto úseku pracuje lidí? REMEK: Tři diplomaté, jeden administrativně technický pracovník a jedna sekretářka. Plus jeden člověk jako dopravní atašé. Já jsem sedmý.
EURO: To je optimální obsazení na takový trh jako Rusko? REMEK: Myslím si, že není, ale není také nikde psáno, že v souvislosti s vývojem názorů na podporu exportní politiky nebo obchodně-ekonomických aktivit České republiky se počet pracovníků nezvýší. Ale současný počet je posílen lidmi, kteří jsou pověřeni obchodně-ekonomickou činností na generálních konzulátech v Petrohradu a Jekatěrinburku. Také státní agentura CzechTrade a Český dům mohou v tomto směru plnit některé funkce. V každém případě máme práce dost, a řekl bych, že současný názor je takový, že může dojít k určitému posílení této služby v souvislosti s nedávno přijatým materiálem ministerstva průmyslu a obchodu o proexportní politice.
EURO: Před časem jste řekl, že máme jen několik let na to, abychom využili tradiční náklonnosti Rusů vůči nám, protože mladá generace v Rusku je už amerikanizovaná. Nemyslíte si, že dnes už nemáme ani těch několik let? REMEK: To je ošidné říci. Určitě těch let ubylo. Lidé, kteří mají zkušenosti, hovoří veřejně o tom, že máme ještě trochu šanci tak rok, dva, maximálně tři. Ale existují i teritoriální rozdíly. Nedávno jsem například viděl v Jekatěrinburku válcovací trať ze Škodovky, která tam stojí zhruba 30 let. Lidé, kteří s tímto zařízením pracují, říkají, že na něm dělají plech, jenž kvalitou dohání Japonce. Tam má Česká republika naprosto pozitivní zvuk a umím si představit, že při případné další potřebě se budou ohlížet po Česku. Jen se obávám, že dnes bychom ani nebyli schopni něco takového komplexně dodat.
EURO: Je to velká výhoda dělat v Rusku obchodní politiku jako kosmonaut, který má všude otevřené dveře? REMEK: Může to být určitá výhoda v tom smyslu, že si velká část lidí na určité úrovni snáze zapamatuje, s kým jednala. Když vám představí deset obchodních radů z různých zemí a ten z Česka je také kosmonaut, tak si ho zapamatujete více než jiné. To může usnadnit další komunikaci. Samozřejmě že z předchozího působení vyplývají také některé neformální kontakty. To je také částečná výhoda, protože obecně jsou v Rusku hrdinové SSSR velmi dobře přijímáni. Není to spojováno s vyznamenáním politickým, ale s činností praktickou.
EURO: Nemrzí vás, že se teď věnujete obchodu, a ne původní profesi? REMEK: Samozřejmě že se mi stýská po mé profesi, hlavně po létání. Zároveň ale musím říci, že jsem nepatřil k těm, kteří toužili být dopravním pilotem, protože to bylo mnohem lépe placené. Mně se líbilo létání na stíhacích, bombardovacích strojích, takže jsem nemohl čekat, že budu létat až do penze. Musel jsem počítat s tím, že jednou se budu muset stejně rozloučit a přemýšlet, co budu dělat dál. Osud mě přihrál do této branže a mně se ohromně zalíbila. Nemám problémy chodit do práce, jdu tam docela rád. I když - protože je to nové - mám někdy pocit, že nestíhám to, co bych stihnout chtěl.
EURO: Absolvoval jste akademii v Moskvě a to už bylo vlastně předurčení ke generálské hodnosti, že? REMEK: Absolvoval jsem čtyřletou leteckou akademii generálního štábu v Moninu u Moskvy, což ve většině případů býval předstupeň pro funkce nejvyšší.
EURO: Proč jste to nedotáhl do funkcí nejvyšších, jako například bývalý velitel českého letectva, váš kolega z kosmonautického výcviku generál Klíma? REMEK: Každý máme jinou cestu. To je na delší rozbor.
EURO: Vy to neberete jako promarněnou šanci? REMEK: Neskrývám, že jsem si myslel, když jsem byl mladší, že bych chtěl ve své profesi dosáhnout určitého postavení, zodpovědnosti a možnosti ovlivňovat vývoj ve své vlasti. Uměl jsem si představit, že bych dělal například velitele letectva. Dnes jsem docela rád, že jsem ho dělat nemusel.
EURO: Ale je normální, že jste byl první kosmonaut, měl školy, neměl žádný malér, a přesto neudělal v armádě velkou kariéru? REMEK: To nebudu komentovat, to už je teď zbytečné. Mohu pouze konstatovat, že mi pochopitelně přišlo zvláštní, když mi tehdejší velící generál vzdušných sil napsal do papírů, že mám dělat z hlediska postavení nepřijatelnou funkci v Muzeu letectví a kosmonautiky. Tak jsem se dal takzvaně kádrově k dispozici. Napsali mi, že v nově budovaném českém letectvu není pro mě odpovídající místo. Tak jsem si řekl, že nejlepší bude úplně odejít.
EURO: A kdyby vám v muzeu nenabídli nepřijatelnou funkci, tak byste v takové trafice zůstal? REMEK: To byla velice zajímavá práce, období, které se v životě jednoho člověka dvakrát neopakuje. Bylo to skoro jako bojová činnost, protože se vyřazovalo naráz množství techniky, měnily se dislokace útvarů, rušily se. Navíc se přistoupilo k dělení státu, byla určitá hrozba dělení muzea letectví a kosmonautiky. Doufám, že někdy historie zhodnotí, že v překotném období - kdy se mnozí starali o koryta - parta, která v muzeu pracovala, odvedla veliký kus práce, jejíž výsledky jsou dnes vidět. Museli jsme čelit velkému tlaku, aby se řada unikátních věcí nevyvezla ven, na čemž měli někteří lidé finanční zájem. Ta práce byla velice zajímavá a nebral jsem ji jako trafiku. Šel jsem ji dělat dobrovolně.
EURO: Někde jste uvedl, že se teď máte materiálně daleko lépe než před rokem 1989. Je to tak? REMEK: To jste asi četl v materiálu, který byl publikován v zahraničí, a tam to určitým nedopatřením trochu přeparafrázovali. Na tuto otázku jsem vždy odpovídal: Pokud mám hodnotit pouze z materiálního hlediska, tak se mám skutečně lépe, než jsem se měl před rokem 1989. Mohu si více dovolit. Ale na druhé straně mi docela chybí - a v mém věku mi můžete věřit, že vím, o čem mluvím - některé sociální jistoty, které jsem měl předtím. Materiálně se mám podstatně lépe, ale také se na to mnohem více nahoním. To mám na mysli především těch posledních sedm let.
EURO: Také jste říkal, že dříve, za socialismu, jste měl práci, věděl jste, že vždycky zaplatíte byt, vybavíte jej, děti vystudují, jednou za čas pojedete na dovolenou. Znamená to, že jste se později dostal do situace, kdy pro vás tyto věci byly nedostupné? REMEK: Ne, i když bylo určité období, kdy to nebylo úplně samozřejmé. Rostl nájem, odpovídajícím způsobem se nezvyšoval plat, protože jsem opravdu nezastával vysokou funkci. Nemohu říci, že bych živořil. Ale přemýšlet o tom, že bych privatizoval byt, v němž bydlím, z platu, jaký jsem měl v muzeu, to bych se musel sakra prohnout, a možná by to ani nešlo vyřešit. Nebo chtít nové auto, to by také bylo velmi komplikované.
EURO: Nyní, po práci v soukromém sektoru, jste tak ekonomicky zajištěn, že kdybyste nemohl pracovat, na životní úrovni rodiny se to neprojeví? REMEK: To nejsem.
