Hugh Hefner chtěl být sociologem, kreslířem i novinářem. Nakonec mu šlo nejlépe být zkrátka Playboy
Někdo může tvrdit, že Hugh Hefner (9. 4. 1926 - 27. 9. 2017) pošlapal americký sen, a někdo jiný, že byl radikálním bojovníkem za práva slabých a za společenskou revoluci obecně. Nejspíš se ale všichni shodnou, že byl originál: stvořil cosi, co nikdo jiný před ním. Se svým dílem, časopisem Playboy, se dočkal slávy, odsudků i spousty epigonů, kteří dokázali platnost starého pořekadla, že nejčestnější formou lichotky je napodobování.
Nebo alespoň dovedl své nápady prodávat jako nikdo jiný. Jeho hvězdná hodina přišla na podzim roku 1953. Měl za sebou službu v armádě a více či méně neúspěšné pokusy kreslit komiksy pro noviny, být HR manažerem a psát pro časopis Esquire.
V hlavní roli Marilyn
Tehdy vymyslel, že bude vydávat časopis, a legenda tvrdí, že původně ani neměl v plánu stát se propagátorem měkké pornografie. Mimochodem krásně to ukazuje, jak se časy mění: v padesátých letech se o fotografiích nemluvilo jako o „měkkých“, nýbrž jako o skrznaskrz pohoršlivých; dnes by je za pornografii označil sotvakdo. Náhoda mu ale přihrála do ruky sérii fotografií nahé Marilyn Monroe, která měla právě za sebou dva superúspěšné filmy -Páni mají radši blondýnky a Jak si vzít milionáře. Fotky byly čtyři roky staré a některé z nich již vyšly v kalendáři. Ale co na tom? Hefner vybral na obálku jeden známý „oblečený“ snímek a dovnitř jeden dosud nepublikovaný „nahý“.
Úspěch byl fenomenální. Časopisu, jenž se měl původně jmenovat Mládenecký večírek (Stag Party) a nebyl číslovaný, protože si Hefner vůbec nebyl jistý, jestli dá dohromady pokračování, se prodalo - po padesáti centech za kus - 53 tisíc výtisků. Za stržené peníze najal redakci a u výnosného tématu už zůstal.
Vnady a IQ
Co však z Playboye udělalo svého druhu zajímavou publikaci, byla kombinace ženských vnad s dobrým čtením. Pod články a povídkami bývali podepsáni spisovatelé světových jmen - A. C. Clarke, Ian Fleming, Vladimir Nabokov, Saul Bellow, P. G. Wodehouse, Roald Dahl. Kromě toho se Hefner nebál překračovat tabu i mimo sex - v době, kdy to ještě zdaleka nebylo zvykem, natož povinností, dával hodně prostoru černošským osobnostem; jako milovník jazzu otiskl například rozhovor s hvězdným trumpetistou Milesem Davisem.
Lidi to bavilo; v roce 1972 měl Playboy rekordní náklad přes sedm milion výtisků a měl údajnou hodnotu 500 milionů dolarů (když Hefner zemřel, odhadovala média jeho jmění na 110 milionů). Mezitím jeho zakladatel a šéfredaktor - jímž zůstal až do smrti - expandoval, kam mohl: založil mediální firmu Playboy Enterprises, prodával playboyovskou licenci pánským klubům a ve svém sídle Playboy Mansion nedaleko losangeleské čtvrti Beverly Hills pořádal proslulé luxusní reklamní večírky. Na nich i mimo ně se pohyboval ve společnosti jakýchsi luxusních prostitutek na druhou: mladých žen, jež předstíraly, že s ním všechny najednou udržují milostný poměr, ačkoli to byla pravda jen občas.
Epitaf si bezděky napsal již vroce 1963, když stál před soudem pro šíření pornografie: „Soudcem toho, co je přijatelné a co ne, má být každý sám za sebe.“ Že tak dnes každý z nás svobodně činí, je i jeho zásluha. 9
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
