Lze předpokládat, že česká eurovolební kampaň se bude týkat domácích témat
Jen co prezident Václav Klaus rozhodl, že volby do Evropského parlamentu (EP) se u nás uskuteční 5. a 6. června, ODS vystrčila drápky. „My se určitě tentokrát nebudeme bránit, možná poprvé v naší historii, negativní kampani. Nebudeme to však dělat nějak hloupě. Chceme to dělat inteligentně,“ pravil lídr její eurokandidátky, dosavadní šéf europoslanců ODS Jan Zahradil. „Modré ptactvo“ ostatně nemá s negativními kampaněmi dobrou zkušenost – viz Renčův absurdní klip Indiana Jones se zpotvořeninou „KSČSSD“ či Klausova mobilizace proti „rudému nebezpečí“, vzápětí zkarikovaná „oposmlouvou“ s ČSSD. Emocemi lze totiž „vybudit“ spíše levicového voliče. Ten pravicový žádá fakta, táže se a vyžaduje věcné odpovědi, nikoli duté slogany. Nadto se i „inteligentní“ negativní kampaň hodí spíše ke straně opoziční než vládní, od níž se čeká pozitivní formulace cílů a prostředků k jejich dosažení.
Před pěti lety kandidovala ODS do EP s euroskeptickým programem, ohánějícím se obhajobou českých národních zájmů. Na to konto získala 30 procent hlasů a devět mandátů. A co dnes? Premiér Mirek Topolánek sice podepsal Lisabonskou smlouvu, ale část ODS blokuje její schválení. Dle většiny ODS nemá sice naše členství v EU alternativu, ale euroskeptická enkláva ve straně by z unie nejraději prchla. Jak to tedy vlastně je? Převažuje-li v ODS názor, že by Lisabonská smlouva byla počátkem našeho konce, měla by to veřejně přiznat a důsledně jednat. Anebo chce ODS v EU setrvat třeba proto, abychom jako partyzáni většině jejích členů, kteří Lisabonskou smlouvu schválili, integraci kazili? I to by bylo záhodno čestně přiznat! Jen konkrétní odpovědi na podobně zásadní otázky dají obsah bublině „obhajoby českých národních zájmů“. Otázkou však je, jak se ODS na jasných odpovědích sjednotí, pokud čtyři pětiny jejích voličů i členů mají k EU pozitivní vztah, zatímco zbytek negativní. Odpověď odpovědí by se měla týkat toho, s kým chtějí europoslanci ODS „obhajobu českých národních zájmů“ prosazovat, jestliže národní frakce v EP neexistují a z frakce konzervativní, leč prointegrační Evropské lidové strany chtěla ODS vystoupit. Má to v úmyslu i nadále, přestože Cameronovi britští konzervativci se už nehrnou do ustavení samostatné frakce euroskeptiků? A i kdyby si dali nakonec říct, kromě ODS by k tomu potřebovali poslance nejméně z dalších sedmi zemí. Bude jich tolik v Evropském parlamentu?
V tomto smyslu jsme od ODS zatím nic zásadního neslyšeli. Topolánek nám však už zvěstoval, že záměrem ODS je získat v eurovolbách sedm mandátů, a kdyby to nevyšlo, tak alespoň čtyři. A hned také ukázkově „nakopl“ ČSSD. Prý ji „provází nekompetentnost v evropských otázkách“, což je vidět „při každém hlasování v českém Parlamentu i v tom evropském“ na nedostatečné obhajobě českých národních zájmů a na „vazalském“ vztahu k nadnárodní Straně evropských socialistů. Kandidátka ČSSD do EP v čele s Jiřím Havlem, bývalým vicepremiérem pro ekonomiku v Paroubkově vládě, je dle Topolánka prostě „slabá“. Oproti Indiana Jonesovi a KSČSSD je to možná inteligentnější negativní kampaň, ale odlišit ten rozdíl dá fušku.
A jakže reagoval Jiří Paroubek? „Myslím, že negativní kampaň dělají pořád. To není žádná novinka. Kubiceho zpráva byla přece v režii pánů Vidíma a Langera. A pokud jde o posledních pět šest týdnů, pak se v negativní kampani pohybujeme pořád. To je třeba kauza Dryml, útok na jednoho z nejmoderněji uvažujících českých ekonomů Jiřího Havla se snahou udělat z něho stalinistu, stejně jako útok na Davida Ratha. To jsou všechno věci, které vycházejí z PR dílny ODS,“ pravil šéf ČSSD. Ta chce získat osm až deset euromandátů a ve volbách dle svých průzkumů zvítězí. Něco podobného o sedmi hejtmanských seslích si na podzim myslela ODS a víme, jak to dopadlo. Paroubkova replika na Topolánkovu invektivu je však zajímavá především něčím jiným. Tím, že se netýká evropských témat, nýbrž domácích šarvátek. Kubice, Dryml, Havel, plynová krize a raz dva nekompetentní Topolánek, jenž sotva stačil převzít evropský volant, ČSSD s krví českých legionářů na rukou, nedůvěryhodný ministr Ivan Langer, v Hitlerovi se vzhlížející Rath, noví a hned „odpočítaní“ ministři… Invektivy, ne-li „kýble špíny“, jimiž se budou v prvé řadě nejsilnější vládní a opoziční strana častovat. Debata – s prominutím – o městských záchodcích anebo o něčem stejně „důležitém“, toť předpokládaný vývin naší eurovolební kampaně. Třeba se však mýlíme. Třeba dojde i na témata česko-evropská, tedy zásadní, byť jsou veřejnosti obtížněji sdělitelná než místní triviality. Ze sociologických výzkumů lze vysledovat, že česká veřejnost sice pomalu a obezřetně, nicméně přece jen směřuje od nedůvěřivosti k Evropské unii k její akceptaci. A v souvislosti s hrozbou hospodářské recese k přesvědčení, že v EU a s ní ji překonáme snáze než mimo ni. Důvtipným stranám to třeba cosi napoví.
