Bad Ischl, to zní povědomě i nám. Svá nejskvělejší léta má dávno za sebou. Ale bývaly časy, to když valčík byl ještě novinkou a muži si nakrucovali kníry, kdy se ospalé hnízdo pod Alpami každý rok stávalo snad nejdůležitějším maloměstem světa. Tady s železnou pravidelností trávíval po šestnáct let celé léto František Josef I. Nachodil stovky kilometrů při loveckých výpravách, které tak miloval, sem se za ním stahovala vídeňská smetánka, sem za ním jezdili evropští vládci.
Celý císařův život byl spojen s Ischlem, jemuž možná vděčil i za své zrození. Jeho matka, arcivévodkyně Sofie, dlouho nemohla přijít do jiného stavu a těhotenství bylo přisuzováno příznivému účinku pobytu v lázních Ischlu. Tady císař potkal také budoucí manželku Alžbětu a vzplanul láskou. Rodinné letní sídlo, kde na sebe mladý pár poprvé se zalíbením pohlédl, dostali po svatbě novomanželé jako dar. Rodiče mladého císaře k němu přidali drobnou pozornost: k hlavnímu traktu nechali přistavět ještě dvě postranní křídla, aby půdorys budovy dostal tvar písmene E. Jako Elisabeth.
Sídlo, jež nese název Kaiservilla, je největší atrakcí Bad Ischlu. Uvnitř je k vidění ledacos, třeba otisk císařovy hlavy a těla na gauči, kde si po obědě dopřával šlofíka. Především však prohlídka otvírá okénko do duše soukromého života mocnáře. Třeba ložnici, kde je vidět, jak i život mocného monarchy, pokud se jako František Josef I. považoval za prvního vojáka říše, mohl být nepohodlný. Postel s nebesy? Kdepak, obyčejná železná. Porcelánová koupelna? Ne, jen plechové umyvadlo, vlastně obyčejný lavor. Vana? Nebyla, služebnictvo ji přinášelo vždy ráno. Celkový dojem je strohý a spartánský, něco takového měli asi mladí důstojníci v kasárnách.
Mocnář vstával ve 3.30 ráno, což jistě není typický čas pro člověka na dovolené, a pokud nepracoval, věnoval se lovu, své celoživotní vášni. Posuzováno zdmi Kaiservilly, přeplněnými dvěma tisíci parůžků, parohů, rohů, ptáků a hlavou medvěda, uloveného roku 1874 v Rusku „obdivovanou ranou skrze oba spánky“, byl výborným lovcem. Také v Ischlu vyměnil rád uniformu za „pravý štýrský myslivecký oděv“ a s puškou až do posledních let brázdil pěšky celé okolí. Oblečení, jež je vystaveno v Kaiserville, vypadá opravdu necísařsky. Kožené kraťasy s padacím můstkem, lovecký klobouk se štětkou, kamizola, vlněné podkolenky, kožené boty, v rohu je několik dlouhých holí, o něž se při výstupech do kopců opíral. Puška nemá dalokohled, ačkoli jej císaři ve stáří, když se mu zhoršil zrak, mnozí doporučovali. Stařičký mocnář prý ale odmítl s tím, že to znevýhodňuje lovenou zvěř.
Většinu času však panovník i v Ischlu věnoval úřadu. Odtud řídil mocnářství, zde také učinil rozhodnutí, které uspíšilo konec monarchie, jíž tak pečlivě sloužil.
Svůj nejosudovější krok udělal v červenci roku 1914 v rohu pracovny u poměrně skromného psacího stolu. Když přemýšlel o textu, který měl před sebou, možná v duchu hledal radu u zavražděné císařovny Alžběty, jejíž bustu měl před očima na poličce. Možná hleděl na kresbu novozélandského ledovce nesoucího jeho jméno, jež visela nad stolem. Ale možná jen pootočil hlavu doleva a oknem hleděl na věž kostela v Ischlu. Pak podepsal dokument, který začínal slovy „Mým národům“ a oznamoval válku proti Srbsku, z níž pak byla válka světová.
Dva dny poté panovník odjel do Vídně a do svého milovaného Ischlu, který pro něj mohl být symbolem nadějí z mládí rozpadlých na prach, se už nikdy nevrátil. Kaiservilla však stále patří rodině. Dnes ji vlastní mocnářův pravnuk, velkovéda Markus Salvator. Občas se tam pohybuje. Jestli tam potkáte dobře vyhlížejícího podsaditého šedesátníka s brýlemi…
