Ano, bulvární šmírování známých osobností je svinstvo a nyní už i pěkně drahé. Ale pokud budou politici stejně tvrdě postihovat své kritiky, bude opravdu zle.
Ještě před pár lety byly v Česku soukromí a čest docela levnou komoditou. Ty doby jsou nenávratně pryč. Soudy zabývající se ochranou osobnosti pořádně přitvrdily a částky, které musí bulvár platit za čenichání v soukromí celebrit, jsou dnes ojeden až dva řády vyšší než dřív. Zatím se to týká výhradně bulváru a celebrit, ovšem jistota, že se tyto nové pořádky někdy v budoucnu nepřelijí - tak jako se to stalo na Slovensku - do vztahu mezi politiky a jejich kritiky, neexistuje.
Nedávno vysoudil herec Karel Roden s rodinou na vydavatelském domě CNC (deníky Blesk a Aha!) pět milionů korun za sérii článků a fotografií z jejich soukromí. Hravě tak překonal - on osobně i jeho partnerka dostali každý dva miliony, děti po půl milionu - předchozí „rekordmanku“ Dagmar Havlovou, které soud přiznal dosud nejvyšší satisfakci za lživé tvrzení bulváru, že v době, kdy její muž umíral, měla schůzku s milencem.
Nešlo přitom ani tolik o to, že by články o Rodenovi byly vyloženě lživé, ale o to, že byly nekonečně vlezlé a narušovaly soukromí rodiny stejně jako paparazziové, kteří se pokoušeli vyfotit jeho novorozené děti. Herec to vystihl pro server iDnes slovy: „Chtěl bych žít úplně normální život. Pro mě je nejdůležitější, aby moje děti vyrostly obyčejně. Jsme na venkově, nemám potřebu je dávat do velkých soukromých škol. A oni mi to zkazili.“ Na různá bulvární média podali Rodenovi celkem šest žalob a účet po tomto - zatím čtvrtém - rozsudku činí velmi pěkných 11,9 milionu korun. Tři miliony jim měla například zaplatit společnost Story Publishing (již zaniklý web VlPStory), jenže se k tomu neměla, atak ji Roden s partnerkou loni v červenci poslali do insolvence.
Likvidace novinářů v Česku? Stačí kontroly a diskreditace, tvrdí Holcová
Lidsky nelze Rodena než chápat, žít pod takto těsným dohledem bulváru musí být ekvivalentem pekla, jenže takto vysoké částky jsou už sto změnit pravidla hry, a tak se pomalu musíme začít ptát, co je důležitější: ochrana soukromí, nebo svoboda projevu? O to víc, že české soudy - jak ještě uvidíme - v minulých několika letech přestaly uznávat minimálně několik zásad, které kritiky (v tomto konkrétním případě spíš narušitele soukromí) až do nedávna chránily před placením mimořádně vysokých částek, a my dnes jaksi netušíme, kolik bude narušení soukromí stát za rok či za pět let.
Historky z podsvětí
Za „starého“ Rakouska a za první republiky se naši předkové soudili o čest, důstojnost a právo na nerušené soukromí často a rádi. Místo civilního je však chránilo trestní právo, a tak ti, kteří neudrželi jazyk na uzdě, mohli kromě pokuty (většinou v řádu desítek až stovek korun) skončit rovněž na pár dní či měsíců ve vězení. Dva měsíce si musel odsedět například redaktor sociálnědemokratického deníku Hlas lidu František Zedníček, který o prostějovském továrníkovi Františku Patočkovi napsal sérii článků, ve kterých ho nazýval „křivopřísežníkem, lhářem, licoměrníkem a okradačem dělnictva“.
Urážky na cti se tehdy nebraly na lehkou váhu, a tak to sem tam končilo úplně jinak. Přesvědčil se o tom třeba Josef Svatopluk Machar, kterého roku 1911 vyzval na souboj novinář Cyrill Žďárský, a to jen kvůli básníkově poznámce, že redaktoři Národních listů jsou „koupení otroci“ (básník souboj odmítl a v následném soudním procesu triumfoval). Další novinář Otta Faster, který si dělal legraci z domácích pořádků v rodině herečky Hany Kvapilové a jejího o osm let mladšího muže - autora Princezny Pampelišky - Jaroslava Kvapila, dostal pro změnu nařezáno karabáčem, přičemž soud tuto svémocnou obhajobu cti víceméně kvitoval, když Kvapilovi za zmíněnou pouliční exekuci uložil jen velmi „lidovou“ dvacetikorunovou pokutu.
Divoká 90. léta
Civilní paragrafy na ochranu osobnosti se u nás objevily až v roce 1964, ale tehdejší doba podobným sporům moc nepřála, a tak se z tohoto „pravěku“ připomíná jen hořká pře dvou partyzánských koryfejů o zásluhy během Slovenského národního povstání. Po roce 1989 nastala nová éra a podobných sporů se najednou vyrojila celá řada, novela zákona umožnila, aby soudy kromě omluvy přiznávaly i finanční částky, a ty byly v tehdejší neusazené době překvapivě vysoké. Specialitou raných 90. let byla jednoznačně obvinění ze spolupráce se starým režimem: půl milionu vysoudil kvůli obvinění ze spolupráce s StB třeba advokát Stanislav Devátý a disident Václav Benda získal ještě o 250 tisíc korun víc, když mu deník Špígl vložil do úst nesmyslné tvrzení, že další odpůrce režimu Jiří Dienstbier byl agentem StB.
Po polovině 90. let však soudy ubraly, a jak před časem vzpomínal soudce Nejvyššího soudu Jiří Doležílek, prakticky z té doby „nepamatuje částky vyšší než 100 tisíc korun“. Posledním záchvěvem starých časů byl v roce 1998 nepravomocný rozsudek, který přiznal prezidentskému páru tehdy neuvěřitelných pět milionů korun kvůli kampani firmy Ravelli, jež své boty propagovala billboardem „Václavka a Dášeňka“, na kterém foxteriér olizoval zelenou Havlovu bustu a vše doprovázel slogan - „Wear Ravelli Fuck The World“. Ovšem odvolací soud přiznanou částku snížil na desetinu - 250 tisíc korun na osobu.
Odbržděné soudy
Nahoru začaly částky zase šplhat až o více než dekádu později. Průkopníkem byl herec Lukáš Vaculík, který v roce 2009 vysoudil 300 tisíc korun za články, jež ho označovaly za gaye (Štefan Margita dostal o pár let dříve za to samé třikrát méně). Ještě daleko výš šly soudy v případě dalšího herce Marka Vašuta, kterému v březnu 2011 průlomově přiřkly rovný milion za články Aha! o jeho údajné promiskuitě a depresích. Naprosto stejnou částku vysoudil o dva roky později divadelní ředitel Tomáš Töpfer kvůli tvrzení, že po něm v Divadle Na Fidlovačce zbyly dluhy, ovšem o další dva roky později ho s 1,2 milionu korun „trhla“ již zmíněná Dagmar Havlová. Důležitého rozsudku Nejvyššího soudu se navíc v roce 2014 domohl miliardář Patrik Tkáč ve sporu se svým dlouholetým kritikem Tomášem Berkou. Nejdřív Berku zažaloval ve Spojených státech, tamní soudy mu (za články psané na amerických webech) přiznaly satisfakci ve výši 100 tisíc dolarů, poté se Tkáč rozhodl ono rozhodnutí vykonat v Česku a Nejvyšší soud to akceptoval.
Mezitím ovšem Ústavní soud v březnu 2012 - byl to jeden z posledních „zářezů“ Elišky Wagnerové - vydal nález, který se stal matkou a teoretickou základnou všech mimořádně vysokých náhrad. Šlo o spor spisovatele Michala Viewegha s deníkem Aha!, který o něm napsal, že si v době těhotenství své ženy užíval se svojí studentkou a doprovodili to nechutnými titulky typu „Ukázal mi své velké ořezávátko!“. Pražský městský i vrchní soud daly sice spisovateli zapravdu, ovšem přiznaly mu jen 50, respektive 200 tisíc korun. To Ústavní soud odmítl, napsal, že satisfakce by měla být až několikanásobně vyšší a hned na několika frontách postrčil dosavadní praxi kupředu.
Svoboda tisku se loni nejvíce snížila v Evropě. Utrpěla i v Česku
Jestliže třeba dříve přisouzené zadostiučinění mělo sloužit výhradně ke „zhojení“ utrpěné újmy, Ústavní soud tenkrát řekl, že má být svého druhu rovněž trestem (ve Spojených státech se tomu říká „punitive damages“, a právě díky této doktríně Tkáč vysoudil oněch 100 tisíc dolarů) a narušitele soukromí - a všechny jeho pokračovatele - od podobného jednání odrazovat. Mimochodem přesně tak nyní postupovala „Rodenova“ soudkyně Iva Kaňáková. „Zadostiučinění plní zároveň prevenční roli, to znamená takovou, aby si žalovaný napříště rozmyslel podobné články - třeba i o jiných osobách - psát,“ vysvětlila Kaňáková týdeníku Euro.
Ústavní soudci tenkrát zároveň zkritizovali nižší soudy za tehdy běžně užívaný argument, že Roden je osobou veřejného zájmu, a tudíž „musí snášet větší míru zájmu médií“, což nyní Kaňáková ve stručném ústním zdůvodnění rozsudku přetavila do slov: „Zásah byl v případě pana Rodena širší, většina lidí v České republice totiž ví, kdo to pan Karel Roden je, že je to známý herec, proto ho tyto články mohly poškozovat v očích veřejnosti.“ Do třetice se ústavním soudům nelíbilo, že se nižší soudy držely při zemi, když se zdráhaly Aha! uložit „citelnou, či dokonce likvidační sankci“. V tom posledním bodě Ústavní soud poznamenal, že přisouzené náhrady by nadále neměly být pro druhou stranu „jednoznačně likvidační“, ovšem dodal, že ochrana médií, která postavila svou existenci na zveřejňování „bombastických“, „pikantních“ a „nactiutrhačných“ informací o celebritách (ovšem stejně tak politiků či úředníků) „musí být nezbytně oslabována či úplně vyloučena“.
Takže si to shrňme: přiznané částky mají být kromě jiného také trestem, a tudíž patřičně vyšší, v odůvodněných případech mohou být skoro likvidační, a fakt, že osočovaný není soukromníkem, ale například celebritou (která třeba jindy bulváru vyloženě nadbíhá) či politikem, nehraje roli.
Kalhoty dolů
Zní to docela pesimisticky, ale zatím jde stále o stahování kalhot daleko před brodem: vše výše napsané se zatím týká vztahu bulváru s celebritami a žádný český politik navíc do dnešního dne najednou nevysoudil - pokud tedy paměť autora těchto řádků neklame - víc než 100 tisíc korun (zmíněný Václav Benda je čestnou anomálií z raných 90. let).
Přesto je to důvod k zamyšlení. Zaprvé je tu příklad slovenské justice, která v minulosti z jakéhosi důvodu zdegenerovala a kritiky politiků, úředníků a soudců potlačovala s mnohem větší vervou než ta naše. Některé slovenské rozsudky - část z nich posléze zkritizoval evropský soud - byly pro demokracii skutečně varující. Tři miliony slovenských korun vysoudil například v roce 2005 předseda tamního Nejvyššího soudu Štefan Harabin (stručně ho lze popsat jako reinkarnaci Vladimíra Mečiara v justici), a to kvůli sérii kritických článků a karikatur v seriózním deníku Pravda. Podobných rozhodnutí byla řada (milion má na kontě také expremiér Ján Fico), přičemž úplně nejvíc ze všech, pět milionů slovenských korun, přiklepl soud předákovi Slovenské národní strany Jánu Slotovi za bulvárně laděný text o tom, jak se údajně opil a čural z terasy jedné bratislavské restaurace.
Zadruhé politici nového střihu již ukázali, že jim není proti mysli své protivníky důsledně (existenčně) likvidovat. Andrej Babiš podal před 14 dny žalobu na slovenský deník Nový Čas - požaduje v ní milion eur - kvůli rozhovoru s někdejším příslušníkem Státní bezpečnosti Jánem Sarkocym, který našeho pana premiéra označil za vědomého spolupracovníka StB. Tomio Okamura se pro změnu rozhodl zadupat do země českou pobočku protikorupční organizace Transparency International, když na ni na jaře roku 2013 - tedy pár měsíců poté, co si ho vybrala za terč kritiky - podal trestní oznámení, podnět k finančnímu úřadu a soudu navíc navrhl, aby ji rozpustil.
Úplně na závěr si zkusme představit hypotetickou situaci: premiér Babiš a jeho rodina usednou na lavici obžalovaných kvůli dotačnímu podvodu „Čapí hnízdo“ a média je budou velmi těsně sledovat a informovat o každém jejich kroku. Noviny a jejich vydavatele by měl před citelnými finančními sankcemi chránit veřejný zájem na přinášení podobných politicko-kriminálních informací, ovšem opravdu si myslíte, že tato poslední překážka zůstane dokonale neprolomitelná?
Přečtěte si další eseje:
